4 As 1/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 1/2022- 66 - text  4 As 1/2022 - 76 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. F. K., zast. Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, se sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. Mgr. Jiřím Sitou, advokátem, se sídlem Rybná 14, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2021, č. j. KUKHK34752/DS/20212 (Ma), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021  109, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Městský úřad Jaroměř rozhodnutím č. 103/2021 ze dne 30. 7. 2021, sp. zn. VÝST3885/2016W86, č. j. PDMUJA 30905/2021, podle § 24 odst. 2 a 3 písm. a) bodu 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o vyvlastnění“), rozhodl, že vlastnické právo žalobce k pozemku pozemková parcela X v katastrálním území H., [kód:X], obci H. [kód: X], okresu N. [X], ve výměře 1161 m², evidovaného v druhu pozemku orná půda, zapsaného na listu vlastnictví X u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrálního pracoviště N., se odnímá a přechází na Českou republiku s tím, že příslušnou k hospodaření s touto nemovitostí je osoba zúčastněná na řízení. Dále vyvlastňovací úřad prvního stupně ve vztahu k ustanovení § 3c zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „liniový zákon“), podle § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění určil, že s užíváním předmětu vyvlastnění k účelu, pro který se vyvlastňuje, musí být vyvlastnitelem započato nejpozději do 48 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž za účel vyvlastnění se považuje provádění veřejně prospěšné stavby „Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice  Jaroměř“, o jejímž umístění bylo rozhodnuto na podkladě územního rozhodnutí stavebního úřadu č. 41/05 ze dne 15. 12. 2005, č. j. Výst.3510/41/05Kt, které nabylo právní moci dne 26. 1. 2006, a na podkladě pravomocného stavebního povolení. Současně vyvlastňovací úřad prvního stupně ve vztahu k ustanovením § 10 odst. 1 písm. a) a odst. 3 až 5 zákona o vyvlastnění, podle § 24 odst. 4 písm. a) téhož zákona stanovil výši náhrady pro žalobce v celkové výši 30.190 Kč a vyvlastniteli uložil, aby nejdéle ve lhůtě 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí vyvlastňovanému náhradu ve stanovené výši zaplatil jednorázově v penězích. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2021, č. j. KUKHK34752/DS/20212 (Ma), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni 14. 6. 2016 (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce zamítl a uvedené rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně potvrdil. [3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021  109, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného o odvolání zamítl. [4] V odůvodnění rozsudku krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce o nicotnosti rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů obou stupňů kvůli chybnému označení listu vlastnictví, na němž je v katastru nemovitostí veden vyvlastňovaný pozemek. K této chybě došlo v důsledku procesního vývoje vyvlastňovacího řízení, neboť vyvlastňovaný pozemek byl zapsán na listu vlastnictví X ke dni podání žádosti i v době vydání původního rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně ze dne 2. 12. 2019, č. 164/2019. V důsledku jeho zrušení rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020  66, a opětovného nabytí vlastnického práva žalobcem, pak katastrální úřad přidělil předmětnému pozemku nový list vlastnictví, což vyvlastňovací úřady ve svých rozhodnutích nezohlednily. Tato vada však není natolik závažná, že by jejím důsledkem byla právní neexistence příslušných správních aktů či jejich nezákonnost. Číslo listu vlastnictví totiž není závazným údajem pro katastr nemovitostí, který by bylo zapotřebí správně uvádět při právním jednání a úkonech činěných ve vztahu ke katastru nemovitostí. Navíc z rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů plyne, že předmětný pozemek je správně identifikován parcelním číslem, označením katastrálního území, obce i okresu, uvedením výměry i druhu pozemku a identifikací vlastníka, jemuž se odnímá vlastnické