4 Afs 68/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 68/2021- 42 - text 4 Afs 68/2021-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Libor Obr, se sídlem Dolní 182/28, Žďár nad Sázavou, zast. Mgr. Markem Lhotským, advokátem, se sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2019, č. j. 26975/19/5000-10470-702394, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2021, č. j. 29 Af 72/2019-94, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017, č. j. 1239245/17/2900-31473-703015, platebním výměrem č. 101/2017 na odvod za porušení rozpočtové kázně, vyměřil žalobci podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „ daňový řád“), a podle § 44a odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), odvod do Národního fondu ve výši 121.658 Kč a rozhodnutím ze dne 26. 6. 2017, č. j. 1239253/17/2900-31473-703015, platebním výměrem č. 102/2017 na odvod za porušení rozpočtové kázně, vyměřil žalobci podle § 139 a § 147 daňového řádu a podle § 44a odst. 4 písm. a) a b) rozpočtových pravidel odvod do státního rozpočtu ve výši 21.469 Kč. [2] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a obě uvedená rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě bylo postaveno najisto, že pan J. S. a paní M. D. (kteří byli zaměstnanci společnosti NIMAPLAST s.r.o., se sídlem Dolní 182/28, Žďár nad Sázavou) nebyli zaměstnanci žalobce, ale pouze u něj v časově omezeném úseku vykonávali závislou práci na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance uzavřené mezi žalobcem a společností NIMAPLAST s.r.o. Tato dohoda přitom nezakládala základní pracovněprávní vztah mezi žalobcem a těmito osobami ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Žalobce proto nebyl podle podmínek Dohody o zabezpečení vzdělávací aktivity a poskytnutí příspěvku v rámci projektu „Podpora odborného vzdělávání zaměstnanců“ č. SYA-MN-30/2015 (dále také jen „dohoda“), kterou uzavřel s úřadem práce, oprávněn na tyto osoby uplatnit náklady (mzdové náklady a kurzovné). Krajský soud proto přisvědčil závěru správních orgánů, že žalobce tím, že část příspěvku získaného na základě dohody použil na úhradu nákladů za osoby, které nebyly jeho kmenovými zaměstnanci, uvedenou dohodu porušil. Jelikož současně žalobce na výzvu úřadu práce nevrátil část poskytnutého příspěvku, dopustil se porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel. III. [5] Proti napadenému rozsudku nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel je přesvědčený o tom, že splnil nejenom požadavky uvedené v dohodě, ale i v obecně závazných právních předpisech, požadavek úřadu práce na vrácení dotace byl tudíž nezákonný. Stěžovatel se porušení rozpočtové kázně nedopustil. [7] Stěžovatel zdůrazňuje, že právní akty i normy bez ohledu na formu, nejsou-li stanovena zcela zřetelná pravidla, která neumožňují více výkladů, musí být vykládány v širších souvislostech a s ohledem na jejich stanovený účel; v nynějším případě tedy s ohledem na účel poskytnutí dotace. Stěžovatel je přesvědčený o tom, že příspěvek získaný na základě dohody použil v souladu s podmínkami v ní obsaženými, v souladu s jejím účelem a účelem dotačního programu. V nynějším případě, kdy spor mezi stěžovatelem a žalovaným stojí na různém výkladu dohody, je podle stěžovatele stěžejní článek II. dohody vymezující její účel. Žalovaný tak však v napadeném rozhodnutí neučinil, a jeho závěry jsou tudíž nesprávné a napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jelikož se této otázce nevěnoval ani krajský soud, zatížil také napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, respektive se krajský soud účelu dotace a jejímu významu věnoval jen zcela okrajově, podle názoru stěžovatele nesprávně a s použitím nepřiléhavé judikatury kasačního soudu. [8] Krajský soud podle stěžovatele pochybil rovněž tím, že se nevěnoval argumentaci obsažené v článku IV. bodu 3. žaloby, v níž stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného, že vymezení typu vzdělávání nemělo v nynější věci vliv na posouzení