4 As 341/2020 — Nejvyšší správní soud

4 As 341/2020- 63 - text  4 As 341/2020-69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Frank Bold Society, z.s., se sídlem Údolní 33, Brno, zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 55, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Sev.en EC, a.s., se sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, zast. JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem, se sídlem V Celnici 1034/6, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2020, č. j. MZP/2019/550/1239  Ko, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích, ze dne 14. 10. 2020, č. j. 52 A 19/202077, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové  pobočky v Pardubicích, ze dne 14. 10. 2020, č. j. 52 A 19/202077, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2020, č. j. MZP/2019/550/1239–Ko, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 18.500 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Černého, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen „krajský úřad“) na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení vydal dne 18. 4. 2019 vyjádření č. j. KrÚ27167/2019/OŽPZÚCH, (dále také jen „vyjádření ze dne 18. 4. 2019“), s odkazem na § 23 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném do 30. 12. 2020 (dále jen „zákon o EIA“). V uvedeném vyjádření vyslovil, že záměr „Ekologizace energetického zdroje Elektrárna Chvaletice“ (dále jen „záměr“) nepodléhá posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí. [2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobcovo odvolání proti vyjádření ze dne 18. 4. 2019 jako nepřípustné. Měl za to, že odvolání směřuje proti úkonu správního orgánu (krajského úřadu), které má povahu jiného správního úkonu podle části čtvrté správního řádu (§ 154 a násl. správního řádu), a nelze jej proto považovat za rozhodnutí. II. [3] Žalobce se bránil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové  pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud uvedl, že stěžejní otázkou je, zda vyjádření krajského úřadu je či není rozhodnutím, které by bylo ve spojení s rozhodnutím žalovaného soudně přezkoumatelné ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. Krajský soud připustil, že za určitých okolností lze i úkony (například přípisy či sdělení), které nejsou označeny jako rozhodnutí, materiálně posuzovat jako rozhodnutí (pokud zasahují do právní sféry žalobce), nicméně v projednávaném případě tomu tak nebylo. Z vyjádření ze dne 18. 4. 2019 podle krajského soudu jednoznačně vyplývalo, že se jedná o vyjádření podle § 23 odst. 4 zákona o EIA, které nebylo vydáno ve správním řízení a které má i podle důvodové zprávy k uvedenému zákonu formu jiného správního úkonu podle části čtvrté správního řádu. Pokud by se mělo jednat o deklaratorní rozhodnutí, jak také žalobce v žalobě tvrdil, musel by takový záměr zákonodárce vyjádřit v zákoně. Podle krajského soudu úkon správního orgánu, kterým je v dané věci vyjádření ze dne 18. 4. 2019, nepokládá za rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. ani judikatura Nejvyššího správního soudu. [5] Jelikož krajský soud považoval za nedůvodnou žalobní argumentaci, že na vyjádření ze dne 18. 4. 2019 lze hledět jako na rozhodnutí vydané ve zjišťovacím řízení podle § 7 odst. 6 zákona o EIA, nepřisvědčil ani žalobcově navazující námitce o nicotnosti tohoto vyjádření. Poukázal na § 77 odst. 1 správního řádu, podle něhož může být nicotnost vyslovena toliko u rozhodnutí. [6] Krajský soud nakonec doplnil, že nemohl přihlížet, stejně jako dříve žalovaný, k věcným námitkám uplatněným žalobcem v odvolání a posléze v žalobě. Žalovaný posoudil žalobcovo odvolání jako nepřípustné, věcnými námitkami se proto nebyl povinen zabývat. Z uvedeného důvodu se věcnými námitkami vztahujícími se k vyjádření ze dne 18. 4. 2019 obsaženými v žalobě nemohl zabývat ani krajský soud. Neprováděl tudíž ani žalobcem navržené dokazování. III. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek, jakož i napadené rozhodnutí, vyslovit nicotnost vyjádření ze dne 18. 4. 