4 Afs 159/2022 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 159/2022- 51 - text  4 Afs 159/2022-57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: GDI Technology, s.r.o. IČ 05263000, se sídlem Tkalcovská 874/3a, Brno, zast. JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2020, č. j. 148215/2020900000311, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2022, č. j. 62 Af 58/202085, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2020, č. j. 148215/2020900000311, podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), s přihlédnutím k zákonu č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“), k nařízení Rady (EHS) č. 2658/1987, o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní sazebník“), a k prováděcímu nařízení Rady (EU) č. 585/2012, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz určitých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Ruska a Ukrajiny na základě přezkumu před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 a kterým se zastavuje řízení o přezkumu před nabytím platnosti týkající se dovozu určitých bezešvých trubek a dutých profilů ze železa nebo oceli pocházejících z Chorvatska (dále jen „prováděcí nařízení č. 585/2012“), zamítl odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 17. 7. 2019, č. j. 7416031/201953000051, jímž bylo žalobkyni dodatečně vyměřeno antidumpingové clo ve výši 178.596 Kč, oproti clu v nulové výši původně vyměřeného rozhodnutím v celním řízení ze dne 17. 4. 2018, ev. č. 18CZ5100001GNGW3Q3. [2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 62 Af 58/202085, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaný učinil veškerá opatření nezbytná k úplnému zjištění skutkového stavu věci, o čemž svědčí i rozsah doplněných podkladů, přičemž nelze akceptovat tvrzení žalobkyně, že tak učinil účelově. Žalobkyně nedoložila, na základě jakých podkladů byl v předmětném celním prohlášení deklarován kód Taric 80 s nulovou sazbou cla. Logicky tak nebyla prokázána správnost a pravdivost tvrzení, že uhlíkový ekvivalent (dále jen „CEV“) dovezených trubek přesahuje hodnotu 0,86, a to v situaci, kdy běžná produkce trubek této hodnoty nedosahuje, jak vyplývá z obsahu celního spisu. Žalovaný dokumentaci získanou ve spolupráci s ruskými orgány porovnal s podklady, které k danému případu předložila žalobkyně, a dospěl k jednoznačnému závěru, podle něhož je z údajů poskytnutých ruskými orgány o chemickém složení oceli zřejmé, že hodnota CEV nepřesahuje hodnotu 0,86. Nejednalo se přitom o žádné „neoficiální“ informace z neověřeného zdroje, nýbrž o informace získané na základě součinnosti s ruskými celními orgány v rámci Dohody o partnerství a spolupráci, kterou se zakládá partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé. Žalovaný svůj závěr neformuloval pouze na základě takto získaných informací, nýbrž skutkový stav doplnil o celou řadu dalších podkladů získaných vlastní činností, které v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí důkladně rekapituloval. Tvrzení o neodbornosti skutkových zjištění lze konstatovat spíše ve vztahu k postupu celního úřadu, nikoliv však žalovaného, který naopak tím, že důkladně doplnil skutková zjištění a své rozhodnutí založil na celé řadě podkladů, zhojil nedostatky postupu celního úřadu. [4] Postup i právní názor žalovaného obstojí podle krajského soudu rovněž ve světle žalobcem odkazovaných závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 Afs 251/2015272. Žalovaný dospěl ke správnému závěru, že je jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázané, že hodnota CEV žalobkyní dovezeného zboží je nižší než 0,86, a právě proto spadá toto zboží do kódu Taric 20 a podléhá antidumpingovému clu na základě prováděcího nařízení č. 585/2012. Žalobkyně, která měla nést důkazní břemeno, opak či odlišný stav věci nedoložila. Pouze prokázala, že zařazení zboží do podpoložky KN 7304 29 10 je správné, avšak nevysvětlila, proč a na základě jakých podkladů byl v daném případě deklarován kód Taric 80, který její zástupce za