3 Afs 327/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 327/2021- 60 - text  3 Afs 327/2021 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mirko Möllen, advokát se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupený Mgr. Jiřím Mašlejem, advokátem se sídlem Říční 456/10, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2021, č. j. 31 Af 30/2020 – 68, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2021, č. j. 31 Af 30/2020 – 68, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2020, č. j. 32979/2020900000314, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 10 200 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Mašleje, advokáta. IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Mašleje, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Celní úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 27. 11. 2019, č. j. 489136/201955000011 (dále jen „rozhodnutí o propadnutí věci státu“), rozhodl podle § 84 odst. 1 daňového řádu tak, že 110 425 litrů motorové nafty ve vlastnictví společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft (dále jen „dlužník“), uskladněné ve 14 IBC kontejnerech á 1 000 litrů a ve stacionární nádrži označené „400“ v areálu společnosti ČEPRO v místě Mstětice, 350 91 Zeleneč, propadá ve prospěch státu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2020, č. j. 32979/2020900000314, zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí o propadnutí věci státu potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 9. 2021, č. j. 31 Af 30/2020 – 68, zamítl jako nedůvodnou. [3] Krajský soud nejprve rekapituloval skutečnosti vyplývající ze správního spisu a uvedl, že exekučním příkazem ze dne 16. 9. 2014, č. j. 52709/201455000042, celní úřad nařídil exekuci prodejem movitých věcí ve vlastnictví dlužníka k uspokojení nedoplatku ve výši 125 246 883,65 Kč, který byl zvýšen o exekuční náklady za nařízení daňové exekuce ve výši 500 000 Kč. Dne 16. 9. 2014 celní úřad provedl soupis movitých věcí (včetně motorové nafty) a dne 18. 11. 2014 byly tyto movité věci odebrány a přemístěny do skladu společnosti ČEPRO. [4] S dlužníkem bylo dne 1. 2. 2015 zahájeno hlavní insolvenční řízení (usnesení Okresního soudu ve Weilheimu, sp. zn. IN 415/14) a orgány celní správy dospěly k závěru, že další kroky v zahájené exekuci (tj. prodej odebrané motorové nafty v dražbě) již není možné realizovat (§ 243 odst. 1 daňového řádu). Orgány celní správy následně žalobce opakovaně vyzývaly k převzetí odebrané motorové nafty, a to výzvami ze dne 4. 2. 2016, č. j. 8048/201655000042, ze dne 23. 2. 2016, č. j. 80482/201655000042, ze dne 26. 7. 2016, č. j. 45789/201655000042, výzvou učiněnou v rámci ústního jednání do protokolu ze dne 27. 1. 2017, č. j. 8192/201755000042, dále výzvami ze dne 21. 6. 2019, č. j. 244992/2019900000032, ze dne 5. 8. 2019, č. j. 244997/2019900000032, a ze dne 27. 9. 2019, č. j. 489133/201955000011. Žalobce na poslední výzvu reagoval přípisem ze dne 30. 11. 2019, v němž oznámil, že setrvává na svém dosavadním stanovisku, že motorová nafta je dlouhodobým skladováním znehodnocena. Celní úřad tak rozhodl o propadnutí 110 425 litrů motorové nafty státu. [5] Krajský soud konstatoval, že daňový řád přímo neřeší otázku osudu movitých věcí zajištěných v daňové exekuci, které nelze zpeněžit z důvodu zahájení insolvenčního řízení. Postup orgánů celní správy, které analogicky aplikovaly § 217 odst. 4 daňového řádu, ve spojení s § 84 téhož zákona, tak považoval za zákonný. Dle § 217 odst. 4 daňového řádu může správce daně rozhodnout o propadnutí věci postupem podle § 84 daňového řádu mimo jiné v případě, že si dlužník věc nevyzvedl ve lhůtě stanovené ve výzvě správce daně. