4 Azs 21/2020 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 21/2020- 55 - text 4 Azs 21/2020 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Y. B., zast. Mgr. et Mgr. Janem Jungem, advokátem, se sídlem Májová 606/35, Cheb, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 8. 2018, č. j. MV-44953-11/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2019, č. j. 57 A 114/2018 - 64, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. OAM-15577-9/ZM-2016, zastavilo řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [2] Žalovaná shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla žalobcovo odvolání a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. II. [3] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud předně neshledal důvodnou žalobcovu námitku, že se žalovaná měla vypořádat se skutečností, že v době vydání napadeného rozhodnutí byla v platnosti novelizace zákona o pobytu cizinců, která již neobsahovala limitující podmínku podání žádosti nejpozději 30 dnů před uplynutím platnosti pobytu a neobsahovala ani důvod k zastavení řízení podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud připustil, že zákonem č. 222/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 15. 8. 2017, došlo ke změně zákona o pobytu cizinců, odkázal však na přechodná ustanovení tohoto zákona, tedy jeho část první čl. II bod 1. a 2. tohoto zákona, podle kterých se řízení podle zákona o pobytu cizinců zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle uvedených přechodných ustanovení současně zaměstnanecká karta vydaná podle § 42g odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, cizinci, kterému bylo vydáno povolení k zaměstnání podle § 96 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává v platnosti po dobu v ní uvedenou; pro účely prodloužení její platnosti a práv a povinností s ní souvisejících se postupuje podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na uvedené krajský soud uzavřel, že žalovaná nepochybila, pokud rozhodovala podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v době podání žalobcovy žádosti. [5] Podle krajského soudu ve věci nebylo sporné, že poslední den lhůty k podání žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců připadl na den 30. 10. 2016. Žalobce však podal žádost až dne 14. 11. 2016. Sporné však bylo, zda byly dány důvody na vůli cizince nezávislé ve smyslu § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, které by omlouvaly pozdní podání žádosti, a zda tedy mělo dojít k zastavení řízení o žádosti žalobce podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se ztotožnil s názorem správních orgánů obou stupňů, že důvody, které žalobce uváděl a jimiž odůvodňoval pozdní podání své žádosti, nebyly důvody na jeho vůli nezávislé a že žalobci ve včasném podání žádosti nic nebránilo, resp. zde nebyla žádná objektivní překážka. Tvrzení žalobce, že „veškeré své další kroky byly činěny v domnění, že jsou v souladu s OAMPem a ÚP ČR“, vyhodnotil krajský soud jako vyjádření pohnutek, které žalobce vedly k nedodržení zákonem stanovené lhůty k podání žádosti, ale nikoliv jako objektivní okolnost, která mu bránila v jejím včasném podání. Krajský soud dodal, že zahájení řízení o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty bylo plně v dispozici žalobce a že neznalost zákona ani tvrzená nesoučinnost správních orgánů neomlouvá opomenutí žalobce. Krajský soud uzavřel, že žalobce podal žádost opožděně a současně neprokázal, že by mu ve včasném podání bránily důvody na jeho vůli nezávislé. [6] Odkaz žalobce na § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu shledal krajský soud nedůvodným. Poukázal na § 66 odst. 1 písm. h) téhož zákona, podle nějž je možné řízení zastavit i z dalších důvodů a jedním z nich je právě důvod daný v § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. [7] Nedůvodnou shledal krajský soud i námitku nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Tato skutečnost by podle krajského soudu mohla být důvodem pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, avšak není to tradičně vada, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Obdobně krajský soud vypořádal i námitku nepřiznání odkladného účinku odvolání, neboť ani tu neposoudil jako skutečnost mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. [8] Krajský soud se nakonec neztotožnil ani s žalobcovou námitkou směřující proti neposouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. Krajský soud uvedl, že s ohledem na to, že došlo k procesnímu skončení věci (zastavení řízení o žádosti) a nikoliv k jejímu věcnému posouzení, nebylo povinností správních orgánů se přiměřeností zabývat. III. [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel především namítá, že nedal souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Uvádí, že neobdržel žádnou výzvu předsedy senátu k vyjádření se k této otázce, a tudíž nebylo možné rozhodovat bez nařízení jednání. [11] Stěžovatel uvádí, že je zarážející, že krajský soud napadený rozsudek ze dne 30. 9. 2019 doručil zástupci stěžovatele až dne 6. 1. 2020, resp. jej podal datovou schránkou dne 3. 1. 2020. [12] V další části kasační stížnosti stěžovatel označuje odstavce 22. až 25. napadeného rozsudku za chybné a nepřezkoumatelné. Krajský soud zde pouze ve shodě se správními orgány obou stupňů uvedl, že stěžovatelem uváděné důvody nejsou důvody na vůli cizince nezávislé, ale nepracoval dostatečně s žalobním návrhem; vyslovil se obecně a nepřezkoumatelně. [13] Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho záměrem při plánování termínu návštěvy správního orgánu prvního stupně bylo podat žádost o vydání nové zaměstnanecké karty a tento záměr byl znám správnímu orgánu prvního stupně, pracovišti v Karlových Varech, i Úřadu práce České republiky, pracovišti v Karlových Varech (dále jen „úřad práce“). Až při osobním jednání přímo na pracovišti správního orgánu prvního stupně mu bylo sděleno, že je nutno podat žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Stěžovatel nebyl nikdy nikým dodatečně vyzván, aby důvody pozdního podání žádosti blíže prokázal i přes dikci § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. [14] Nakonec stěžovatel vysvětluje, že až do 14. 11. 2016 nepovažoval lhůtu pro podání žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty za relevantní pro jeho případ, neboť hodlal podat novou žádost o vydání zaměstnanecké karty. Pro žádost o vydání zaměstnanecké karty také kompletoval podklady a mohl ji podat až do posledního dne platnosti jeho původního pobytového oprávnění. Z uvedeného důvodu se objednal na termín 14. 11. 2016 ke správnímu orgánu prvního stupně. S těmito skutečnostmi měl krajský soud pečlivě pracovat a soustředit se na tento procesně závadný stav způsobený správním orgánem prvního stupně. IV. [15] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatel uvádí pouze pohnutky, které ho vedly k nedodržení lhůty pro podání žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, a nikoliv objektivní okolnosti, které mu ve včasném podání žádosti zabránily. Dodává, že se zde uplatní zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Nemůže jít tudíž k tíži správních orgánů, že měl stěžovatel mylnou znalost o svém postavení a dalších potřebných procesních krocích. V. [16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsu