4 Afs 213/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 213/2021- 31 - text 4 Afs 213/2021 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Sanofi-Aventis Deutschland GmbH, se sídlem Brüningstrasse 50, Frankfurt am Main, Spolková republika Německo, zast. Mgr. Janou Šuranovou Traplovou, advokátkou, se sídlem Přístavní 531/24, Praha 7, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 18. 12. 2020, č. j. CZ/EP 2498802/D20101188/2020/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, č. j. 18 A 14/2021  48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 18. 12. 2020, č. j. CZ/EP 2498802/D20101188/2020/ÚPV, podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 9. 2020, č. j. CZ/EP 2498802/D20073033/2020/ÚPV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým nevyhověl žádosti žalobkyně o navrácení lhůty v předešlý stav podle § 37 daňového řádu ze dne 29. 7. 2020 týkající se nezaplacení udržovacího poplatku k evropskému patentu CZ/EP 2498802 s názvem: Farmaceutická kompozice zahrnující agonistu GLP-1, inzulin a methionin. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 18 A 14/2021  48, žalobu proti tomuto rozhodnutí předsedy žalovaného zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku se městský soud zabýval nejprve otázkou, zdali rozhodnutí předsedy žalovaného není úkonem správního orgánu předběžné povahy podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který je vyloučen ze soudního přezkumu. Na základě relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu přitom dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nepřichází v úvahu jiné navazující rozhodnutí, jímž by bylo zasaženo do právní sféry žalobkyně podle § 65 s. ř. s. Napadené rozhodnutí předsedy žalovaného tak podléhalo soudnímu přezkumu. [4] Dále městský soud citoval stěžejní ustanovení zákona č. 173/2002 Sb., o poplatcích za udržování patentů a dodatkových ochranných osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o udržovacích poplatcích“), a zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů. K námitce žalobkyně, že posuzovaná správní rozhodnutí žalovaného a předsedy žalovaného jsou nepřezkoumatelná, jelikož z nich nelze seznat, jakou právní úpravu při rozhodování věci aplikovali, městský soud zrekapituloval mezi stranami nesporné skutečnosti, skutkový stav věci i některé stěžejní argumenty žalobkyně, žalovaného i předsedy žalovaného. Následně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, přičemž v posuzovaném případě nepřezkoumatelnost předmětných správních rozhodnutí neshledal. Žalovaný totiž prvostupňové rozhodnutí odůvodnil s odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích, podle něhož u udržovacího poplatku za patent nelze prominout zmeškání lhůty k jeho zaplacení. Dále vycházel ze stanoviska Ministerstva vnitra k posuzování běhu lhůt v oblasti veřejné správy v době trvání nouzového stavu vyhlášeného usnesením vlády č. 957 ze dne 30. 9. 2020 (dále jen „stanovisko Ministerstva vnitra“), a to konkrétně k otázce prominutí zmeškání lhůty k určitému úkonu vzhledem k pandemii koronaviru označovaného jako SARS-COV-2. Ačkoli žalovaný zároveň odkázal na § 37 odst. 3 daňového řádu, je z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zřejmé, že žádosti žalobkyně nevyhověl již v důsledku skutečnosti, že zvláštní zákon, tj. zákon o udržovacích poplatcích, v § 11 odst. 1 písm. a) prominutí zmeškání lhůty v takovém případě vyloučil. Jinak řečeno žalovaný nezaložil své úvahy na argumentu o opožděném podání žádosti podle § 37 odst. 3 daňového řádu. Proti popsaným závěrům žalovaného pak žalobkyně nebrojila, nýbrž pouze argumentovala ohledně běhu subjektivní lhůty pro podání žádosti podle § 37 daňového řádu. Obdobné závěry použil i předseda žalovaného v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, z kterého zcela zřetelně vyplynulo, z jakých důvodů byl v posuzovaném případě vyloučen postup podle § 37 daňového řádu, přičemž nebylo možné využít ani žádný jiný institut ke zmírnění poměrně striktního režimu placení udržovacích poplatků. [5] K ostatním žalobním bodům