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, dle něhož byl celní úřad povinen nejprve rozhodnout o vyloučení motorové nafty ze soupisu věcí, a teprve poté žalobce vyzvat k jejímu vyzvednutí. V případě, že je o propadnutí věci rozhodnuto proto, že si dlužník věc nevyzvedl ve lhůtě stanovené výzvou správce daně (jak tomu bylo v nyní projednávané věci), nevyžaduje podle krajského soudu § 217 odst. 4 daňového řádu předchozí vyloučení dané věci ze soupisu věcí. [6] Za nedůvodnou považoval krajský soud také námitku týkající se nesprávného označení žalobce v záhlaví rozhodnutí žalovaného. Dle krajského soudu z tohoto rozhodnutí vyplývá jak specifikace insolvenčního správce, tak specifikace dlužníka. Takové označení nelze považovat za zmatečné. [7] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatel namítá, že pro závěry krajského soudu není v daňovém řádu opora. Krajský soud interpretoval § 217 odst. 4 daňového řádu izolovaně. Pominul, že v něm stanovené tři podmínky pro propadnutí věci státu souvisejí s vyloučením věci ze soupisu podle § 217 odst. 1 téhož zákona. Nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o propadnutí věci státu podle § 217 odst. 4 daňového řádu tedy je, že správce daně nejdříve rozhodne o vyloučení této věci ze soupisu. Tato podmínka v nynějším případě nebyla splněna. [9] Dále stěžovatel uvádí, že v žalobě namítal, že žalovaný nemohl ve výroku svého rozhodnutí uvést, že rozhodl ve věci stěžovatele (Mirko Möllena), jelikož rozhodoval o majetku (vlastnickém právu) dlužníka, a nikoli stěžovatele. Krajský soud se s touto žalobní námitkou dle stěžovatele řádně nevypořádal a napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem, a je přesvědčen, že orgány celní správy postupovaly správně. K vrácení v daňové exekuci sepsaných a odebraných movitých věcí přistoupil nikoli z důvodu, že by nebylo možné je v rámci daňové exekuce prodat, ale z důvodu zahájení insolvenčního řízení s dlužníkem. Další postup celního úřadu v daňové exekuci tak byl vyloučen ze zákona. Žalovaný v takovém případě považuje analogické použití § 217 odst. 4 daňového řádu za přiléhavé. Ztotožňuje se rovněž s vypořádáním námitky zmatečného či nesrozumitelného označení stěžovatele v záhlaví rozhodnutí napadeného žalobou. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že rozhodoval o majetku dlužníka, a nikoli o majetku stěžovatele. [11] Nejvyšší správní soud nejprve považuje za vhodné vyjádřit se k oprávnění insolvenčního správce zahraničního dlužníka vystupovat v projednávané věci v roli žalobce (stěžovatele). Dne 10. 7. 2018 totiž vydal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozsudek č. j. 4 As 149/2017 – 121, č. 3767/2018 Sb. NSS (všechna zde citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz), v němž konstatoval, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení § 140a (přerušení řízení), § 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a § 140c (nově zahájená řízení) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, se na správní soudnictví nevztahují.“ Dále zde vyslovil, že je tedy „[z]řejmé, že pokud rozhodnutí o úpadku nemá mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, nemůže mít ani vliv na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení. Dlužník tedy je (či se může stát) i nadále účastníkem řízení ve správním soudnictví a má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony.“ S aplikací těchto závěrů rozšířeného senátu na sérii kasačních stížností stejného stěžovatele, jaký vystupuje i v nyní posuzované věci, se již zdejší soud vypořádal v bodech 16 až 19 rozsudku ze dne 31. 10. 2018, č. j. 3 Afs 1/2017 – 71, na něž lze v podrobnostech odkázat. V tomto rozsudku zdejší soud konstatoval, že insolvenčnímu správci nemůže být upřena možnost podat proti napadeným rozhodnutím žalovaného správní žalobu, a je tedy k podání žaloby aktivně legitimován. [12] Nejvyšší správní soud následně hodnotil ostatní formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační