8 Afs 76/2022 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 76/2022- 66 - text  8 Afs 76/2022-69 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobců: a) Tabák Plus, spol. s r.o., se sídlem Nové Sady 606/40, Brno, a b) JUDr. J. Š., oba zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2020, čj. 44536/20/5100-41456-711929, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022, čj. 31 Af 8/2021-349, takto: Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení o kasační stížnosti se pozastavují účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022, čj. 31 Af 8/2021-349. Odůvodnění: [1] Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, kterým byl žalobci a) (dále „žalobce“) přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020, z důvodu neoprávněného vymáhání daně z přidané hodnoty za vybraná zdaňovací období let 2011 až 2014, v celkové výši 2 695 545 Kč (dále jen „úrok z neoprávněného vymáhání“). Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně posoudil dobu, za kterou žalobci tento úrok náležel. [2] Žalovaný (dále „stěžovatel“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení tohoto rozsudku. V průběhu řízení o kasační stížnosti vznesl návrh na přiznání odkladného účinku. Uvedl, že na majetek žalobce byl prohlášen konkurs, přičemž dle právního názoru vyjádřeného v napadeném rozsudku má být žalobci přiznán úrok z neoprávněného vymáhání ve výši 7 327 474,62 Kč. Byť je podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS, přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, kterou podává stěžovatel v postavení správního orgánu, omezeno pouze na výjimečné případy, má stěžovatel za to, že případné vyplacení úroku z neoprávněného vymáhání v nesprávné výši je v nyní posuzované věci právě tím výjimečným případem. [3] Jednalo by se o nevratný krok, který by šlo chápat jako vážnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. I v případě, že by bylo následně vyhověno kasační stížnosti, existuje riziko, že by s ohledem na právní úpravu zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), důsledek zákonného postupu správce daně nebylo možno napravit a získat zpět prostředky, které by v důsledku povinnosti žalovaného řídit se právním názorem vyjádřeným krajským soudem v napadeném rozsudku, mohly být žalobci vyplaceny nad rámec zákonné povinnosti. Tím by mohlo dojít ke zmaření základního cíle správy daní, tedy správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. [4] Stěžovatel uvedl, že z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že v současnosti insolvenčnímu správci brání v předložení konečné zprávy jen vedení incidenčního sporu pod sp. zn. (74) 38 ICm 2369/2016. Po předložení konečné zprávy ve smyslu § 302 odst. 1 insolvenčního zákona nic nebrání insolvenčnímu soudu, aby rozhodl o zrušení konkursu [§ 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. Stěžovatel k tomu dodal, že s ohledem na výsledek incidenčního sporu téhož dlužníka vedeného pod sp. zn. (74) 38 ICm 2244/2016, v němž řešené právní otázky se s posledním vedeným incidenčním sporem do značené míry překrývaly, se dá očekávat obdobný výsledek. Je tedy přesvědčen, že brzy budou splněny podmínky pro předložení konečné zprávy. Proto by mělo vyplacení jakýchkoliv prostředků do majetkové podstaty žalobce nevratné negativní důsledky. Pokud by totiž NSS kasační stížnosti vyhověl, jakákoliv neprávem uhrazená část úroku by následně nemohla být žalobcem vrácena, pokud by k nabytí právní moci případného nového rozsudku krajského soudu nedošlo před rozvrhem v insolvenčním řízení. Zatímco ve vztahu k případnému majetku, který by se objevil po zrušení konkursu, právní řád stanoví postup pro jeho rozdělení věřitelům (srov. § 173 odst. 2 a § 209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v případě pohledávky, o které by bylo rozhodnuto po zrušení konkursu, zákon žádný mechanismus k jejímu vymožení neupravuje. [5] Stěžovatel uvedl, že jiným osobám nemůže přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout jakákoliv citelná újma. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti totiž do právní sféry žalobců případně zasáhne pouze pozdějším přiznáním úroku z neoprávněného vymáhání. Újma, která by vznikla jiným osobám, je tedy představována toliko oddálením úhrady úroku pravděpodobně o dobu v řádu měsíců. Takový důsledek již NSS v minulosti hodnotil jako újmu málo závažnou, resp. žádnou (usnesení NSS ze dne 15. 