4 Ads 76/2022 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 76/2022- 29 - text  4 Ads 76/2022-31 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobce: M. C., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. SZ/MPSV2020/44531911, č. j. MPSV2020/72975911, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, č. j. 19 Ad 4/202033, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 1.573 Kč. Tato částka bude zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Úřad práce České republiky  Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, Kontaktní pracoviště Praha 9, rozhodnutím ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 11537919AB, č. j. 141462/20/AB, podle § 24, § 25, § 26, § 27 a § 52 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), a podle § 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, snížil žalobci dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení z částky 6.302 Kč měsíčně na částku 1.881 Kč měsíčně na dobu od 1. 10. 2019 do 30. 6. 2020 s tím, že pro každé kalendářní čtvrtletí je nutno doložit příjmy společně posuzovaných osob a náklady na bydlení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. SZ/MPSV2020/44531911, č. j. MPSV2020/72975911, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, odvolání žalobce zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. [2] Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 19 Ad 4/202033, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného o odvolání jako nedůvodnou zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve shrnul podstatné skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Uvedl, že společně posuzovanými osobami je žalobce, jeho životní minimum činí 3.410 Kč a dosáhl příjmu ve výši 5.518 Kč. Podle rozpisu úhrad vyhotoveného společností Centra a.s. žalobce zaplatil na srpen a září 2019 celkem 4.849 Kč a za měsíc červenec 2019 neměl započitatelné náklady na bydlení, neboť nesplňoval podmínky pro nárok na příspěvek na bydlení, a proto mu byly započteny náklady na bydlení ve výši 80 % normativních nákladů na bydlení, tj. 6.586,40 Kč (8.233 x 0,8). Celkové náklady na bydlení za rozhodné období 3. čtvrtletí 2019 byly žalobci započteny ve výši 11.435,40 Kč, průměrné náklady na bydlení za jeden měsíc činí 3.811,80 Kč, tedy (4 849 + 6 586,40) : 3. Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení (3.811,80 Kč) jsou nižší než normativní náklady na bydlení (8.233 Kč), náleží žalobci příspěvek na bydlení ve výši rozdílu mezi náklady na bydlení a rozhodným příjmem vynásobeným koeficientem 0,35, tj. 3.811,80  (5.518 x 0,35) = 1.881 Kč. [4] Námitky žalobce podle městského soudu spočívají v tom, že při výpočtu příspěvku na bydlení nebyly zohledněny jeho výdaje související se stěhováním, uskladněním nábytku a platbami za ubytovnu. Žalobce však ve správním řízení ani v žalobě netvrdil, že by byly splněné podmínky stanovené v ustanoveních § 24 odst. 1 a 5 zákona o státní sociální podpoře, tedy že by jím obývaný pokoj na ubytovně splňoval definici bytu a zároveň že by zde byl hlášen k trvalému pobytu. Příspěvek na bydlení je přitom dávkou, jejímž účelem je poskytnout rodinám (jednotlivci) finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Nárok na dávku však je vymezen podmínkami vlastnictví nebo nájemním vztahem k bytu, v němž je žadatel hlášen k trvalému pobytu, a rozhodným příjmem v rodině. Žalobce v měsíci červenec 2019 nesplnil podmínku ani trvalého pobytu, ani existenci nájemního vztahu k bytu, a proto žalovaný postupoval správně, když za tento měsíc vypočetl žalobci náklady na bydlení ve smyslu § 25 odst. 3 písm. c) zákona o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 6. 2020. [5] Dále městský soud uvedl, že náklady na stěhování a uskladnění nábytku nejsou pro výpočet výše příspěvku na bydlení rozhodné, neboť ustanovení § 25 zákona o státní sociální podpoře jasně a taxativně stanoví, co se rozumí náklady na bydlení, když kromě nájemného to mohou být náklady za plyn, elektřinu a náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, kterými se rozumí náklady za dodávku tepla a centralizované poskytování teplé vody, dodávku vody z vodovodů a vodáren a odvádění odpadních vod, provoz výtahu, osvětlení společných prostor v domě, úklid společných prostor v domě, odvoz odpadních vod a čištění jímek, vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou a odvoz komunálního odpadu, případně náklady za pevná paliva. Je tak zřejmé, že žalobcem tvrzené náklady nemohly být v příspěvku na bydlení zohledněny. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. [7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že správní orgány ve svých rozhodnutích zcela pominuly náklady na bydlení, které ve 3. čtvrtletí 2019 vynaložil v souvislosti se stěhováním do současného bytu, s uskladněním nábytku ve skladu na Veleslavíně a s nájemným za ubytovnu v Jinonicích. V tomto rozhodném období proto měly být zohledněny jeho veškeré náklady na bydlení v částce 53.553 Kč, tj. měsíčně ve výši 17.851 Kč, a nikoliv jen v částce 11.435,40 Kč, tj. měsíčně ve výši 3.811,80 Kč, jak uvedly správní orgány. Pokud totiž znění § 25 zákona o státní sociální podpoře taxativně vyjmenovává, co se rozumí náklady na bydlení, a správní orgány mu z tohoto důvodu neuznaly náklady související se stěhováním a uskladněním nábytku ve skladu ve Veleslavíně, měly při odkazu na toto zákonné ustanovení uznat ostatní výdaje, zejména pak platby za ubytovnu v Jinonicích, neboť v ní jím obývaný pokoj splňoval definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovateli není možné skutečné náklady vynaložené za ubytování na ubytovně započítat, neboť podle § 24 zákona o státní sociální podpoře nelze za byt považovat pronajatý pokoj v ubytovacím zařízení podle předložené smlouvy o ubytování, která nezakládá nájemní vztah. Obývaný pokoj pak nesplňoval ani definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, neboť svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením neodpovídal požadavkům na trvalé bydlení, nebyl k tomuto účelu užívání určen podle stavebního zákona ani nebyl zkolaudován jako byt. Zároveň stěžovatel nesplňoval podmínku trvalého pobytu v tomto ubytovacím zařízení. Do nákladů na bydlení nelze započítat ani náklady na uložení nábytku a stěhování, neboť nejsou uvedeny v § 25 zákona o státní sociální podpoře, který stanoví, jaké náklady na bydlení lze započítat pro účely přiznání nároku a stanovení výše příspěvku na bydlení. Tato dávka byla proto stěžovateli stanovena ve správné částce. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátkou [(§ 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. [10] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu § 104a s. ř. s., ve znění účinném do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. byl s účinností od 1. 4. 2021 rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202127). [11] Při rozhodování o nepřijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, bod 52