3 Azs 193/2022 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 193/2022- 41 - text  3 Azs 193/2022 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: S. C., zastoupený opatrovníkem JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalované: Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra, se sídlem Lhotecká 559/7, Praha 4, o ochraně před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nepředání žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany Ministerstvu vnitra, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2022, č. j. 14 A 50/2022  17, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2022, č. j. 14 A 50/2022  17, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) bránil žalobou proti nezákonnému zásahu žalované, který měl spočívat v tom, že žalovaná nepředala jeho ústně podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 5. 2022 Ministerstvu vnitra. Důvodem nepředání mělo být dle jeho slov pozdní podání žádosti. Na podporu svého tvrzení však nedoložil žádné důkazy. [2] Městský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobě vyhověl a žalované zakázal „pokračovat v porušování práva žalobce nepostoupením jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané dne 6. 5. 2022 Ministerstvu vnitra.“ Městský soud se ve svém rozsudku nejprve zabýval otázkou pasivní legitimace žalované a tím, zda má postavení správního orgánu. Konstatoval, že žalovaná je rozpočtovou organizací Ministerstva vnitra a působí jako provozovatel přijímacích, pobytových a integračních azylových středisek a rovněž zařízení pro zajištění cizinců. Z čl. II písm. a) Zřizovací listiny organizační složky státu Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra (dále jen „zřizovací listina“) dále městský soud zjistil, že předmětem činnosti žalované je mimo jiné i poskytování nezbytných služeb žadatelům o udělení mezinárodní ochrany. Z tohoto ustanovení dovodil, že žalovaná je v této věci pasivně legitimována. Nakládání s podanou žádostí je totiž dle názoru městského soudu činností v oblasti veřejné správy. [3] Při samotném posouzení skutkového stavu pak městský soud vyšel z prohlášení žalobce obsaženého v jeho žalobě. To se podle městského soudu v podstatě shodovalo s vyjádřením žalované, která podání žádosti vysloveně nepopřela. Městský soud měl tudíž za prokázané, že žalobce dne 6. 5. 2022 při pohovoru se sociálním pracovníkem podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a tato žádost nebyla Ministerstvu vnitra postoupena. [4] Městský soud proto dále posuzoval, zda zjištěné skutečnosti představují nezákonný zásah do žalobcových práv. Dospěl přitom k závěru, že nepředáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušnému správnímu orgánu je naplněna podmínka přímého zkrácení žalobce na jeho právech. Žalobce měl totiž právo podat svoji žádost kdekoliv a kdykoliv, neboť toto právo není omezeno tím, v jaké lhůtě a u jakého správního orgánu je možné žádost podat. Důsledky pozdního podání anebo podání u nepříslušného orgánu se zhodnotí teprve při rozhodování o této žádosti. Z § 12 správního řádu přitom plyne povinnost správního orgánu postoupit žádost, pokud k jejímu projednání není příslušný. Městský soud proto uzavřel, že žalovaná nerespektovala § 12 správního řádu a podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany nepostoupila příslušnému správnímu orgánu. Toto opomenutí je dle městského soudu potřeba považovat za nezákonný zásah. Žalovaná nebyla oprávněna posoudit včasnost podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a proto nebyla ani oprávněna žádost kvůli její opožděnosti Ministerstvu vnitra nepostoupit. II. Obsah kasační stížnosti [5] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatelka předně namítá, že napadený rozsudek trpí vadami, např. chybí odst. 5. jeho odůvodnění. K samotnému skutkovému stavu věci uvádí, že žalobce byl umístěn do Z. dne 3. 5. 2022 a následně dne 9. 5. 2022 s ním sociální pracovník uskutečnil první pohovor (nikoliv dne 6. 5. 2022, jak tvrdí žalobce). Přitom jej poučil o jeho právu požádat o udělení mezinárodní ochrany. Dále uvádí, že žalobce byl příslušníkem Služby cizinecké policie poučen o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany již dne 29. 