4 Afs 21/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 21/2021- 54 - text  4 Afs 21/2021-59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: A + S, s.r.o., se sídlem Úvoz 977/18, Brno, zast. Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem, se sídlem Plzeňská 1972/158, Praha, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2016, č. j. 12338/2016900000304.1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti I. a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, č. j. 62 Af 58/201686, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Celní úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) platebním výměrem ze dne 24. 8. 2015, č. j. 125858/201553000032.5, vyměřil žalobkyni podle § 46 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a v souladu s § 101, § 139 a § 147 daňového řádu spotřební daň z minerálních olejů (benzínu) za zdaňovací období květen 2015 ve výši 100.844.646 Kč. [2] Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 62 Af 58/201655, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 4 Afs 183/201841 (dále také jen „zrušující rozsudek“), uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud za nesprávný považoval závěr krajského soudu o tom, že dodávka v celkovém množství 76.864 litrů benzínu v režimu podmíněného osvobození od daně byla dodána do daňového skladu žalobkyně, a nikoliv do místa přímého dodání, a tudíž benzín, který nebyl stočen z železniční cisterny do automobilových cisteren (v množství 41.122 litrů benzínu), nebyl vyňat z režimu podmíněného osvobození od daně. Na základě toho pak považoval za nesprávný také závěr krajského soudu o vzniku povinnosti přiznat a zaplatit daň z uvedeného benzínu podle § 9 odst. 1 a 2 téhož zákona (blíže viz dále). II. [5] Krajský soud následně v záhlaví specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. [6] Krajský soud v napadeném rozsudku poukázal na závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené ve zrušujícím rozsudku, podle nichž bylali doprava benzínu ukončena dodáním do místa přímého dodání ve Vlkoši u Kyjova, došlo tím k vyjmutí tohoto zboží z režimu podmíněného osvobození od daně, a tedy k jeho uvedení do volného daňového oběhu ve smyslu § 3 písm. k) bod 1 zákona o spotřebních daních. Tím žalobkyni vznikla podle § 9 odst. 1 a 2 téhož zákona povinnost ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit daň z minerálních olejů. S ohledem na to, že v místě přímého dodání byla ukončena doprava veškerého benzínu z dodávky evidované pod ARC 15SK15051200000001370 obsaženého v železniční cisterně tak, jak byla odeslána z daňového skladu společnosti SLOVNAFT, a.s., tedy 76.864 litrů benzínu, byl rovněž všechen uvedený benzín z režimu podmíněného osvobození daně vyňat a povinnost přiznat a zaplatit daň z minerálních olejů žalobkyni vznikla ohledně celkového množství 76.864 litrů benzínu. Správní orgán prvního stupně tudíž vyměřil žalobkyni spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období květen 2015 ve správné výši 100.844.646 Kč a nepochybil ani žalovaný, který rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. [7] K námitce žalobkyně, že by měla být oprávněna převzít od dodavatele novou dodávku o 41.122 litrech benzínu (tolik bylo vlivem selhání lidského faktoru v železniční cisterně omylem vráceno dodavateli), aniž by z tohoto objemu byla povinna přiznat či zaplatit daň spotřební daň, jelikož tak učinila již dříve, krajský soud vyslovil, že žalobkyni jednoznačně vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň za celou dodávku benzínu jejím uvedením do volného oběhu v místě přímého dodání ve Vlkoši u Kyjova a nikoliv až stočením benzínu z železniční cisterny do automobilové cisterny. Zabývat se tak otázkou nevyčerpaného zůstatku benzínu v množství 41.122 litrů v železniční cisterně navrácené dodavateli je v nynější věci nadbytečné. [8] Krajský soud nakonec k žalobkyní poukazované otázce správnosti potenciálního budoucího postupu žalovaného vyslovil, že tato přesahuje rámec soudního přezkumu v nynější věci. III. [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti výrokům I. (kterým byla žaloba zamítnuta) a II. (který krajský soud rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení) napadeného rozsudku brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v rozsahu těchto výroků zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka má především za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož v něm krajský soud nikterak nezdůvodnil, proč areál stěžovatelky ve Vlkoši u Kyjova, do kterého byla posuzovaná dodávka benzínu dopravována, kvalifikuje jako místo přímého dodání, a nikoliv jako daňový sklad. Jelikož tato skutečnost představuje východisko pro další závěry krajského soudu, má stěžovatelka za to, že jeho nepodložením příslušnými důvody bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. [11] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku vadně interpretoval a aplikoval ustanovení zákona o spotřebních daních a Směrnici Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice 2008/118/ES“). Konkrétně krajskému soudu vytýká, že nesprávně vyložil pojem převzetí zboží, v důsledku čehož pochybil při určení okamžiku ukončení dopravy benzínu v režimu podmíněného osvobození od daně a následně při posouzení otázky, kdy a zda stěžovatelce vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z části benzínu o objemu 41.122 litrů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že doprava veškerého dopravovaného benzínu v režimu podmíněného osvobození od daně od slovenského dodavatele byla ukončena dodáním do místa přímého dodání ve Vlkoši u Kyjova, čímž došlo k vyjmutí celého množství benzínu o objemu 76.864 litrů z režimu podmíněného osvobození od daně a k jeho uvedení do volného oběhu. Nesouhlasí proto ani s tím, že k tomuto okamžiku jí vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň nehledě na to, že část benzínu o objemu 41.122 litrů zůstala nevyčerpaná v cisterně a vrátila se zpět dodavateli. Podle stěžovatelky z § 25 odst. 6 zákona o spotřebních daních jednoznačně vyplývá, že doprava je ukončena okamžikem převzetí výrobků příjemcem, nikoliv dodáním ze strany dodavatele. Stěžovatelka přitom z celé dodávky benzínu o objemu 76.864 litrů převzala (vyčerpala z cisterny) pouze 35.742 litrů. Doprava tohoto množství benzínu tedy byla ukončena, toto zboží bylo vyňato z režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a uvedeno do volného daňového oběhu na území České republiky, čímž stěžovatelce podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních vznikla z tohoto množství benzínu povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. [12] Naopak, zbývající množství benzínu o objemu 41.122 litrů, které stěžovatelka prokazatelně z cisterny nevyčerpala a bylo tak vráceno zpět dodavateli, stěžovatelka nepřevzala ve smyslu § 25 odst. 6 zákona o spotřebních daních, a tudíž nemohlo dojít k ukončení dopravy, k uvedení zboží do volného daňového oběhu na území České republiky ani následnému vzniku povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň z tohoto vráceného množství benzínu. [13] Krajský soud podle stěžovatelky zcela pominul smysl ustanovení zákona o spotřebních daních, základní zásady správy daní podle daňového řádu a ústavněprávní limity veřejné moci a přisvědčil striktně formalistické argumentaci správních orgánů. Stěžovatelka zdůrazňuje, že účelem zákona o spotřebních daních není umožnit dvojí zdanění totožného zboží u téhož daňového subjektu. Stěžovatelka má rovněž za to, že závěry správních orgánů a krajského soudu odporují především zásadě legitimity podle § 5 odst. 2 daňového řádu a zásadě správného zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady podle § 1 odst. 2 téhož zákona. Nadto žalovaný podle stěžovatelky postupoval také v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, a s článkem 4 odst. 1 ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, neboť správce daně může veřejnou moc uplatňovat pouze v případech