3 As 230/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 230/2022- 28 - text  3 As 230/2022 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Michala Bobka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: D. I. SEVEN FACILITY s.r.o., se sídlem Mikulandská 119/10, Praha 1, zastoupená JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2022, č. j. 34 A 28/2020–63, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4 144 Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ondřeje Kochmana, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezeni věci [1] Žalovaný brojí včas podanou kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 11. 8. 2020, č. j. JMK 110858/2020, ve věci spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. i) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání („živnostenský zákon“) žalobkyní. Předmětným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna, živnostenského úřadu, ze dne 21. 5. 2020, č. j. MMB/0194974/2020, kterým byla žalobkyni uložena pokuta podle § 62 odst. 4 písm. b) živnostenského zákona ve výši 1 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Podle žalovaného se žalobkyně měla přestupku dopustit tím, že opakovaně – v období od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2018 a od 1. 7. 2019 do 1. 8. 2019 – porušila podmínku stanovenou živnostenským úřadem v rozhodnutí o změně koncese ze dne 17. 9. 2010 pro provozování koncesované živnosti „Ostraha majetku a osob“ podle § 27 odst. 3 živnostenského zákona, a to konkrétně podmínku „bezúhonnost všech osob, které pro podnikatele předmětnou činnost vykonávají“. V uvedených obdobích pro žalobkyni vykonával pan A. F. činnost obsahově spadající do provozování živnosti „Ostraha majetku a osob“ v objektu na adrese Palackého náměstí 1, Slavkov u Brna (areál zámku Slavkov – Austerlitz) na pozici „strážný“ na základě pracovněprávního vztahu s místem uzavření Brno. V uvedená období však pan A. F. nesplňoval podmínku bezúhonnosti ve smyslu § 6 odst. 2 živnostenského zákona. Pan A. F. byl totiž rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 43 T 17/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 3 To 159/2000, odsouzen pro úmyslný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, přičemž tento čin spáchal v souvislosti s podnikáním a v uvedených obdobích se na něj proto nehledělo, jako by nebyl odsouzen. [3] V záhlaví označeným rozsudkem zrušil krajský soud rozhodnutí žalovaného ze tří důvodů. Za prvé přitakal námitce žalobkyně týkající se bezúhonnosti jejího zaměstnance A. F. ve smyslu a rozsahu ustanovení § 6 odst. 2 živnostenského zákona. S ohledem na vlastní předmět podnikání žalobkyně neshledal krajský soud relevantní souvislost mezi trestným činem spáchaným zaměstnancem žalobkyně (trestný čin dotačního podvodu předsedy družstva) a konkrétní náplní práce konané pro žalobkyni (činnost strážného, konkrétně definovaná jako „bezpečnostní pracovník – specialista – preventista požární ochrany“). Za druhé, krajský soud byl toho názoru, že i kdyby došlo k naplnění formálního znaku přestupku, pak by jednání žalobkyně stejně nenaplňovalo materiální znak přestupku, jelikož její zaměstnanec A. F. již před výkonem uvedené činnosti řadu let splňoval podmínky pro zahlazení svého odsouzení, a tudíž nebyl nadále dán zájem veřejnosti na ochraně práv ostatních. Za třetí, krajský soud rovněž konstatoval jako další důvod nezákonnosti rozhodnutí žalovaného skutečnost, že k zahlazení odsouzení pana A. F. došlo v průběhu přestupkového řízení, respektive ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí, k čemuž byl správní orgán v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu, povinen přihlédnout z úřední povinnosti. II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobkyně [4] Rozsudek krajského soudu napadá žalovaný (dále „stěžovatel“) z důvodu § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále rovněž jen „NSS“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Za prvé, stěžovatel zdůraznil, že žalobkyně vykonávala ekonomickou činnost na základě rozhodnutí o koncesi, ve které byla stanovena podmínka bezúhonnosti