5 As 128/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 128/2021- 38 - text  5 As 128/2021 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: JUDr. M. Ch., proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 15 A 70/2020 – 51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla odmítnuta její žaloba na ochranu proti nečinnosti; stěžovatelka se domáhala, aby městský soud přikázal žalovanému vydat meritorní rozhodnutí v řízení vedeném pod č. j. UOOU-02811/19 ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. [2] Městský soud konstatoval, že stěžovatelka se domáhá ochrany proti nečinnosti, přestože žalovaný řízení z podnětu podaného stěžovatelkou nezahájil a pouze jí oznámil, že věc odložil bez dalších opatření; reagoval tak na její podání ze dne 13. 6. 2019 (doručené dne 14. 6. 2019), v němž učinila „oznámení o spáchání úmyslného přestupku (porušení zákonné povinnosti mlčenlivosti) podle přísl. ustanovení zák. 101/2000 Sb., a dále přísl. ustanovení Nařízení EP a Rady (EU) 2016/679 níže uvedené zaměstnankyně Policie ČR-UDV v Praze, se sídlem Přípotoční 300, 100 83 Praha 10, celostátního útvaru Policejního prezidia ČR ze dne 14. 9. 2018“. Dle městského soudu je zřejmé, že odložení věci je úkonem, který předchází zahájení správního (přestupkového) řízení, resp. implikuje skutečnost, že řízení zahájeno nebude. Správní orgán takto postupuje v případě, kdy neshledá důvody pro zahájení řízení z moci úřední. Řízení o přestupku patří mezi ta řízení, která správní orgán zahajuje z moci úřední (srov. § 78 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky). Krajský soud podotkl, že ze zákona tak neplyne veřejné subjektivní právo jednotlivce na to, aby správní orgán toto řízení zahájil, ať již na základě podnětu, oznámení či jiné formy sdělení skutečností, o kterých je jejich oznamovatel přesvědčen, že jsou pro zahájení přestupkového řízení relevantní. Nebylo-li tedy řízení zahájeno, není dán ani důvod posuzovat činnost správního orgánu v intencích žaloby na ochranu proti nečinnosti, jelikož lhůta pro vydání rozhodnutí je spjata jen s okamžikem zahájení řízení, a nikoli s jinou právní skutečností. Městský soud dospěl k závěru, že neexistence zahájeného řízení představuje neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, neboť není splněn nezbytný předpoklad pro to, aby se soud mohl zabývat meritem žaloby, tj. tím, zda správní orgán byl ve smyslu zákonných lhůt činný, nebo nečinný; žalobu proto odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [3] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že jí městský soud neumožnil vyjádřit se ke změně nového člena senátu Mgr. J. Ferfeckého, čímž zatížil řízení vadou řízení, která může mít vliv na zákonnost. Dále tvrdí, že nebyla usnesením vyzvána a upozorněna ve smyslu § 37 odst. 5 s. ř. s., že by žaloba neměla splňovat podmínku řízení, to uvedl soud až v napadeném usnesení, což považuje stěžovatelka rovněž za vadu řízení. Dále namítá, že nebylo nařízeno jednání, přestože to písemně požadovala; městský soud tak konal v rozporu s § 51 s. ř. s. [4] Dle stěžovatelky se městský soud nijak nevypořádal s tvrzením o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 ve spojení s § 79 odst. 1 s. ř. s., které vůbec nestanoví, že by podatel musel vyčkávat a odvozovat podání žaloby od libovůle úřední osoby (úředníků), jestli se „uráčí“ popřemýšlet o závažnosti obsahu správního spisu a jestli zahájí řízení o spáchaném přestupku, nebo se uchýlí pouze k neprofesionální, nic-neříkající, čistě zobecnělé strohé odpovědi, které bude už považovat za „odbytí případu“ ať už z lenosti, neprofesionality nebo plnění zlovolného „pokynu“ svého bezprostředně nadřízeného vedoucího, nebo své politické „představené“. Uvedené ustanovení neobsahuje povinnost, že by podatel před zvažováním o podání žaloby pro nečinnost správního orgánu, pokaždé musel prvně na svůj jakkoliv individuální závažný případ dohledávat cizí judikát z nějaké kauzy, v níž nijak nefiguroval, a pod tento cizí judikát „vtěsnat“ obsah své žaloby, tak, aby soud mohl takový „paušální“ judikát napasovat na všechny další soudní případy v celé ČR. Městský soud dle stěžovatelky porušil § 79 odst. 1 s. ř. s., když pouze mechanicky a formálně odkázal na neexistenci zahájeného řízení, ale už nijak blíže se nevyjádřil k závažnosti podání a žaloby, k jednotlivým důkazům a ani se nevypořádal s nedostatečným, zobecnělým obsahem vyjádření žalovaného, které se nedá považovat za odborně, profesionálně vypracované vyjádření, které by se přesvědčivě zabývalo předmětem věci. Městský soud se nijak nevypořádal se skutečností, že žalovaný správní orgán s velmi závažným podnětem stěžovatelky ze dne 14. 