5 As 204/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 204/2021- 34 - text  5 As 204/2021 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: a) Ing. David Jánošík, insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., se sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, b) SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Ing. Davidem Jánošíkem, c) CEC Praha a.s., se sídlem Tlumačovská 1237/32, Stodůlky, Praha 5, zast. Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 21, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Náměstí Svatopluka Čecha 547/8, Ostrava  Moravská Ostrava a Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2021, č. j. 22 Af 34/202068, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce c) [dále „stěžovatel“] domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 4853718/202057000061, kterým bylo rozhodnuto ve věci zadržení technických zařízení dle § 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách. [2] Žalovaný provedl dne 15. 2. 2020 kontrolu v provozovně žalobce b) „STAR ARENA MĚŠEC“ na adrese 17. listopadu 1137/27a, Havířov. Při kontrole vzniklo dle žalovaného důvodné podezření, že žalobce b) provozuje technická herní zařízení bez příslušného povolení, tedy v rozporu se zákonem o hazardních hrách; povolení, která při kontrole předložil, totiž neodpovídala povolením evidovaným Ministerstvem financí. Žalovaný proto opatřením podle § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách zadržel příslušná technická herní zařízení a věci nacházející se v uvedené provozovně a sloužící k provozování hazardní hry či s tímto účelem související, a zadržené položky sepsal v úředním záznamu ze dne 15. 2. 2020, sp. zn. 48537/202057000061. [3] Je třeba připomenout, že krajský soud ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 34/202039, kterým zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházející opatření. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2021, č. j. 5 As 262/202053. Nejvyšší správní soud v souladu s předchozí judikaturou týkající se obdobných věcí stěžovatele přisvědčil žalovanému (tehdy stěžovateli), že existovalo důvodné podezření, že žalobce b) provozuje technická herní zařízení v rozporu se zákonem. Krajský soud navíc pochybil tím, že zrušil i opatření o zadržení věci, přestože tento úkon není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. [4] Ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 5 As 262/2020 Nejvyšší správní soud uvedl: „Nejvyšší správní soud se otázkou, zda existence dvou verzí změnových rozhodnutí zakládá důvodné podezření pro porušování zákona o hazardních hrách, poprvé zabýval v rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 As 191/2020–76, z něhož ostatně vycházejí i všechna tři výše uvedená rozhodnutí týkající se stejných účastníků řízení, avšak jiných provozoven žalobkyně b). V tomto rozsudku přitom Nejvyšší správní soud zdůraznil, že důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách je takové podezření, které správní orgán opravňuje k zahájení řízení nebo k provedení kontroly a které plyne z podkladů či poznatků, které měl v době zahájení řízení nebo provádění kontroly k dispozici. Nemusí přitom být postaveno najisto, že k porušení povinností stanovených zákonem o hazardních hrách nesporně došlo – prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem následného řízení. Musí však existovat dostatečné vstupní indicie o protiprávním jednání, resp. míra pochybností musí být tak intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že k porušení zákona došlo. Zdejší soud výslovně v bodech 26 a 27 rozsudku č. j. 9 As 191/202076 uvedl, že odlišnost rozhodnutí evidovaných Ministerstvem financí v systému SDSL a rozhodnutí předložených provozovatelem technických herních zařízení [žalobkyní b)] při kontrole představuje dostatečnou a konkrétní vstupní indicii pro vznik důvodného podezření ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Po správním orgánu totiž nelze požadovat, aby prováděl složité dokazování či sbíral další podklady pro potvrzení svého podezření. Samotná existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí tak mohla skýtat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření, že k porušení zákona o hazardních hrách došlo. V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek č. j. 9 As 191/202076. Ze stejných důvodů proto neobstojí závěr krajského soudu, že stěžovatel důvodné podezření v nyní projednávané věci mít nemohl. Jak bylo popsáno výše – s ohledem na povahu tohoto podezření, které nemusí být v době kontroly nezpochybnitelně podloženo rozsáhlým dokazováním, disponoval stěžovatel takovými skutečnostmi a poznatky, které toto podezření odůvodňovaly. (…) Pro úplnost je vhodné doplnit v souvislosti s argumentací žalobkyně c) uplatněnou ve vyjádření ke kasační stížnosti, že opatření o zadržení věci podle § 121 zákona o hazardních hrách nelze považovat za zásah do práva na ochranu obydlí. Takovým zásahem může být samotná kontrola v provozovně, při níž osoby pověřené dozorujícím orgánem vstupují do prostor, kterým svědčí ochrana čl. 8 Úmluvy (viz například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. října 2014 ve věci Delta pekárny a. s. proti České republice, stížnost č. 97/11, body 77 a 78). V nynějším případě žalovaným uplatněné opatření se však netýká tohoto chráněného prostoru, nýbrž věcí, které jsou v něm umístěny. Nejde tedy o zásah do práva na ochranu obydlí, ale do práva vlastnického (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), popřípadě též do práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020 č. j. 1 As 347/201938). [5] Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku tedy výslovně uvedl, že neobstojí závěr krajského soudu, že žalovaný důvodné podezření v nyní projednávané věci mít nemohl, resp. dovodil, že s ohledem na povahu tohoto podezření, které nemusí být v době kontroly nezpochybnitelně podloženo rozsáhlým dokazováním, disponoval takovými skutečnostmi a poznatky, které toto podezření odůvodňovaly. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud v souladu s předchozí judikaturou i v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že existovalo důvodné podezření, že technická herní zařízení byla provozována v rozporu se zákonem o hazardních hrách. S tímto závazným právním názorem vrátil krajskému soudu věc k dalšímu řízení. [6] Krajský soud postupoval v souladu s výše uvedeným názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku a žalobu zamítl. Konstatoval: „Pro projednávanou věci je podstatný závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem, že důvodné podezření ve smyslu § 121 odst. 1 ZHH je takové podezření, které správní orgán opravňuje k zahájení řízení nebo k provedení kontroly a které plyne z podkladů či poznatků, které měl v době zahájení řízení nebo provádění kontroly k dispozici. Nemusí přitom být postaveno najisto, že k porušení povinností stanovených zákonem o hazardních hrách nesporně došlo – prokázání porušení povinnosti a určení toho, kdo je za ně odpovědný, je předmětem následného řízení. Musí však existovat dostatečné vstupní indicie o protiprávním jednání, resp. míra pochybností musí být tak intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že k porušení zákona došlo. Nejvyšší správní soud přitom výslovně v bodech 26 a 27 rozsudku č. j. 9 As 191/202076 ze dne 10. 12. 2020 uvedl, že odlišnost rozhodnutí evidovaných Ministerstvem financí v systému SDSL a rozhodnutí předložených provozovatelem technických herních zařízení [žalobcem b)] při kontrole představuje dostatečnou a konkrétní vstupní indicii pro vznik důvodného podezření ve smyslu § 121 odst. 1 ZHH. Po správním orgánu totiž nelze požadovat, aby prováděl složité dokazování či sbíral další podklady pro potvrzení svého podezření. Samotná existence dvou rozdílných znění změnových rozhodnutí tak mohla skýtat dostatečný skutkový základ pro důvodné podezření, že k porušení zákona o hazardních hrách došlo. Z uvedených závěrů je jednoznačné, že námitka neexistence podmínky důvodného podezření podle § 121 odst. 1 ZHH je lichá.“ [7] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud se dopustil nesprávného posouzení právních otázek týkajících se pojmu „důvodné podezření“ ve smyslu § 121 odst. 1 zákona o hazardních hrách (§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; nepřípustně zasáhl do ústavně a mezinárodněprávně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku do práva vlastnit, resp. pokojně užívat majet