5 As 403/2020 — Nejvyšší správní soud

5 As 403/2020- 45 - text  5 As 403/2020 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. P., zast. Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, se sídlem Viktora Huga 377/4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 12. 2020, č. j. 52 A 1/2020 - 58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2019, č. j. KrÚ – 79993/2019 OKSCR OKPP. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný na základě odvolání stěžovatele zčásti změnil a ve zbytku potvrdil závazné stanovisko Městského úřadu Králíky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 4. 2019, č. j. MUKR/5513/2019/OVTS/AH, vydané ve formě samostatného rozhodnutí dle § 14 odst. 2 a 3 ve spojení s § 44a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o památkové péči“), podle něhož je nepřípustné provést v I. patře uličního průčelí domu v ulici V. č. p. X, K., nacházejícího se na území městské památkové zóny výměnu 6 bílých oken, dřevěných, špaletových, dvoukřídlých, vnějších ven otvíravých členěných do latinského kříže a vnitřních dovnitř otvíravých členěných na 6 tabulí s větracími křídly v horní třetině, a to za okna nová plastová, dovnitř otvíravá se zachováním původního vzhledu a členění; změna tohoto rozhodnutí ze strany žalovaného se týkala toliko záhlaví, v němž došlo jednak k vypuštění odkazu na § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jednak k doplnění dne 10. 8. 2009, kdy bylo zahájeno řízení v dané věci. [3] Toto řízení bylo zahájeno na základě žádosti P. P. – a to se souhlasem stěžovatele (J. P.) a V. E. jako spolumajitelů dotčené nemovitosti, tj. domu na adrese: V. X, K., kteří byli rovněž účastníci správního řízení. Předmětem řízení bylo posouzení přípustnosti plánovaných stavebních prací, jež měly spočívat ve výměně současných dřevěných dvoukřídlých špaletových oken „za nová jednokřídlá, dovnitř otvíravá plastová okna…“. [4] Nejvyšší správní soud nepovažuje za účelné na tomto místě rekapitulovat v podrobnostech průběh celého správního řízení zahájeného již v roce 2009, s nímž jsou všichni účastníci seznámeni. Za podstatné považuje připomenout pouze to, že správní orgán I. stupně rozhodoval celkem šestkrát, přičemž vždy rozhodl tak, že požadovaná výměna oken je z hlediska zájmů státní památkové péče nepřípustná. [5] První dvě rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla vždy žalovaným odvolacím orgánem zrušena. Následně dne 2. 8. 2010 P. P. svoji žádost zúžila v tom smyslu, že již netrvá na oknech jednokřídlých; nadále však požadovala, aby nová okna byla plastová. Odvolání proti v pořadí třetímu rozhodnutí žalovaný zamítl, nicméně na základě zrušujícího rozsudku krajského soudu ze dne 15. 9. 2011, č. j. 52 A 4/2011 - 63, nakonec žalovaný zrušil i toto třetí rozhodnutí a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání s tím, že je nutno dostatečně zjistit skutkový stav věci a aplikovat zásadu přiměřenosti. Taktéž čtvrté rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný zrušil a věc vrátil k novému projednání. Páté rozhodnutí správního orgánu I. stupně už žalovaný potvrdil a podané odvolání všech účastníků řízení, tedy P. P., V. E. a stěžovatele zamítl. Krajský soud stěžovatelem podanou žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 52 A 22/2013 - 107. Tento rozsudek, který z velké části trpěl vadou nepřezkoumatelnosti, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 7 As 183/2014 - 43, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; v něm krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, č. j. 52 A 22/2013 - 152, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž ho zavázal provést řádné dokazování ve vztahu k exponovanosti místa z hlediska jeho kulturně-historického významu a vhodnosti použití plastových oken, přičemž dojde-li k závěru o nevhodnosti jejich použití, pak provede test proporcionality, vč. posouzení otázky spravedlivého požadavku na stěžovatele a jeho ekonomické zátěže. S těmito požadavky posléze žalovaný zrušil rovněž páté rozhodnutí