městský soud uvedl, že se svou podstatou zcela míjí se závěry, na nichž stojí obě rozhodnutí správních orgánů. Žalobkyně totiž fakticky pouze poukázala na důvody, proč mělo být její žádosti podle § 37 daňového řádu vyhověno. Podle městského soudu by tak mohly druhý až čtvrtý žalobní bod ovlivnit jeho meritorní rozhodnutí pouze tehdy, pokud by předtím nedospěl k závěru o vyloučení možnosti prominout zmeškání lhůty k zaplacení udržovacího poplatku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích, resp. vyloučení možnosti vyhovět žádosti stěžovatelky o navrácení lhůty v předešlý stav podle § 37 daňového řádu. V posuzovaném případě totiž bránilo v prominutí zmeškání lhůty, resp. jejímu navrácení v předešlý stav, ustanovení speciálního zákona. Uvedené pravidlo pak bylo zcela jednoznačné a nepřipouštělo jiný, pro žalobkyni příznivější výklad. Žalobkyně ostatně proti tomuto závěru v žalobě nijak nebrojila, čímž značně zúžila prostor pro její procesní úspěch. Městský soud zopakoval, že ustanovení zvláštního zákona, v posuzovaném případě konkrétně zákona o udržovacích poplatcích, může vyloučit aplikaci jinak subsidiárně použitelného ustanovení obecného právního předpisu, v posuzovaném případě konkrétně daňového řádu. Doplnil, že výčet uvedený v § 37 odst. 4 daňového řádu není výčtem komplexním, což dokládají další případy vyloučení prominutí zmeškání lhůty, resp. jejího navrácení v předešlý stav, vyjmenované například v § 71 odst. 3 či § 226 odst. 1 daňového řádu. Městský soud dodal, že sám daňový řád vylučuje využití § 37 v případech prodlení s platbou daně. Relativní přísnost takové úpravy zákonodárce zmírnil v § 8 odst. 4 zákona o udržovacích poplatcích, podle něhož lze udržovací poplatek za patent zaplatit v dodatečné šestiměsíční lhůtě. [6] Vzhledem k výše uvedenému tak městský soud dospěl k závěru o nadbytečnosti vypořádání druhého až čtvrtého žalobního bodu žalobkyně, které se svou podstatou míjí s klíčovými argumenty žalovaného a předsedy žalovaného a zároveň městského soudu. Ani otázka běhu subjektivní lhůty k podání žádosti, dále podřazení skutkové situace v posuzovaném případě pod neurčitý právní pojem „závažný důvod“, jakož ani případné vady prvostupňového rozhodnutí žalovaného a napadeného rozhodnutí předsedy žalovaného nemohly na výše uvedeném ničeho změnit. Závěrem městský soud konstatoval, že samotný odkaz žalovaného na stanovisko Ministerstva vnitra nečiní jeho rozhodnutí nezákonným či nepřezkoumatelným, pokud zároveň platí, že jeho závěry bylo možno obecně využít i v nyní posuzovaném případě, kdy bylo ostatně zvláštním zákonem vyloučeno prominutí zmeškání lhůty. II. Obsah kasační stížnosti a dalších vyjádření účastníků [7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, v níž označila důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [8] V kasační stížnosti se stěžovatelka nejprve vymezila proti závěru, že speciální ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích představuje speciální pravidlo, které vylučuje jinak subsidiárně aplikovatelný § 37 daňového řádu. Použití institutu navrácení v předešlý stav totiž zmíněným ustanovením zákona o udržovacích poplatcích není vyloučeno. Nadto se v případě předmětného institutu definovaného v § 37 daňového řádu jedná o jiný nástroj než prominutí zmeškání lhůty k zaplacení poplatku zmíněného v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o udržovacích poplatcích. Přijetím daňového řádu současně došlo k nepřímé novelizaci zákona o udržovacích poplatcích. S ohledem na odstavec druhý téhož ustanovení je tak možné využít institut navrácení lhůty v předešlý stav. Ustanovení § 37 daňového řádu je případem odkazovaným v § 11 odst. 2 zákona o udržovacích poplatcích. Jinak by totiž zákonodárce jistě přistoupil k novelizaci zákona o udržovacích poplatcích a k výslovnému vyloučení aplikace § 37 daňového řádu. [9] Prvostupňové rozhodnutí žalovaného i napadené rozhodnutí předsedy žalovaného jsou pak podle stěžovatelky nepřezkoumatelná. Pokud zároveň městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka nijak nebrojila proti otázce vylouče