4. 2022, což doložila příslušným písemným potvrzením obsahujícím podpis žalobce. Poukázala na § 3a odst. 1 bod 4. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, podle něhož cizinec zajištěný v zařízení pro zajištění cizinců podává žádost o udělení mezinárodní ochrany policii. Trvá na tom, že žalobce žádnou žádost o udělení mezinárodní ochrany, a to ani v ústní podobě, u ní nepodal a jeho tvrzení obsažené v žalobě bylo čistě účelové. Městský soud podle jejího názoru vycházel z tvrzení žalobce, aniž by bylo jakkoliv prokázáno, že k podání žádosti mělo skutečně dojít. V této souvislosti proto stěžovatelka navrhuje provést výslech příslušného sociálního pracovníka. [7] K otázce své pasivní legitimace uvádí, že podle § 130 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a dle čl. I písm. a) zřizovací listiny je provozovatelem zařízení pro zajištění cizinců. Podle čl. II. písm. e) zřizovací listiny je předmětem její činnosti poskytování ubytování, stravy a základních hygienických potřeb a zajišťování psychologických, sociálních a dalších nezbytných služeb a věcí cizincům umístěným v zařízení pro zajištění cizinců. Stěžovatelka namítá, že městský soud v projednávané věci nesprávně odkázal na čl. II písm. a) zřizovací listiny, který dopadá na žadatele o mezinárodní ochranu ve smyslu zákona o azylu. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, že pod pojem „jiné nezbytné služby a věci“ lze podřadit i služby pro zajištěné cizince při podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce měl totiž jako zajištěný cizinec podat svoji žádost přímo Službě cizinecké policie, což plyne přímo ze zákona. Stěžovatelka nebyla vůbec oprávněna předávat ústně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany Službě cizinecké policie. Žalobce měl po celou dobu svého zajištění k Službě cizinecké policie volný přístup, a mohl tak kdykoliv svoji žádost příslušnému subjektu podat. Stěžovatelka trvá na tom, že je pouhým provozovatelem zařízení pro zajištění cizinců a nevykonává žádnou správní činnost. Není správním orgánem, jelikož nerozhoduje o právech a povinnostech jí podřízených subjektů. Rozhodnutí městského soudu podle jejího názoru prakticky znamená, že by si měla přisvojit zákonnou pravomoc, která jí nenáleží. Nesouhlasí ani s prohlášením žalobce, že by podávání ústních žádostí o mezinárodní ochranu bylo v zařízení pro zajištění cizinců zvykem; městský soud přihlédl k neopodstatněnému tvrzení cizince, aniž by si řádně ověřil skutečný stav věci. [8] Stěžovatelka tedy na základě výše uvedeného uzavírá, že z povahy věci nemohlo dojít k nezákonnému zásahu, neboť žalobce měl po celou dobu svého pobytu v zařízení pro zajištění cizinců volný přístup k příslušnému orgánu, ke kterému mohl podat žádost o mezinárodní ochranu, což ovšem neučinil. [9] Žalobce a ani jeho opatrovnice se ke kasační stížnosti nevyjádřili. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka splňuje podmínku uvedenou v § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [11] Kasační stížnost je důvodná. [12] Stěžovatelka nejprve namítá, že napadený rozsudek trpí vadami. Ačkoliv tuto námitku (až na jedinou výjimku) blíže nerozvádí, Nejvyšší správní soud připomíná, že k jiným vadám řízení před soudem majícím za následek nezákonné rozhodnutí přihlíží na základě § 109 odst. 4 s. ř. s. i z úřední povinnosti. Kasační soud přitom musí konstatovat, že takovýchto vad řízení před soudem identifikoval v nyní projednávané věci hned několik. [13] Povinné náležitosti rozsudku jsou upraveny v § 54 odst. 2 s. ř. s. Podle věty první tohoto ustanovení písemné vyhotovení rozsudku musí obsahovat označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků, jejich zástupců, projednávané věci, výrok, odůvodnění, poučení o opravném prostředku a den a místo vyhlášení. [14] V záhlaví napadeného rozsudku zcela chybí informace o tom, v jakém složení městský soud danou věc rozhodl. Z čísla jednacího rozsudku je pouze zřejmé, že jej rozhodlo soudní oddělení městského soudu označené jako 14 A. Na konci rozsudku je dále uvedeno jméno předsedkyně senát