právo. Dále není zcela zřejmé, jakým způsobem by žalobcem tvrzená následná nemožnost zápisu vyvlastnění mohla zasáhnout do jeho práv. [5] Krajský soud nepovažoval za důvodný ani žalobní bod o podjatosti vyvlastňovacích úřadů a pověřených úředních osob a v tomto směru učinil závěr o nepotřebnosti provádění dokazování. Žalobcova tvrzení se totiž fakticky míjí s podstatou systémové podjatosti definované ve správním řádu a judikatuře správních soudů. Ze smluv či dalších jednání, jež jsou v rámci jiných vyvlastňovacích řízení a výkupů pozemků iniciována či řešena žalovaným jako územním samosprávným celkem odlišným od České republiky, nelze ve vztahu k jednání za ni vystupující osobou zúčastněnou na řízení činit jakékoliv závěry ohledně údajné diskriminace či podjatosti, pokud se jedná o nabídku za odkup pozemků či jejich oceňování. Jinými slovy v dané věci jako vyvlastňovací úřady vystupují orgány jiných subjektů pověřených výkonem státní správy, a nejde tak o orgány České republiky. Důvod podjatosti vyvlastňovacího úřadu prvního stupně nelze spatřovat ani v tom, že nařídil ústní jednání v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Praze o tom, zda žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku v souvislosti s geologickým průzkumem pro stavbu dálnice D11 je součástí vyvlastňovacího řízení a má o něm být rozhodnuto. Uvedená skutečnost totiž nezasahovala do veřejných subjektivních práv žalobce, neboť v tomto směru docházelo jen k rozhodnutí o charakteru jím uplatněného nároku a o tom, kdo jej má posuzovat. Zaslání rozhodnutí týkajícího se v řadě aspektů totožné problematiky a vydaného v navazující věci bez vyžádání podřízenému správnímu orgánu, k němuž přistoupil Mgr. Bc. D. M. vůči R. W., nemůže zakládat podjatost těchto úředních osob ve smyslu § 14 odst. 5 správního řádu. S ohledem na složitost řešeného záměru (výstavba úseku dálnice D11) je totiž pochopitelná intenzivní spolupráce Královéhradeckého kraje, žalovaného, Ministerstva dopravy, Policie České republiky, obce, osoby zúčastněné na řízení a dalších subjektů. Rovněž je nutností, aby jednotlivé orgány sdílely úkony, které v této souvislosti vydávají, aby byla zachována provázanost příslušných procesů a dílčích kroků. V tomto ohledu přitom nelze aplikovat žalobcem uváděná rozhodnutí týkající se důvodů podjatosti soudců na postavení zaměstnanců územních samosprávných celků, kteří nedisponují atributy nezávislosti. [6] Dále se krajský soud neztotožnil s žalobní námitkou o věcné nepříslušnosti odvolacího správního orgánu. Orgánem pověřeným zákonem k vedení vyvlastňovacího řízení je totiž v dané věci úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad, jehož vnitřní organizace a členění není z hlediska pravomoci, příslušnosti a působnosti rozhodující. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobnímu bodu o neúplnosti rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů. Výrok o odměně advokátky žalobce v nich nemohl být obsažen, neboť se podle § 79 odst. 3 správního řádu jedná o náklad účastníka řízení, který si nese sám, přičemž v dané věci není možné aplikovat § 141 odst. 11 téhož zákona, neboť se nejedná o sporné řízení, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016. Podle závěru obou správních orgánů nárok na úhradu znalečného žalobci nevznikl, neboť jím předložený znalecký posudek nebyl vyhotoven podle pravidel stanovených v § 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. I kdyby však tento znalecký posudek byl řádně uplatněn a o náhradě za něj by nebylo rozhodnuto, nejednalo by se o vadu, která by byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ve správním soudnictví. Stanovení náhrady za vypracování znaleckého posudku totiž představuje akcesorický výrok k výroku o náhradě za vyvlastnění, jež projednávají civilní soudy. Požadavek na zřízení sjezdu/vjezdu na zbytkové pozemky pak nepředstavuje formu majetkové úhrady za vyvlastnění, přičemž žalobce ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění nepožádal o rozšíření vyvlastnění o tyto jeho další nemovitosti, ačkoliv si této možnosti byl vědom. Navíc o zřízení přístupu na své pozemky může žalobce požádat v územním řízení, ve které