správního orgánu I. stupně. [6] Správní orgán I. stupně vázán právním názorem žalovaného potažmo krajského soudu ustanovil znalce, provedl místní šetření a poté v návaznosti na obsah znaleckého posudku Mgr. Lucie Augustinkové, Ph.D., jakož i dalších podkladů, vč. předchozích negativních vyjádření Národního památkového ústavu, vydal výše uvedené – v pořadí již šesté – rozhodnutí, podle kterého je požadovaná výměna oken nepřípustná. V odůvodnění vyšel z toho, že plastové výplně oken jsou pro městskou památkovou zónu, kde se dům stěžovatele nachází, nepřípustným a cizorodým prvkem. Dům tvoří neoddělitelnou součást městské památkové zóny a díky své poloze také součást prostředí národní kulturní památky, a sice Poutního areálu Hora Matky Boží u Králík (Dolní Hedeč) s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Vhodnými materiály pro výměnu oken jsou materiály tradiční – konkrétně dřevo, sklo a kov v odpovídajícím zpracování; požadavek na zachování dřevěných oken obstojí i z hlediska proporcionality a ekonomické zátěže žadatelky, resp. vlastníků nemovitosti, neboť rozdíl v ceně oproti plastovým oknům činní necelých 60 % (navíc účastníkům byla během řízení opakovaně nabízena možnost refundace těchto zvýšených nákladů). [7] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Žalovaný v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil část napadeného rozhodnutí – viz výše; ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil (§ 90 odst. 5 správního řádu). [8] Podobně jako správní orgán I. stupně i žalovaný ve vztahu k podstatě věci dospěl k závěru, že osazení okenních otvorů plastovými okny není přípustné. Podle žalovaného byla prokázána nejen exponovanost místa předmětného domu z hlediska jeho kulturně historického významu, ale i s tím související nevhodnost využití plastových oken – a to na základě znaleckého posudku, provedeného místního šetření, vyjádření Národního památkového ústavu, jakož i vyhlášky krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje (dále jen „vyhláška KNV“). K testu proporcionality pak žalovaný poznamenal, že správní orgán I. stupně k němu přistoupil vyváženě tak, aby hájil veřejný zájem památkové ochrany, ale příliš nezasahoval do vlastnických práv. Po pečlivém zvážení v minulosti správní orgán I. stupně povolil vlastníkům nemovitosti do zahradního průčelí osadit plastová okna zjednodušené konstrukce; naproti tomu do památkově hodnotnějšího uličního průčelí zasahuje již více do vlastnických práv, a to ve prospěch památkové ochrany. Pro vlastníky nemovitostí nacházejících se v městské památkové zóně však existují kompenzace vzniklých vícenákladů a mohou si požádat o finanční příspěvek z Fondu památkové péče města Králíky a Programu podpory kultury a památkové péče v Pardubickém kraji. II. Rozhodnutí krajského soudu [9] Proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [10] K námitkám ohledně neplatnosti vyhlášky KNV a s tím související neexistence památkové zóny v místě, kde se nemovitost stěžovatele nachází, krajský soud konstatoval, že se jimi již opakovaně zabývaly oba správní orgány i krajský soud. Odkázal v tomto směru na shora zmíněný rozsudek krajského soudu ze dne 5. 6. 2015, č. j. 52 A 22/2013 - 152, kterým sice bylo napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno, ovšem z jiných důvodů; ve vztahu k vyhlášce KNV, kterou byla vymezena městská památková zóny Králíky, krajský soud žalobu důvodnou neshledal a námitky stěžovatele přehledně vyvrátil. S odkazem na odůvodnění uvedeného rozsudku krajský soud konzistentně i v tomto řízení vycházel z toho, že účinné je to znění vyhlášky KNV, které bylo řádně vyhlášeno. Současně s odkazem na § 6 zákona o státní památkové péči účinný ke dni 17. 10. 1990 připomněl, že krajský národní výbor byl po projednání s Ministerstvem kultury oprávněn k prohlášení památkové zóny a k určení podmínek její ochrany, přičemž podrobnosti stanovil obecně závazný předpis – konkrétně vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., podle níž území památkové zóny vyznačí přísl