7 As 155/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 155/2022- 48 - text  7 As 155/2022 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. M., zastoupen JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2022, č. j. 57 Ad 1/202255, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2021, č. j. VS4415121/ČJ202180000L51ODV (dále též „rozhodnutí žalovaného“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice Plzeň (dále též „služební orgán I. stupně“) ze dne 5. 8. 2021, č. j. VS11227623/ ČJ2021081120 (dále též „rozhodnutí I. stupně“), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o převedení na jiné služební místo pro které je stanovena vyšší služební hodnost. Žádost podal žalobce v souvislosti se změnou nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činnosti v bezpečnostních sborech, ve znění pozdějších předpisů, na základě které byl ve Věznici Plzeň navýšen počet služebních míst systematizovaných v 5. tarifní třídě o 37 (na celkový stav 72). Příslušníci vykonávající službu podle 4. tarifní třídy si mohli v souladu s § 26 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru“), zažádat o převedení na nově vzniklá služební místa v 5. tarifní třídě. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský soud se předně neztotožnil s tvrzením žalobce, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí I. stupně jsou nicotná, popř. nepřezkoumatelná. K námitce, že nebyly vypořádány důkazní návrhy, dodal, že z žaloby není zřejmé, jaké konkrétní důkazní návrhy nebo tvrzení nebyly před služebními orgány vypořádány. V druhém žalobním bodě žalobce namítal, že jeho nadřízení zneužili výkon práv a povinností k jeho účelovému poškození, a to tím, že vypracovali nebo aprobovali negativní služební hodnocení žalobce, ačkoliv v rámci průběžného (standardního) služebního hodnocení bylo uvedeno, že žalobce nelze vzhledem k delší pracovní neschopnosti hodnotit. Uvedené hodnocení navíc není žalobcem podepsáno a ten nikdy neměl možnost se s ním seznámit. Krajský soud žalobci nepřisvědčil a převzal závěry žalovaného, že rozhodujícím kritériem při výběru příslušníků pro povýšení byla „potřeba zajištění služby na jednotlivých dozorčích stanovištích a s tím související zařazení konkrétního dozorce na určitý úsek či vnitřní pracoviště.“ Jakékoliv (tedy i negativní) hodnocení příslušníka nemělo vliv na výsledek řízení, neboť nebylo posuzovaným kritériem. V třetím žalobním bodě žalobce tvrdil, že byl vystaven nerovnému zacházení v rozporu s § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru, neboť povýšeni byli kolegové v obdobném či horším postavení (včetně dvou kázeňsky trestaných příslušníků). Krajský soud k tomu uvedl, že žalobce nerovné zacházení nenamítal v řízení před správními orgány. Žalobce byl povinen tyto skutečnosti tvrdit, což neučinil. Protože žalobce uvedené skutečnosti netvrdil, není pochybením služebních orgánů, že se s otázkou rozdílného zacházení ve svých rozhodnutích nezabývaly. Na základě tohoto právního závěru pak krajský soud odmítl vyžádat a provést důkaz ve formě osobních spisů dvou povýšených, kázeňsky trestaných příslušníků, R. P. a F. K., neboť obsah těchto spisů nebyl s to ovlivnit rozhodnutí soudu. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce tvrdil, že služební orgány pochybily při zjišťování skutkového stavu, pokud nepřihlédly k tomu, že žalobce v minulosti fakticky vykonával činnost spadající do 5. tarifní třídy. Krajský soud opět upozornil na to, že jako kritérium výběru byla služebními orgány určena „potřeba zajištění služby na jednotlivých dozorčích stanovištích a s tím související zařazení konkrétního dozorce na určitý úsek či vnitřní pracoviště,“ tedy nikoliv doposud vykonávané činnosti příslušníka žádajícího o povýšení. Nadto se rozhodování o povýšení děje ve sféře správního uvážení a služební orgán tak nemusí příslušníkovi vyhovět ani v případě, že splní všechny požadavky. Úkolem služebního orgánu je přezkoumatelně a důsledně odůvodnit, proč k povýšení příslušníka nedošlo, přičemž musí být zamezeno diskriminačnímu a jinému nerovnému zacházení. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud neoprávněně aproboval tvrzení žalovaného, že hlavním kritériem pro výběr povýšených příslušníků byla „potřeba zajištění služby na jednotlivých dozorčích stanovištích a s tím související zařazení konkrétního dozorce na určitý úsek či vnitřní pracoviště.“ Toto posouzení je nadto obecné a otevírá prostor pro diskriminační jednání. Krajský soud pochybil i tím, že neaplikoval § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“) ve spojení s § 64 s. ř. s. Poukazovalli žalovaný od počátku na nerovný výběr, kdy zejména mladším a kázeňsky trestaným kolegům byl umožněn kariérní postup, měl krajský soud aplikovat § 133a o. s. ř. a přenést důkazní břemeno k prokázání neexistence nerovného zacházení na žalovaného, jak dovozuje i z judikatury Ústavního soudu, konkrétně z nálezu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1136/13. Krajský soud pro nadbytečnost odmítl důkazy navržené žalobcem (osobní spisy jiných příslušníků a účastnický výslech žalobce), které měly sloužit k prokázání diskriminace. Uvedené apriorní hodnocení důkazů stran krajského soudu je nezákonné. V další části kasační stížnosti stěžovatel dovozuje, že ačkoliv z denních rozkazů založených ve správním spise vyplývá, že vykonával činnost 5. tarifní třídy, krajský soud ani služební orgány se touto skutečností nezabývaly. Jak z podkladů ve správním spise, tak z důkazů navržených k provedení před krajským soudem vyplývá, že stěžovatel již v minulosti vykonával činnosti odpovídající 5. tarifní třídě, kterážto skutečnost měla být zohledněna při rozhodování o povýšení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry krajského soudu. Ve vztahu k § 133a o. s. ř. upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp zn. 31 Cdo 619/2011, podle kterého i při aplikaci tohoto ustanovení zůstává břemeno tvrzení na žalobci. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že souhlasí s krajským soudem, že rozhodnutí služebních orgánů nejsou nicotná. Jak rozhodnutí I. stupně, tak rozhodnutí žalovaného obsahují všechny zákonné náležitosti. Netrpí ani vadou nepřezkoumatelnosti. Je z nich patrné, jaký skutkový stav vzaly služební orgány za rozhodný, jakým způsobem postupovaly při posuzování rozhodných skutečností, jak hodnotily argumentaci stěžovatele. Rozhodnutí jsou srozumitelná a jsou opřena o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč služební orgány rozhodly tak, jak je uvedeno ve výrocích jejich rozhodnutí. [8] Podle § 26 odst. 3 zákona o služebním poměru nemá příslušník právní nárok na ustanovení na služební místo, pro nějž je stanovena o jeden stupeň vyšší služební hodnost. Naopak příslušný funkcionář je nadán správním uvážením, zda žádosti příslušníka podané dle § 26 odst. 3 zákona o služebním poměru vyhoví či nevyhoví. Správní uvážení, neboli diskreční pravomoc veřejné správy, je oprávnění správních orgánů určitou věc samostatně posoudit a rozhodnout o ní. V rámci tohoto uvážení mají správní orgány relativně volný prostor. Nejsou v takových případech vázány zákonem k jediné možné alternativě. Je to důsledek toho, že právní norma kvůli určité právní skutečnosti nestanoví jen jeden konkrétní následek. V textech právních předpisů bývá tato pravomoc označena např. slovem „smí“, „může“, případně je správnímu orgánu nabídnuto několik příkladmých možností k rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soud