toho, zda byli vzdělávání přítomni kmenoví zaměstnanci či nikoliv. Podle stěžovatele má naopak vymezení typu vzdělávání zásadní vliv z hlediska účelu příspěvku. Pokud je účelem dotace uplatňování politiky zaměstnanosti, tak vymezení typu vzdělávání má vliv, neboť akcentuje získávání znalostí zaměstnanců a upozaďuje subjekt zaměstnavatele, který je jen prostředníkem k cíli dotačního programu – zaměstnanci. Zaměstnanci pan J. S. a paní M. D. školením prošli, složili závěrečnou zkoušku, a z hlediska zacílení dotace tak byl účel naplněn. [9] Stěžovatel tedy krajskému soudu vytýká, že se prakticky nevěnoval jeho argumentaci, v níž poukazuje na naplnění podmínek pro poskytnutí příspěvku podle dohody a nevyjádřil se k tomu, z jakých důvodů nepovažuje argumentaci stěžovatele za správnou, respektive řádně nezdůvodnil, proč se s argumentací stěžovatele neztotožňuje. Závěry krajského soudu jsou tak nesprávné, či spíše nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud podle stěžovatele také nesprávně posoudil argumentaci stěžovatele ohledně vymezení pojmu zaměstnance ve vztahu k dotačnímu programu, dohodě i zákoníku práce. Podle stěžovatele sice článek I., bod I.1 dohody uvádí, že příspěvek podle dohody má sloužit k odbornému rozvoji jeho zaměstnanců („svých zaměstnanců“), ale současně je nutné toto ustanovení vykládat z hlediska celkového účelu dohody, dotačního programu i obecně závazných předpisů. [10] Podle článku II. dohody je jejím účelem ověřování nového nástroje aktivní politiky zaměstnanosti podle ustanovení § 106 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Stěžovatel je tedy přesvědčený o tom, že dohoda je jen nástrojem aktivní politiky zaměstnanosti státu a jako taková směřuje primárně na zaměstnance, a nikoliv na zaměstnavatele, a jejím účelem tudíž bylo primárně uplatňovat aktivní politiku zaměstnanosti státu vůči zaměstnancům. Účelem dohody proto nebylo zejména podporovat zaměstnavatele; tito mohli z dotačních programů těžit jen sekundárně, a to v podobě vyšší, respektive lepší kvalifikace svých zaměstnanců, která jim byla v nynějším případě na základě dotačního programu a dohody poskytnuta. Hovoří-li se tedy v dohodě o „svých“ zaměstnancích, je třeba toto vymezení předmětu dohody vykládat zejména podle účelu dohody spočívajícího v uplatnění aktivní politiky zaměstnanosti státu vůči zaměstnancům, a nikoliv vůči zaměstnavatelům. Jelikož se předmět dohody (odborné vzdělání zaměstnanců) dostal ke svému konečnému adresátu (zaměstnancům), byl podle stěžovatele účel dohody (uplatnění aktivní politiky zaměstnanosti státu vůči zaměstnancům) naplněn. [11] Stěžovatel také poukazuje na to, že předmětem dohody, respektive dotačního programu, bylo pouze tzv. obecné vzdělávání zaměstnanců. I z toho je tedy zřejmé, že projekt nebyl zaměřen na zaměstnavatele, ale na zaměstnance. V manuálu pro dotační program je přitom u obecné povahy vzdělávání akcentována větší „volnost“ zaměstnaneckých, respektive pracovněprávních poměrů, a není tak například vyžadována určitá udržitelnost projektu spočívající v setrvání zaměstnance po určitou stanovenou dobu v pracovním poměru u zaměstnavatele. To je podle stěžovatele důležité pro vymezení pojmu „svých zaměstnanců“ podle článku I.1 dohody. Stěžovatel má za to, že pojem „své zaměstnance“ nelze omezovat pouze na zaměstnance se stálou, respektive trvalou, pracovní smlouvou. Argumentují-li správní orgány tím, že zaměstnanci pan J. S. a paní M. D. nebyli „kmenovými zaměstnanci“ a jednalo se o zaměstnance společnosti NIMAPLAS s.r.o., kteří byli ke stěžovateli přiděleni na základě dohody o dočasném přidělení k jinému zaměstnavateli, tak stěžovatel zdůrazňuje, že zákoník práce pojem „kmenoví zaměstnanci“ nezná. Pokud je tedy nějaká osoba v pracovněprávním poměru k nějakému zaměstnavateli, z pohledu jejích práv a povinností není podstatné, zda se jedná o zaměstnance na základě pracovní smlouvy, na základě dohod mimo pracovní poměr, nebo jde o tzv. přidělené zaměstnance. Na jakéhokoliv z těchto zaměstnanců se po do