účelem vyhotovení celního prohlášení sám poskytl. Podle závěru žalovaného žalobkyně (ani její zástupce) neprokázali, že dané zboží má natolik výjimečné složení, že jeho CEV přesahuje hodnotu 0,86, aby oprávněně spadalo do kódu Taric 80 a nepodléhalo antidumpingovému clu, jak bylo uvedeno v celním prohlášení, ačkoliv to bylo jejich povinností. Žalobkyně nijak nedoložila, že by se pokusila získat doklady o chemickém složení dovezeného zboží. Naopak, od počátku tvrdí, že chemické složení zboží nezná a ani znát nebude. [5] Podle krajského soudu žalovaný nekonstatoval porušení povinnosti žalobkyně spočívající v odebrání vzorků zboží pro případ následné kontroly. Pouze zdůraznil, že podle celního kodexu to je primárně deklarant, kdo nese odpovědnost za správnost deklarovaných údajů a má povinnost mít ve vlastnictví podklady nezbytné pro propuštění zboží do navrženého režimu. Proto má každá osoba zúčastněná na celních formalitách povinnost poskytnout celním orgánům všechny potřebné doklady a informace. Žalobkyní předestřená argumentace ohledně výkladových pravidel kombinované nomenklatury je irelevantní, neboť sporné není zařazení zboží podle relevantních předpisů, ale údaje a podklady ke stanovení hodnoty CEV, na jejichž základě k takovému zařazení ze strany žalovaného došlo. Celní řízení je založeno na tom, že dovozce má veškeré podklady potřebné k propuštění zboží do zamýšleného režimu a celní orgány zboží bezprostředně propustí, pokud tomu nebrání jakékoliv překážky. Celní úřad tedy správnost, pravdivost či podloženost údajů nezkoumal, a proto logicky žádný hutní atest nebo jiný důkaz hodnoty CEV dovezeného zboží nepožadoval. Žalobkyně mohla a měla po dovozu daného zboží odebrat vzorky dovezeného zboží a tyto podrobit laboratornímu zkoumání právě proto, aby v souladu s čl. 134 odst. 2 celního kodexu a s principy celního řízení mohla správně vyplnit celní prohlášení a získat potřebné doklady a informace, jimiž měla při kontrole disponovat. [6] Dále krajský soud uvedl, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) lze kontrolu zboží po jeho propuštění a následnou změnu sazebního zařazení realizovat na základě písemných dokumentů, aniž by celní orgány zboží fyzicky kontrolovaly. Uvedené závěry SDEU úzce souvisí s povinnostmi dotčených osob uvádět o dovezeném zboží podrobné údaje potřebné pro uplatnění právních předpisů v souvislosti s propuštěním zboží do příslušného režimu a současně správnost a pravdivost poskytnutých informací o dovezeném zboží celním orgánům při kontrolách prokázat. Pokud kontrolovaná osoba těmto povinnostem nedostojí, celní orgány vychází z vlastních, i když ne vždy zcela detailních, zjištění. V případě, že kontrolovaná osoba za této situace tvrdí jiné skutečnosti, je povinna je řádně prokázat. To platí i pro žalobkyni, která pouze odmítala podklady shromážděné žalovaným, aniž by sama CEV dovezeného zboží jakkoliv doložila. [7] Krajský soud se plně ztotožnil i s tím, jak žalovaný vypořádal námitku žalobkyně, že aplikace a intepretace celních předpisů musí respektovat zásadu in dubio pro mitius. V nyní posuzované věci nebyl pro aplikaci této zásady prostor, neboť za situace, kdy CEV dovozeného zboží nedosáhl hodnoty 0,86, předmětné zboží podléhalo antidumpingovému clu a neexistoval pro žalobkyni příznivější výklad práva. [8] Důvodná není podle krajského soudu ani námitka, podle které žalovaný dovozuje přímou odpovědnost žalobkyně za celní dluh v rozporu s čl. 15 odst. 2 celního kodexu. Žalobkyně zde směšuje dvě různé věci, neboť předmětem celního řízení bylo doměření antidumpingového cla, nikoliv odpovědnost za porušení právních předpisů uvedením nesprávných údajů do celního prohlášení. Proto bylo zapotřebí vycházet z čl. 77 odst. 3 věty první a druhé celního kodexu, podle nichž je dlužníkem za celní dluh deklarant, v případě nepřímého zastupování je dlužníkem také osoba, na jejíž účet je celní prohlášení činěno, tj. v daném případě žalobkyně. Celní orgány tedy nepochybily, jestliže s ní vedly dané celní řízení. II. Obsah kasační stíž