všech pro ni pracujících osob, aniž by se rozlišovalo mezi jednotlivými pracovními pozicemi zaměstnanců. Činnost „strážný“, respektive „preventista požární ochrany“, kterou pan A. F. vykonával, rovněž souvisí se správou a péčí o majetek. Trestný čin, za který byl v minulost pan A. F. odsouzen, tedy podvod, se týkal stejného předmětu ochrany: majetku. Proto byla dána souvislost s předmětem podnikání žalobkyně. [6] Za druhé, při posuzování splnění podmínky bezúhonnosti je pro správní orgán závazná evidence rejstříků trestů fyzických osob, mimo výjimky ve stanovených případech, pod které předmětný případ nespadá. Případné zahlazení odsouzení přísluší vyslovit pouze soudu, nikoliv správnímu orgánu, jinak by docházelo k narušení dělby moci. Správní orgány nemohou předjímat rozhodnutí soudu o zahlazení trestu. [7] Za třetí, stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by měl při svém rozhodování o přestupku vycházet z právního stavu ke dni vydání svého rozhodnutí. V případě řízení o přestupku, je v souladu s § 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), přestupek posuzován podle zákona účinného v době spáchání přestupku. Rozhodný je tak právní a skutkový stav v okamžiku spáchání přestupku, nikoliv stav pozdější, který může existovat ke dni vydání rozhodnutí. [8] Za čtvrté, stěžovatel uzavírá, že pachatelem přestupku nebyl pan A. F., nýbrž žalobkyně, coby právnická osoba, která porušovala podmínky své koncese. Tímto způsobem je rovněž nezbytné posuzovat otázku společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání a (ne)naplnění materiální stránky přestupku. Jednáním společensky nebezpečným zde není jednání zaměstnance A. F., ale nerespektování pravidel živnostenského podnikání ze strany žalobkyně. Chráněným zájmem je tak veřejný zájem na dodržování pravidel a podmínek pro provozování koncesí. [9] Žalobkyně se ve svém vyjádření plně ztotožnila se závěry krajského soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout. S ohledem na posuzování otázky bezúhonnosti pro účely živnostenského zákona žalobkyně rekapitulovala a odkázala na judikaturu NSS a Ústavního soudu, která dle jejího názoru plně ospravedlňuje závěry krajského soudu. V rovině konkrétní pak žalobkyně zdůraznila, že pracovní pozice pana F. byla naprosto odlišná od činností, za které byl v minulosti trestně odsouzen. Pan F. u žalobkyně nepřicházel do jakéhokoliv styku s účetními či jinými doklady či finančními prostředky. Nebyl oprávněn za žalobkyni jednat, podepisovat dokumenty, předkládat žádosti, apod., tedy vykonávat jakoukoliv činnost, která by umožňovala páchání v zásadě hospodářské kriminality (pozměnění podkladů pro poskytnutí dotace). [10] S ohledem na okamžik, ke kterému měl žalovaný rozhodovat, žalobkyně uvedla, že v době, kdy stěžovatel o přestupku v prvním stupni rozhodoval, byly již účinky odsouzení pana F. zahlazeny usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 3. 2020, č. j. 12 Nt 3513/2019-13. Žalobkyně odkázala na judikaturu NSS, podle které je při rozhodování správního orgánu rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (rozsudek ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011-79). V den vydání prvostupňového rozhodnutí se tedy na pana F. mělo pohlížet, jakoby žádný trestný čin nespáchal. Pro tyto závěry žalobkyně odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 3 Tz 76/98. [11] Konečně, s ohledem na údajnou společenskou nebezpečnost svého jednání žalobkyně zdůraznila, že kromě administrativního pochybení na své straně nevidí, jaká by měla být společenská nebezpečnost jejího jednání s ohledem na zájem chráněný živnostenským zákonem. Žalobkyně uvádí, že její jednání nikdy nebylo společenský škodlivé, neboť od počátku zaměstnání pana F. u ní platilo, že dotyčný splňoval všechny podmínky pro zahlazení odsouzení. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Kasační stížností se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že kasační stížnost je přípustná. Následně NSS přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Neshledal přitom vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [13] Kasační stížno