1 As 232/2022 — Nejvyšší správní soud

1 As 232/2022- 92 - text  1 As 232/2022 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Dipl. Ing. K.E. C., zastoupen JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem Poříčská 2082, Praha 9, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupený Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) EG.D, a.s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, II) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupen JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2, Praha 4, III) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, IV) Lesy české republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2021 č. j. SPU 058919/2021 a ze dne 19. 4. 2021, č. j. SPU 058982/2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2022, č. j. 51 A 30/2021102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I.Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 4. 2021, č. j. SPU 058982/2021, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 29. 1. 2021, č. j. SPU 027403/2021, kterým dle § 100 odst. 1 písm. a) a písm. b) a odst. 4 správního řádu rozhodl o obnově řízení na žádost účastníka Lesy České republiky s. p., tak, že obnovil čtyři restituční řízení. Téhož dne vydal rovněž rozhodnutí č. j. SPU 058919/2021, kterým zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí ze dne 29. 1. 2021, č. j. SPU 030139/2021, kterým správní orgán prvního stupně rozhodl dle § 100 odst. 3 a 4 správního řádu o obnově dalších devíti restitučních řízení. [2] Důvodem těchto rozhodnutí byla skutečnost, že vydání rozhodnutí v dotčených řízeních dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo dosaženo trestným činem. Toho se dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, dopustily dvě bývalé úřednice matričního úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, které rozhodnutím ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, deklarovaly, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky dle § 4 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Trestní soud dospěl k závěru, že tyto úřednice se dopustily nesprávného výkladu a aplikace příslušných právních norem, své rozhodnutí založily na vědomě nesprávném skutkovém stavu, nevypořádaly a neprověřily všechny rozhodné skutečnosti, rozhodly jako věcně nepříslušný orgán, a to při vědomí toho, že jejich rozhodnutí je zcela zásadní pro uplatnění restitučního nároku potomků J. C., neboť takovéto rozhodnutí bylo nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučních nároků. [3] Proti oběma rozhodnutím se žalobce bránil u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který však podanou žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. [4] Za nedůvodné označil žalobní námitky směřující proti nařízení obnovy dle § 100 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 3 správního řádu, neboť již žalovaný správně uvedl, že v souzené věci je nosný toliko důvod podle § 100 odst. 4 správního řádu. [5] K tomu uvedl, že dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 3 Tdo 269/2021, kterým odmítl dovolání obviněných úřednic „…je zcela nepochybné, že bez vydání rozhodnutí Odboru vnitřní správy MHMP ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. OVS 2331/98/Se, by nebylo možno ze strany potomků J. C. žádat o vydání majetku v rámci restitucí, neboť potvrzení o tom, že J. C. byla držitelkou československého státního občanství, bylo v podstatě esenciálním předpokladem pro uplatnění restitučních nároků jejích potomků. Bez uvedeného osvědčení o státním občanství J. C. by její potomci nemohli o vydání majetku vůbec žádat, a to ani za situace, kdy by byly splněny jakékoli další podmínky uložené jim právními předpisy.“ S ohledem na výše uvedené uzavřel, že ve věci je dána „příčinná souvislost“ mezi spáchaným trestným činem a rozhodnutím, ke kterému se vztahuje nyní posuzovaná obnova řízení, čímž je naplněna podmínka dle § 100 odst. 4 správního řádu. [6] Dále se soud zabýval existencí dobré víry a ochrany práv nabytých v dobré víře. Soud uzavřel, že je sice pravdou, že se tímto správní orgány výslovně nezabývaly, učinily tak však implicitně, neboť uzavřely, že o důvodech nezákonnosti rozhodnutí magistrátu musel právní předchůdce žalobce a jeho právní zástupce vědět, neboť jim bylo známo, že J. C. nemůže být československou občankou; ostatně ani její manžel nebyl československým občanem. Přesto bylo rozhodnutí magistrátu uplatněno v restitučním řízení. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a další podání ve věci [7] Výše uvedený rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. [8] Předně namítl, že předpoklady pro obnovu řízení nebyly splněny. Výkladem § 100 odst. 4 správního řádu dospěl k závěru, že obnoveno může být toliko řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí, jež bylo přímo dosaženo trestným činem, nikoliv řízení o navazujícím rozhodnutí, byť podkladové. Zkoumání „příčinné souvislosti“ tak dle něj nemá oporu v právní úpravě ani judikatuře. V této souvislosti zopakoval, že odkazovaná trestná činnost se týká správního řízení, které vedl Magistrát hl. m. Prahy ve věci státního občanství J. C. a jež vedlo k vydání rozhodnutí čj. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999. Jde tedy o zcela jiné řízení, jehož obnovu nemůže žalovaný nařídit, ale jehož výsledky musí respektovat. Dále pak uvádí, že z povahy věci nemůže být důvodem pro obnovu řízení toliko nedbalostní trestný čin, ale pouze úmyslný. [9] Namítl, že úvahy krajského soudu o neexistenci dobré víry nemají oporu ve spisu. Setrval na přesvědčení, že správní orgány jeho dobrou víru vůbec nezkoumaly a žádná skutková zjištění v této věci neučinily. Naopak jeho dobrá víra vyplývá z presumpce správnosti a vázanosti rozhodnutí o osobním stavu (občanství), které správní orgány vydaly. V této souvislosti pak rozporuje i další jednotlivá zjištění a dílčí úvahy krajského soudu uvedené v napadeném rozsudku. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž setrvává na závěrech uvedených ve svém rozhodnutí a následně aprobovaných krajským soudem v napadeném rozsudku. Navrhl proto zamítnutí podané kasační stížnosti. Pro úplnost se pak vyjádřil k jednotlivým stěžovatelem odkazovaným rozsudkům, které dle něj neprokazují důvodnost kasační argumentace a nadto nejsou ve vztahu k nyní posuzované věci relevantní. [11] Ve věci se opakovaně vyjádřily též Lesy České republiky s. p., v postavení osoby zúčastněné na řízení IV. Shodně jako žalovaný považují napadený rozsudek krajského soudu za správný a podanou kasační stížnost za nedůvodnou. Nad rámec argumentace žalovaného pak navrhly přerušení řízení z důvodu nařízené obnovy řízení ve věci státního občanství J. C. [12] Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (osoba zúčastněná na řízení III.) ve svém vyjádření označil kasační stížností napadený rozsudek za správný a podanou kasační stížnost za nedůvodnou. Ve vztahu k argumentaci stěžovatele stran jeho dobré víry uvedl, že je věcně chybná, ale předně též nepřípustná, neboť nebyla řádně uplatněna v řízení před krajským soudem (viz § 104 odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního). III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud v návaznosti na obsah kasační stížnosti úvodem konstatuje, že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je plně seznatelné, jaké důvody soud vedly k výroku o zamítnutí podané žaloby. Nepřezkoumatelnost nelze vnímat jako subjektivní představu o tom, jak měl krajský soud o podané žalobě rozhodnout. Jde o objektivní překážku, která by Nejvyššímu správnímu soudu bránila závěry krajského soudu řádně přezkoumat. Tuto překážku Nejvyšší správní soud neshledal. [16] Krajský soud jasně a srozumitelně odkázal jak na relevantní právní úpravu, tak související judikaturu správ