4 As 279/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 279/2023- 32 - text  4 As 279/2023-34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: L. L., zast. Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti žalovanému: předseda Nejvyššího soudu, se sídlem Burešova 571/20, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2023, č. j. 62 A 60/202323, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Miroslavu Burgetovi, advokátovi, se nepřiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Ten měl spočívat ve skutečnosti, že žalovaný nesprávně vyřídil žalobcovu stížnost na prověření postupu soudců ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 86/2023. Žalobce v žalobě požadoval, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost, aby „nelhal a nepodváděl a konal ve smyslu § 124 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích“. Podle žalobce totiž žalovaný mohl hodnotit odbornost a spravedlnost při rozhodování soudu v trestních věcech. Žalobce také tvrdil, že v dané věci nerozhodovali tři soudci, ačkoliv měli, neboť podle textu rozhodnutí, jehož prověření žalobce po žalovaném požadoval, rozhodla pouze sama předsedkyně senátu. [2] Krajský soud v záhlaví označeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť podle něj nebyly splněny podmínky pro meritorní projednání žaloby. Chybělo v ní totiž samotné obecně připustitelné tvrzení nezákonného zásahu. Krajský soud dovodil, že žalobce pouze nesouhlasil s tím, jakým způsobem žalovaný vyřídil jeho stížnost na prověření postupu soudců ve věci sp. zn. 8 Tdo 86/2023. Žalobce však neměl žádné veřejné subjektivní právo na to, aby žalovaný jako orgán státní správy naložil s jeho stížností na postup soudu a s požadavkem o provedení prověrky spisu takovým způsobem, jak žalobce požadoval. Reakce žalovaného na žalobcovu stížnost tudíž nikterak nezasáhla do sféry veřejných subjektivních práv žalobce. II. [3] Proti napadenému usnesení nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil, že se občané České republiky nemají právo obracet na předsedu Nejvyššího soudu, aby ve smyslu § 118 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), dbal o odbornost soudců a dohlížel, zdali není ohrožena důvěra v nezávislé a odborné rozhodování soudů, a prováděl prověrky spisů za tímto účelem. Stěžovatel požaduje, aby žalovaný posoudil věc jako správní orgán a aby jej vyrozuměl o výsledku prověrky spisu, což však neudělal a uvedl, že tento úkon provést nemůže. [5] Stěžovatel namítá i to, že v jeho věci rozhodoval podjatý senát krajského soudu, a to na základě příkazu obsaženého v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. Na 101/202316, jímž Nejvyšší správní soud stěžovatelovu věc doručenou mu do datové schránky, postoupil k vyřízení jako věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Brně. III. [6] Žalovaný svého práva vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti nevyužil. IV. [7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/200454, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/200565). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud se pak může zabývat pouze tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli. [10] Podle § 84 odst. 3 písm.) a s. ř. s., žaloba mimo obecných náležitostí podání musí obsahovat označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany domáhá. [11] Podle § 118 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. [12] Podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, fyzické a právnické osoby (dále jen „stěžovatel“) jsou oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jen jdeli o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem. Zda jde o stížnost, se posuzuje podle obsahu podání bez ohledu na to, jak bylo označeno. (důraz přidán soudem) [13] Podle § 164 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, stížností se nelze domáhat přezkoumání postupu soudu ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti. [14] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2018, č. j. 9 Afs 85/201651, dospěl k závěru, že „[p]okud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v § 82 s. ř. s., musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá. Chybí totiž podmínka řízení spočívající v přijatelném tvrzení nezákonného zásahu.“ [15] Nejvyšší správní soud ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel v samotném obsahu žaloby nejprve předestřel své podání (stížnost), které bylo adresováno žalovanému, v němž žádal o prověření skončené trestní věci proti jeho synovi vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 86/2023. Zároveň součástí žaloby učinil i shrnutí odpovědi žalovaného a tuto odpověď ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. S 131/2023 (dále také jen „sdělení“), současně k žalobě přiložil. V uvedeném sdělení žalovaný obeznámil stěžovatele se složením senátu, který projednával danou trestní věc a sdělil mu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 8 Tdo 86/2023499, je konečným rozhodnutím v dané věci, proti němuž byla přípustná ústavní stížnost. Dále žalovaný stěžovateli sdělil, že není v jeho možnostech přezkoumat věcnou správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v uvedené trestní věci. Stěžovatel pak v žalobě tvrdil, že sdělení žalovaného obsahuje nepravdivé informace a žalovaný nesprávně vyložil trestní předpisy, neboť v dané věci rozhodovala pouze předsedkyně senátu, nikoliv celý senát, a nadto bez účasti veřejnosti. [16] Stěžovatel k žalobě přiložil rovněž usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. Na 101/202316, kterým zdejší soud postoupil stěžovatelovu žalobu k vyřízení věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Brně, přestože stěžovatel požadoval věc přikázat Krajskému soudu v Hradci Králové. Stěžovatel tedy namítá také nepříslušnost krajského soudu z důvodu jeho pověsti, přičemž opakovaně tvrdí, že věc měla být postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové; panují totiž pochybnosti o podjatosti soudců krajského soudu. [17] Nejvyšší správní soud však s ohledem na obsah žalobních tvrzení dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že z žaloby neplynou taková tvrzení, která by svědčila o myslitelném nezákonném zásahu žalovaného, kterým by bylo zasaženo do stěžovatelových veřejných subjektivních práv. Obdobně se ostatně vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 25. 6. 2010, č. j. 2 As 66/200953. Podle jeho právní věty „[s]těžovatel nemá právní nárok na to, aby orgán státní správy soudu (případně Ministerstvo spravedlnosti) se stížností dle § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, naložil tak, jak stěžovatel požadoval […]. Sdělení o způsobu vyřízení stížnosti (§ 173 citovaného zákona – v nynější věci se jedná o § 168 zákona o soudech a soudcích – poznámka soudu) nezasahuje do sféry veřejných subjektivních práv stěžovatele, a nejde tedy ani o rozhodnutí v materiálním smyslu; jeho soudní přezkum je proto vyloučen.“ Přestože kasační soud tento závěr vyslovil v řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s., úvaha, že se u