8. 2019, čj. 3 Afs 201/201961). [6] Podle stěžovatele není přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tím je v posuzovaném případě veřejný zájem v podobě výběru daní tak, jak je zakotven v obecném cíli správy daně podle § 1 odst. 2 daňového řádu. Naopak nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by byl tento důležitý veřejný zájem ohrožen, neboť by žalobci mohlo být na příslušenství daně přiznáno více, než mu podle zákona náleží, bez možnosti nápravy takové nezákonnosti. [7] Z vyjádření žalobců k návrhu na přiznání odkladného účinku vyplývá, že není sporu o tom, zda má být úrok z neoprávněného vymáhání vyplacen, ale pouze o jeho výši. Návrh na přiznání odkladného účinku byl navíc reakcí stěžovatele na žádost žalobců ze dne 10. 10. 2022 o vydání rozhodnutí o vrácení přeplatku. Do té doby byl stěžovatel v této věci nečinný. [8] Není pravdou, že po ukončení insolvenčního řízení, resp. konkursu, by nemohla být nezákonnost v podobě vyplacení úroku vyššího, než žalobci náleží, napravena. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu by se totiž v případě žalobce jednalo o bezdůvodné obohacení, a i v případě ukončení konkursu stěžovateli zůstává zachována možnost žaloby z tzv. lepšího práva, tj. žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. [9] Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti není ani v rozporu s judikaturou NSS, na kterou stěžovatel odkazuje, neboť v usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 2 Ans 3/2006 bylo zdůrazněno, že je vždy třeba hodnotit individuální okolnosti každého případu. V praxi tak mohou nastat případy, kdy by respektování soudního rozhodnutí mohlo způsobit závažné důsledky. Vrácení přeplatku na dani za takový případ však NSS bez dalšího neoznačil. [10] Nepřípadný je též odkaz stěžovatele na usnesení NSS sp. zn. 3 Afs 201/2019, neboť se jednalo o zcela odlišný skutkový stav. Úpadek žalobce v uvedené věci byl řešen reorganizací, nikoliv konkursem. Proto pokud by došlo k vrácení přeplatku na dani, správce daně již doměřenou daň nemohl požadovat. To ovšem není případ stěžovatele v nyní řešené věci. Ukončením konkursu totiž pohledávky věřitelů nezanikají (na rozdíl od reorganizace) a povinnost dlužníka je uhradit trvá (§ 244 insolvenčního zákona). [11] Pokud se pak stěžovatel dovolával výsledků incidenčních sporů, které jsou, resp. byly ve věci žalobce vedeny, tak kromě uvedeného je u Obvodního soudu pro Prahu 7 vedena žaloba o zaplacení částky 27 335 971,29 Kč pod sp. zn. 52 C 307/2018, taktéž s orgánem Finanční správy České republiky. Jiným incidenčním sporem vedeným pod sp. zn. KSBR 38 ICm 4314/2016 se totiž orgán finanční správy domáhal vyloučení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka. Přestože žaloba byla zamítnuta, nebyly tyto finanční prostředky vydány. Orgány finanční správy tak v tuto chvíli v rozporu se zákonem a též v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021 čj. KSBR 38 ICm 4314/2016-508, zadržují částku ve výši přibližně 27 mil. Kč. V nyní řešeném případě pak stěžovatel odmítá postupovat v souladu s napadeným rozsudkem. Žalobci však náleží finanční prostředky minimálně ve výši 2 695 545 Kč. K neoprávněnému obohacení dlužníka by tak mohlo dojít pouze ve vztahu k částce, jež tento úrok převyšuje. Celkem tedy orgány finanční správy odmítají vydat do majetkové podstaty žalobce nejméně 30 mil. Kč, přičemž není sporu o tom, že tyto prostředky do majetkové podstaty dlužníka náleží. [12] Žalobci uzavřeli, že v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by byla pohledávka stěžovatele, resp. státu, jako věřitele, zvýhodněna oproti pohledávkám soukromým, což je podle judikatury NSS nepřípustné. [13] Nejvyšší správní soud předesílá, že podle § 107 odst. s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek, soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat za přiměřeného užití § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Odkladný účinek lze ve smyslu tohoto ustanovení kasační stížnosti přiznat tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky napadeného rozhodnutí krajského soudu znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,