5 Afs 190/2021 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 190/2021- 35 - text  5 Afs 190/2021 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: ITP ROSA s.r.o., se sídlem Sochorova 3221/1, Brno, zastoupena JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č. j. 31 Af 19/2019194, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021, č. j. 31 Af 19/2019194, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Celkem deseti platebními výměry Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj byla po provedeném postupu k odstranění pochybností žalobkyni vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 10. 2016 (dále jen „zákonné opatření“). Předmětem vyměřené daně byl prodej jednotek v budově č. p. 3221, zapsané na listu vlastnictví č. 10752 pro katastrální území Žabovřesky. Jelikož žalobkyně přes výzvy správce daně nepředložila znalecké posudky ohledně ceny převáděných jednotek, byla daň stanovena podle pomůcek. [2] Žalobkyně podala proti platebním výměrům odvolání, v nichž namítala, že v rámci postupu k odstranění pochybností prokázala rozpor mezi formálním a materiálním stavem věci spočívající v chybném zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí oproti stavu skutečnému, osvědčenému prohlášením vlastníka budovy o vymezení jednotek ze dne 11. 4. 2013 [podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů] a kolaudačním souhlasem stavebního úřadu. Žalobkyně byla přesvědčena, že odpovědí na výzvu správce daně unesla své důkazní břemeno a bylo na správci daně, aby případně definoval své další pochybnosti. Podle žalobkyně správce daně porušil její právo na spravedlivý proces, když za stěžejní pokládal důkazy, které si opatřil sám, zatímco k důkazům předloženým žalobkyní se nevyjádřil. [3] Žalovaný vyhodnotil, že nebyly dány důvody pro stanovení daně podle pomůcek, neboť žalobkyně na výzvu k odstranění pochybností reagovala a ve spisu bylo shromážděno dostatek podkladů pro stanovení daně dokazováním. Zároveň zjistil, že v některých případech byla výše daně stanovena chybně. Žalovaný ve všech případech seznámil žalobkyni se změnou právního názoru podle § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a vyzval ji k vyjádření, popř. doplnění dalších důkazních prostředků. Žalobkyně na výzvu nereagovala. [4] Jelikož žalovaný neshledal důvody pro další dokazování či změnu právního názoru, vydal v jednotlivých věcech následující rozhodnutí, jimiž změnil napadené platební výměry: 1) ze dne 16. 1. 2019, č. j. 1505/19/510031461711145, 2) ze dne 17. 1. 2019, č. j. 1863/19/510031461711145, 3) ze dne 18. 1. 2019, č. j. 1869/19/510031461711145, 4) ze dne 6. 2. 2019, č. j. 4558/19/510031461711145, 5) ze dne 6. 2. 2019, č. j. 4597/19/510031461711145, 6) ze dne 6. 2. 2019, č. j. 4642/19/510031461711145, 7) ze dne 29. 3. 2019, č. j. 12903/19/510031461711145, 8) ze dne 29. 3. 2019, č. j. 12930/19/510031461711145, 9) ze dne 29. 3. 2019, č. j.13093/19/510031461711145, a 10) ze dne 29. 3. 2019, č. j. 13155/19/510031461711145 (dále společně jen „rozhodnutí o odvoláních“, případně jednotlivě „rozhodnutí o odvolání č. 110“). [5] Žalovaný připomněl, že správce daně se pokusil pochybnosti o povaze stavby odstranit výzvou podle § 57 daňového řádu adresovanou Úřadu městské části města Brna, Brno – Žabovřesky, odboru stavebnímu. Právě odpověď stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2017 pokládal žalovaný za stěžejní důkaz prokazující, že stavba nebyla ani ke dni vydání kolaudačního souhlasu, ani kdykoli poté bytovým domem. Nebyly tedy splněny podmínky osvobození od daně dle § 7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření [ve spojení s § 2 písm. a) bodem 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) a zároveň bodem 4 přílohy k vyhlášce č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. Podle žalovaného ve prospěch jeho závěru o povaze stavby hovořily rovněž důvodová zpráva k zákonnému opatření a údaje evidované v katastru nemovitostí. Žalovaný odkázal rovněž na registr územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN), který je základním registrem. Ten, jehož se zapsaný údaj