5 Afs 161/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 161/2021- 23 - text  5 Afs 161/2021 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lukáše Hloucha v právní věci žalobkyně: Trivanger, s . r. o., se sídlem V Podvrší 1361/2, 182 00 Praha 8, zast. Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, č. j. 31 Af 81/202039, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2021, č. j. 31 Af 81/202039, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2020, č. j. 568913/2020900000314 a rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 2. 10. 2020, č. j. 483380/202053000042 a č. j. 483354/202053000042 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“). Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně podaná proti prvostupňovým rozhodnutím Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“), kterými bylo zřízeno k zajištění nedoplatku ve výši 3 250 000 Kč z titulu pokuty uložené rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj č. j. 32107/9.30/199 (dále jen „rozhodnutí inspektorátu práce“) ve znění rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 2. 7. 2020, č. j. 2288/1.30/205 (dále jen „rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce“), zástavní právo k nemovitým věcem evidovaným na LV č. X v k. ú. Libeň, a dále k vozidlu PORSCHE CAYENNE S EB22 9YA, RZ: X. [2] V žalobě žalobkyně zdůraznila, že stěžovatel nerespektoval usnesení krajského soudu ze dne 2. 10. 2020, č. j. 29 Ad 16/202093, kterým soud přiznal odkladný účinek správní žalobě proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. Podle ní nebyly splněny zákonné podmínky pro zřízení zástavního práva, neboť daňový nedoplatek nebyl v okamžik vydání prvostupňových rozhodnutí splatný. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že pokud byly účinky pokuty usnesením krajského soudu sistovány, nelze k jeho vymáhání ani zajištění konat žádné úkony dle daňového řádu. [3] Krajský soud shledal žalobu důvodnou a zrušil rozhodnutí stěžovatele a současně též obě prvostupňová rozhodnutí. Krajský soud především řešil otázku, zda odkladný účinek žalobě přiznaný usnesením krajského soudu č. j. 29 Ad 16/202093 brání zajištění pohledávky z titulu pokuty uložené Státním úřadem inspekce práce. Dospěl přitom k závěru, že odkladný účinek žaloby je širší než pouhé odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí; pojem „účinky“ ve smyslu § 73 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v sobě zahrnuje všechny možné důsledky, před kterými má být žalobkyně usnesením o přiznání odkladného účinku žalobě chráněna. [4] Pro danou věc nebylo dle krajského soudu stěžejní, že v daňovém řádu je institut zajištění daně systematicky oddělen od části týkající se vymáhání daně. Podstatnější totiž, je, že zástavní právo je zřizováno v přímé souvislosti s rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce, a že se toto zástavní právo jednoznačně negativně projevuje v právní sféře žalobkyně tím, že ji zásadním způsobem omezuje ve výkonu vlastnického práva. Své úvahy odůvodnil též tím, že občanský soudní řád řadí zřízení soudcovského zástavního práva mezi způsoby výkonu rozhodnutí. Krajský soud považuje možnost zřízení zástavního práva na základě správního rozhodnutí za účinek spojený s právní mocí tohoto rozhodnutí (následek), jehož hrozba může být dle znění § 73 odst. 2 s. ř. s. důvodem pro přiznání odkladného účinku žalobě. [5] Podle krajského soudu není možné zajištění dosud nesplatné daně přímo na základě § 170 daňového řádu. Stěžovatel pochybil, pokud odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím zamítl, ačkoli v době jeho rozhodování nabylo právní moci usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. Krajský soud dále konstatoval, že přiznání odkladného účinku žalobě působí zpětně (ex tunc). Ačkoliv tedy celní úřad rozhodoval v době, kdy žaloba proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce neměla odkladný účinek, stěžovatel již měl v rámci odvolacího řízení zohlednit usnesení krajského soudu č. j. 29 Ad 16/202093. Proto měl stěžovatel na prvostupňová rozhodnutí hledět jako na nezákonná a tuto nezákonnost napravit. [6] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že odkladný účinek přiznaný usnesením krajského soudu č. j. 29 Ad 16/202093 neumožňoval zajištění pohledávky z titulu pokuty uložené rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce. Svůj názor stěžovatel opírá o rozhodnutí krajského soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 29 Af 49/201384, z něhož plyne, že přiznáním odkladného účinku žalobě dle § 73 odst. 2 s. ř. s. dochází toliko k odkladu výkonu rozhodnutí; správce daně nemůže přistoupit k jejich vymáhání, avšak zajištění předmětných pohledávek zástavním právem je možné. Na tuto argumentaci však krajský soud nijak nereagoval. [7] Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně vyložil § 170 odst. 1 daňového řádu. Zmíněné ustanovení nepodmiňuje zřízení zástavního práva odůvodněnou obavou správce daně z budoucí nedobytnosti, nebo značně obtížného budoucího vybrání daně, ani nestanoví povinnost zkoumat ekonomickou situaci daňového subjektu. [8] Pojem „neuhrazená daň“ ve smyslu § 170 odst. 1 daňového řádu dle stěžovatele nelze zaměňovat s pojmem nedoplatek; aby se daň stala nedoplatkem, musí se jednat o částku daně, která nebyla dosud uhrazena a zároveň musí uplynout poslední den její splatnosti. Ustanovení § 170 odst. 1 daňového řádu hovoří o neuhrazené dani, přičemž tento institut nelze vykládat restriktivně tak, že se jedná o nezaplacenou daň, která je po dni splatnosti. V takovém případě by se zástavní právo změnilo na institut exekuční, nikoliv zajišťovací. To však odporuje mj. systematice daňového řádu, jenž zástavní právo řadí mezi instituty zajišťovací a nikoliv mezi instituty vymáhání daní. Stěžovatel shrnuje, že ke zřízení zástavního práva dle § 170 odst. 1 daňového řádu postačuje existence stanovené a neuhrazené (tedy nezaplacené) daně. [9] Stěžovatel podotýká, že rozhodnutí celního úřadu o zřízení zástavního práva k nemovitostem a o zřízení zástavního práva k movitým věcem (prvostupňová rozhodnutí) byla vydána dříve, než krajský soud doručil žalobkyni usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. V době rozhodování celního úřadu tedy neexistovalo omezení v podobě usnesení krajského soudu o přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce, a tedy neexistoval žádný důvod, proč by prvoinstanční rozhodnutí nemohlo být vydáno. [10] Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že přiznání odkladného účinku působí zpětně (ex tunc). Dle jeho názoru se účinky správního rozhodnutí v důsledku přiznání odkladného účinku žalobě pozastavují pro futuro počínaje okamžikem, kdy se usnesení soudu o přiznání odkladného účinku stane vykonatelným, a to až do chvíle, než bude soudem pravomocně rozhodnuto o meritu věci. Jdeli o následky suspenzivního účinku, vyvolaného přiznáním odkladného účinku žalobě, tyto rovněž směřují do budoucna. To platí i tehdy, pokud se právní účinky správního (napadeného) rozhodnutí již projevily; v takovém případě nemůže rozhodnutí o odkladném účinku ovlivnit to, co již podle vykonatelného správního rozhodnutí v mezidobí nastalo. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [11] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. [12] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu pověřená osoba s náležitým právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [14] Kasační stížnost je důvodná. [15] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil též důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se musel nejprve zabývat touto námitkou, neboť nepřezkoumatelnost r