4 Azs 157/2023 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 157/2023- 38 - text  4 Azs 157/2023-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: I. S., zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2023, č. j. CPR373532/ČJ2022930310V242, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 72 A 4/202331, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 11. 9. 2022, č. j. KRPM2476943/ČJ2021140022SV (dále jen „rozhodnutí ze dne 11. 9. 2022“), uložilo žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), s dobou, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce šesti měsíců. [2] Žalovaná shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnila výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že slova „Podle § 120a zák. č. 326/1999 Sb. se lhůta k vycestování nestanovuje“ nahradila slovy „Podle § 120a zák. č. 326/1999 Sb. není vycestování cizince I. S., možné a počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se tedy stanoví dle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. od okamžiku, kdy uplyne doba k vycestování, která bude stanovena postupem dle § 120a odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb.“ Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila a odvolání žalobce zamítla. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud se při rozhodování řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 12. 5. 2022, č. j. 10 Azs 107/202235, kterým Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 10. 2. 2022, č. j. 72 A 44/202136 (dále jen „první rozsudek krajského soudu“), i rozhodnutí žalované ze dne 19. 11. 2021, č. j. CPR111183/ČJ2021930310V217 (dále jen „první rozhodnutí žalované“), a věc vrátil k novému posouzení. Nejvyšší správní soud přistoupil ke zrušení uvedených rozhodnutí z důvodu radikální změny bezpečnostní situace na Ukrajině, která byla (v době po vydání prvního rozsudku krajského soudu) napadena vojsky Ruské federace, a rovněž proto, že se žalovaná ani krajský soud nezabývaly postavením žalobce coby svědka a poškozeného v trestním řízení. [5] Krajský soud v napadeném rozsudku k žalobním námitkám uvedl, že důvod k uložení správního vyhoštění neodpadl, a nebylo proto na místě zastavit správní řízení, jak navrhoval žalobce. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobce na území České republiky pobýval nejméně od 9. 8. 2020 do 25. 2. 2021 nelegálně a z jeho výpovědi vyplynulo, že o svém protiprávním pobytu věděl a situaci nijak neřešil. Žalobcovo tvrzení, že již dobrovolně vycestoval z území, považoval krajský soud za nepodložené a irelevantní. Podle krajského soudu totiž platí, že i kdyby doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, již uplynula s ohledem na délku správních a soudních řízení, měla by tato skutečnost vliv pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, nikoli na to, jestli má řízení skončit pravomocným rozhodnutím ve věci. Krajský soud upozornil i na to, že žalovaná vysvětlila, že nemá přístup k údajům o tom, zda žalobce překročil hranice, a bylo by proto nadbytečné ji vyzývat k doložení takových skutečností, jak také žalobce požadoval. Krajský soud dále dovodil, že při stanovení doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, správní orgány nezneužily správní uvážení, ani nepřekročily jeho meze a délka této doby (6 měsíců), která byla přesvědčivě odůvodněna, odpovídá obvyklé správní praxi. [6] Krajský soud dále připomněl, že správní vyhoštění není pojímáno jako trest, nýbrž je svou povahou specifickým opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví. V daném řízení pak krajský soud nebyl oprávněn odstranit tvrdost správního vyhoštění ve smyslu § 122 odst. 2 a 5 zákona o pobytu cizinců. Podle krajského soudu bude totiž v této otázce záležet na postupu soudu v trestní věci a na samotném žalobci, jak bude uplatňovat svá práva poškozeného v trestním řízení. Žalobce přitom nenavrhl žádný důkaz k prokázání tvrzené praxe žalované, která měla spočívat v tom, že v případě neoprávněného pobytu žalovaná nevyhošťuje cizince, kteří figurují jako svědci nebo poškození v trestních řízeních. Sama žalovaná přitom k tomuto tvrzení uvedla, že jí taková praxe známa není. [7] Jako nedůvodnou krajský soud shledal i námitku, podle níž žalobce nemůže být vyhoštěn, pokud je poškozeným v trestním řízení. Uvedl, že je třeba nejprve vyjasnit, zda žalobce pobývá v České republice, na Ukrajině, či jinde a jestli vůbec má zájem uplatňovat práva poškozeného. Krajský soud připomněl, že správní orgán prvního stupně poprvé rozhodl o správním vyhoštění žalobce dne 26. 2. 2021, tedy rok před ruskou invazí na Ukrajinu. Za nevěrohodné pak označil tvrzení, že žalobce uposlechl toto rozhodnutí a vycestoval z území mezi 11. 3. 2022 a 12. 5. 2022. Krajský soud dále doplnil, že v souvislosti s trestním řízením, v němž by žalobce mohl vystupovat jako poškozený, již byl za přítomnosti soudce vyslechnutý a může v tomto směru požádat o odstranění tvrdosti vyhoštění po předvolání trestním soudem a policie mu udělí vízum podle § 122 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud uzavřel, že žalobci postavení poškozeného neupírá, avšak zákon mu nedává možnost tuto skutečnost v tomto řízení zohlednit. Závěrem pak připomněl, že neexistuje subjektivní právo cizince na pobyt na území České republiky. Pokud stěžovatel neměl potřebné povolení k pobytu, a přesto v České republice setrvával, postupoval správní orgán prvního stupně v souladu se zákonem, uložilli mu správní vyhoštění a vzal přitom v úvahu konkrétní okolnosti případu, což se projevilo uložením zákazu pobytu ve značně nižší výměře, než je obvyklá praxe. III. [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel předně uvádí, že tato kasační stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se do obdobné situace, kdy je uloženo správní vyhoštění s neurčitým počátkem běhu lhůty v době, kdy cizinec již na území členských států EU nepobývá a nemůže se vrátit, může dostat více cizinců – Ukrajinců. Má tedy za to, že by mělo být postaveno najisto, jak mají správní orgány v takové situaci postupovat. V projednávaném případě trvá na zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Pokud by bylo rozhodnuto o správním vyhoštění, měl by být stanoven počátek lhůty k vycestování na den, kdy stěžovatel skutečně vycestoval, nebo na den, kdy měl podle původního (prvního) pravomocného rozhodnutí vycestovat. [10] Stěžovatel dále namítá, že území členských států EU již opustil a nemůže jej opustit znovu. Prvním rozhodnutím správního orgánu prvního stupně (ze dne 26. 2. 2021  poznámka soudu) mu bylo uloženo opustit území členských států EU do 7 dnů od právní moci rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že již od 10. 2. 2022 věděl, že krajský soud zamítl jeho žalobu a že první rozhodnutí o jeho správním vyhoštění bude vykonatelné doručením rozsudku, pročež se rozhodl vycestovat a nečekat na nejisté rozhodnutí o případné kasační stížnosti. Má tedy za to, že lhůta, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, počala běžet již dne 11. 3. 2022, tedy dnem vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění. Počátek doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států, je v napadeném rozhodnutí stanoven nepřesným a zavádějícím způsobem. Naopak počítání doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států ode dne 11. 3. 2022, je podle jeho názoru v souladu se zásadou dobré víry, neboť v tento den měl povinnost vycestovat. Stěžovatel namítá, že v době vydání napadeného rozhodnutí již na území nepobýval, neboť z území vycestoval na základě prvního pravomocného rozsudku krajského soudu. Napadeným rozhodnutím tak paradoxně došlo k prodloužení délky jeho vyhoštění na neurčito, protože nelze predikovat, kdy válka na Ukrajině skončí. Důvěřoval účinkům prvního rozhodnutí žalované a území opustil vlakem přes Slovensko na Ukrajinu. Má tedy za to, že od toho okamžiku