týká, se dle § 4 odst. 7 zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů, nemůže dovolávat jeho nesprávnosti (ledaže prokáže, že referenční údaj je nesprávný a že jeho nesprávnost nezpůsobil). [6] Dále se žalovaný zabýval oceněním převáděných jednotek a vysvětlil dílčí pochybení správce daně, které v některých případech vedlo k nutnosti snížit výši vyměřené daně. Žalovaný upozornil taktéž na nesplnění podmínek přechodu na pomůcky a odůvodnil, proč bylo možné stanovit daň dokazováním. V případě rozhodnutí o odvolání č. 2, 3 a 6 žalovaný především zdůraznil, že i kdyby šlo o bytový dům, podmínky osvobození v těchto konkrétních případech naplněny nebyly, neboť převáděné jednotky byly v okamžiku převodu nebytovým prostorem, nikoli bytem. Tato skutečnost jednoznačně plynula z obsahu jednotlivých kupních smluv, výpisů z katastru nemovitostí, kolaudačního souhlasu (všechny jednotky ve druhém patře byly podle něj jednotkami nebytovými), jakož i z pozdějšího rozhodnutí stavebního úřadu o změně užívání stavby. [7] Ke konkrétnímu vypořádání odvolacích námitek žalovaný zrekapituloval průběh řízení (především prokázání pochybností správcem daně sdělením stavebního řadu ze dne 11. 7. 2017) a konstatoval, že žalobkyně svou odpovědí a jejími přílohami pochybnosti neodstranila. O tom byla správcem daně vyrozuměna v jednotlivých sděleních o výsledku postupu k odstranění pochybností, na které ve všech případech zareagovala pouze zasláním faktury (prokázáním sjednané ceny převáděné jednotky). Žalovaný upozornil na rozložení důkazního břemene (dle § 92 daňového řádu) a na to, že to byla žalobkyně, kdo měl doložit relevantní důkazní prostředky prokazující jí tvrzené osvobození. Zároveň připomněl, že správce daně není vázán jen návrhy daňových subjektů. Podle žalovaného správce daně vyhodnotil všechny důkazní prostředky a primárně vycházel z účelu užívání stavby stanoveného stavebním úřadem (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 58/05). Žalovaný podotkl, že správce daně poskytl žalobkyni vždy prostor ke spolupráci a vyjádření a žádné právo jí neupřel. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 2 Afs 111/200775 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), je zcela v pravomoci správce daně provést hodnocení jednotlivých důkazních prostředků. Platební výměry podle žalovaného obsahovaly všechny zákonné náležitosti, jakož i srozumitelné a logické odůvodnění, nepřezkoumatelností tedy netrpí. [8] Proti rozhodnutím o odvoláních podala žalobkyně postupně dvě žaloby ke Krajskému soudu v Brně (v řízení o žalobě proti rozhodnutím o odvolání č. 16 bylo vedeno pod sp. zn. 31 Af 19/2019 a řízení o žalobě proti rozhodnutím o odvolání č. 710 bylo vedeno pod sp. zn. 31 Af 43/2019). Žalobkyně v prvé řadě zopakovala svou námitku, že v rámci daňového řízení prokázala rozpor mezi formálním a faktickým stavem a žalovaný podle ní nezjistil skutečný stav věci. Rozhodnutí o odvoláních byla podle žalobkyně nepřezkoumatelná, neboť správce daně ani žalovaný se jejími argumenty v podstatě nezabývali, jejich argumentace zůstala obecná a není zřejmé, jakými úvahami žalovaný dospěl ke svým závěrům. V souvislosti s rozhodnutími o odvolání č. 2, 3 a 6 žalobkyně rovněž vyjádřila nesouhlas s argumentací, podle níž se na převáděné jednotky osvobození nemohlo vztahovat, neboť ani v jednom z těchto případů nešlo o byt nezahrnující jiné nebytové prostory než garáž, sklep či komoru užívané společně s bytem. Podle žalobkyně byly jednotky č. 3221/9, 3221/7 a 3221/14 převáděny jako bytové jednotky, což bylo doloženo kupními smlouvami. [9] Krajský soud obě věci spojil a projednal pod společnou sp. zn. 31 Af 19/2019. Úvodem shora uvedeného rozsudku se krajský soud obecně zabýval problematikou nepřezkoumatelnosti (obsáhle citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 As 109/201945), nevyvodil však žádné konkrétní závěry pro projednávanou věc. Dále shrnul obsah jednotlivých správních spisů a citoval relevantní zákonná ustanovení, včetně § 2 písm. a) bodu 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Podle názoru krajského soudu však není namístě pomocí této