2019 a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel je přesvědčen, že posouzení, zda záměr osoby zúčastněné na řízení může mít významný vliv na životní prostředí, mělo proběhnout v souladu s § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 zákona o EIA v režimu zjišťovacího řízení, které je veřejné, otevřené účasti veřejnosti a musí být provedeno na základě zákonem stanovených kritérií vylučujících libovůli ze strany správního orgánu. Krajský úřad podle stěžovatele nesprávně aplikoval § 23 odst. 4 zákona o EIA. Postup podle tohoto ustanovení je neveřejný, neumožňuje účast veřejnosti a nenabízí žádný opravný prostředek, jehož prostřednictvím by se mohla dotčená veřejnost proti závěru krajského úřadu bránit. [9] Stěžovatel má za to, že vyjádření ze dne 18. 4. 2019 je materiálně rozhodnutím, kterým se končí zjišťovací řízení podle § 7 odst. 6 zákona o EIA. Alternativně jej lze považovat za deklaratorní rozhodnutí ve smyslu § 142 správního řádu. Tímto vyjádřením bylo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele účastnit se na rozhodování, které se týká životního prostředí, do jeho práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a také do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatel namítá, že skutečnost, že je úkon krajského úřadu nazván „vyjádření podle § 23 odst. 4“, nijak nebrání jeho posouzení jako rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. v materiálním smyslu, jelikož po obsahové stránce naplňuje všechny znaky rozhodnutí. Mělo tedy být krajským soudem přezkoumáno. Dovodilli krajský soud opak, dopustil se nesprávného právního posouzení povahy tohoto vyjádření. [10] Aby zůstal zachován smysl vydání vyjádření ze dne 18. 4. 2019 podle § 23 odst. 4 zákona o EIA, je třeba interpretovat pojem pochybnosti o zařazení záměru v něm užitý ve vztahu k § 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona pouze jako pochybnosti o zařazení záměru do konkrétní kategorie v příloze 1 k tomuto zákonu. Krajský úřad místo toho v jakémsi kvazi zjišťovacím řízení posoudil významnost negativních vlivů záměru osoby zúčastněné na řízení na životní prostředí. Krajský soud se dle stěžovatele nevypořádal s jeho argumentem, že vyjádření ze dne 18. 4. 2019 je materiálně rozhodnutím podle § 7 odst. 6 zákona o EIA, neboť z něj vyplývá, že krajský úřad věcně posuzoval významnost negativního dopadu záměru na životní prostředí. Napadený rozsudek je tudíž podle stěžovatele také nepřezkoumatelný, neboť opomíjí zásadní právní otázku neexistence materiálního rozdílu mezi vyjádřením ze dne 18. 4. 2019 podle § 23 odst. 4 zákona o EIA a rozhodnutím podle § 7 odst. 6 téhož zákona o tom, že záměr nepodléhá posouzení vlivů na životní prostředí. [11] Jelikož se v projednávané věci jedná o změnu záměru uvedeného v příloze č. 1 k zákonu o EIA v kategorii I v bodě 4 (zařízení ke spalování paliv s tepelným výkonem od 300 MW), mělo dle stěžovatele dojít k postupu podle § 4 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, tedy mělo být zahájeno zjišťovací řízení [s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 7. 2019, ve věci C411/17, InterEnvironnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen]. Osoba zúčastněná na řízení se podle stěžovatele pokusila použít právní kličku v podobě žádosti o vyjádření podle § 23 odst. 4 zákona o EIA namísto podání oznámení podle § 6 téhož zákona, jelikož uvedená změna záměru má nesporný potenciál významně negativně ovlivnit životní prostředí. Osoba zúčastněná na řízení se tímto postupem vyhnula účinné kontrole ze strany dotčené veřejnosti. Krajský úřad podle názoru stěžovatele provedl zjišťování bez řízení, když od osoby zúčastněné na řízení vyžádal odborný posudek. Takto však nelze podle judikatury Nejvyššího správního soudu postupovat v případě postupu podle § 23 odst. 4 zákona o EIA. [12] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vyjádření ze dne 18. 4. 2019 bylo vydáno v souladu s § 23 odst. 4 zákona o EIA, pak je třeba tento úkon podle jeho povahy považovat za deklaratorní rozhodnutí podle § 142 správního řádu. Krajský soud se tudíž podle stěžovatele mýlí, pokud d