6. 2019 nenaložil podle legitimního očekávání, zejména ve smyslu zákona č. 251/2016 Sb., zákona 250/2016 Sb., zákona č. 101/2000 Sb., ani s tím, že žalovaný neprovedl úkony, které provést měl, byl vypočítavě, záměrně, zlovolně a nezákonně nečinný. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud pouze zopakoval nepravdivá a demagogická tvrzení žalovaného, aniž by se vůbec vyjádřil k zobecnělému, nepřezkoumatelnému tvrzení žalovaného; žalovaný ani městský soud svá tvrzení ničím konkrétním nepodložili. [5] Stěžovatelka dále shodně jako v žalobě zmiňuje obsah svého podání a listiny, dle které byl spáchán tam jmenovanou právnickou, jakož i fyzickou osobou přestupek, podrobně a barvitě popisuje skutečnosti, z nichž jejich závadné či protiprávní jednání dovozuje a rovněž tak předestírá vady a nesprávnosti, jichž se žalovaný dopustil. S ohledem na předmět soudního přezkumu v nyní projednávané věci před kasačním soudem nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné tuto obsáhlou část kasační stížnost v tomto směru rekapitulovat. [6] Žalovaný ve svém vyjádření podotkl, že některá konstatování stěžovatelky uvedená ve stížnosti (stejně tak jako žaloba a další její podání) jsou opět velmi emotivní a místy až na hraně zdvořilosti, a k těmto pasážím se žalovaný nebude vyjadřovat. Žalovaný předně odmítá, že by byl ve věci nečinný; odkázal na obsah spisu, z něhož je zřejmé, že se podnětem stěžovatelky zabýval, věc opakovaně přešetřil a na veškerá její podání řádně a včas reagoval. Současně žalovaný považuje za vhodné opětovně zdůraznit, že správní řízení nebylo na základě podnětu stěžovatelky vůbec zahájeno. V této souvislosti poukázal na charakter své činnosti; žalovaný je dozorovým orgánem pro oblast ochrany osobních údajů, přičemž jeho úkolem je zejména zajišťování systémového nastavení ochrany osobních údajů a provádění dozoru na tomto úseku. Jakýkoliv postup žalovaného, a to včetně zahájení správního řízení nelze považovat za nárokový. [7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu a z důvodů uplatněných kasačních námitek; neshledal přitom vady, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost je nedůvodná. [9] Nejvyšší správní soud především podotýká, že předmětem soudního přezkumu je usnesení městského soudu, kterým byla žaloba stěžovatelky odmítnuta; v takovém případě přichází v úvahu kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nevyšší správní soud je tedy povolán pouze k tomu, aby posoudil, zda městský soud nepotupoval v rozporu se zákonem, pokud žalobu stěžovatelky odmítl, aniž by se věcí zabýval meritorně, resp. zda nepřípustně neodmítl stěžovatelce přístup k soudu. Nepřísluší mu proto hodnotit, zda stěžovatelkou v kasační stížnosti popisované skutečnosti naplnily skutkovou podstatu jí tvrzených přestupků, jimiž se měl žalovaný zabývat. [10] Nejvyšší správní soud předně neshledal důvodné námitky směřující k vadnému postupu městského soudu. Co se týče námitky neseznámení stěžovatelky s novým obsazením senátu, je třeba především poukázat na to, že stěžovatelka byla řádně poučena jak o složení senátu, tak i o tom, kde se může v případě změny v rozvrhu práce s touto skutečností seznámit. Stěžovatelka však především netvrdí, jak tato skutečnost bez dalšího (stěžovatelka nenamítá podjatost soudce J. Ferfeckého ani neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno na jeho možnou podjatost usuzovat) mohla mít za následek nezákonnost vydaného usnesení. [11] Nedůvodná je rovněž námitka stran nenařízení jednání dle § 51 s. ř. s. Účastníku řízení zcela jistě nelze upřít právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud soud o vě