5 As 217/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 217/2022- 25 - text  5 As 217/2022 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: E K O T E R M E X, a. s., se sídlem Pustiměřské Prusy 268, Pustiměř, zast. JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 15 A 124/202058, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2020, č. j. MZP/2020/570/1023, který zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 11. 2019, č. j. ČIŽP/48/2019/6159, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou z celkem 6 přestupků (označených písmeny A – F), a to na úseku ochrany ovzduší, nakládání s odpady a provozu zařízení bez integrovaného povolení. Za spáchání těchto přestupků byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 250 000 Kč a současně jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč. [2] Stěžovatelka byla zapsána do obchodního rejstříku v roce 1991; věnuje se podnikání v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady. Správní orgán I. stupně provedl u stěžovatelky ve dnech 2. 10., 3. 10., 23. 10. a 5. 12. 2017 kontrolu plnění povinností stanovených v oblasti vod, ochrany ovzduší a nakládání s odpady. Výsledky kontroly zaznamenal správní orgán I. stupně do protokolu o kontrole ze dne 2. 8. 2018, č. j. ČIŽP/48/2018/4775. Na základě zjištění provedené kontroly uznal správní orgán I. stupně stěžovatelku vinnou ze spáchání 6 přestupků (viz výše). Jedním z těchto přestupků bylo porušení § 16 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o integrované prevenci“), podle něhož provozovatel zařízení ve smyslu tohoto zákona nesmí bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat. Kapacita stěžovatelčiny spalovny průmyslových odpadů totiž přesahovala hranici 10 t/den (spalovna obsahuje celkem 3 linky: č. 101 a č. 103 HOVAL MultiZon GG24, každá o kapacitě 4,85 t/den, a č. 102 – muflová pec o kapacitě 0,92 t/den), v důsledku čehož byla stěžovatelka povinna požádat o vydání integrovaného povolení [bod 5.2 písm. b) přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci, která vymezuje kategorie činností vyžadujících integrované povolení]. Tím se dopustila přestupku podle § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci (ostatní přestupky – na úseku ochrany ovzduší a nakládání s odpady – stěžovatelka v podané žalobě, ani v kasační stížnosti nerozporovala, Nejvyšší správní soud je proto podrobně nerekapituluje). [3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil (viz výše). II. Rozhodnutí městského soudu [4] Proti rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, ve které namítala místní nepříslušnost správního orgánu I. stupně [podle tvrzení stěžovatelky rozhodoval v I. stupni oblastní inspektorát České inspekce životního prostředí (dále také „ČIŽP“) Olomouc, zatímco měl rozhodovat s ohledem na umístění spalovny odpadů oblastní inspektorát ČIŽP Brno]. Dále pak namítala, že jedna z linek (č. 102  muflová pec) je trvale mimo provoz, přičemž vedení stěžovatelky čeká toliko na z hospodářského hlediska optimální okamžik k jejímu vyřazení. Tato linka tak neměla být započítána do celkové kapacity zařízení ve smyslu zákona o integrované prevenci. Z hlediska skutečného i z hlediska potenciálního využití je použití této linky zcela vyloučeno. Zdůraznila, že disponovala rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 22. 9. 2015, č. j. JMK 122098/205, které mění rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20. 1. 2015, č. j. JMK 144528/2014 – tímto rozhodnutím byl stěžovatelce udělen souhlas k provozování zařízení k odstraňování a využívání odpadů podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. [5] Městský soud žalobu stěžovatelky podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. [6] Městský soud především uvedl, že oblastním inspektorátům České inspekce životního prostředí zákon nesvěřil samostatné rozhodovací pravomoci. K rozhodování je v I. stupni příslušná Česká inspekce životního prostředí; nikoli její oblastní inspektorát – ty jakožto dekoncentrované složky vykonávají činnost jménem ČIŽP, proto o nich nelze uvažovat jako o samostatných správních orgánech. Jednotlivé dílčí (složkové) předpisy týkající se ochrany životního prostředí blíže specifikují pravomoci ČIŽP. Námitka místní nepříslušnosti proto nemůže obstát, v dané věci nemohl rozhodovat místně nepříslušný správní orgán, neboť místně příslušná je pouze ČIŽP jako taková, která vydala prvostupňové rozhodnutí. [7] Ve vztahu k námitce týkající se započítání linky č. 102 – muflové pece do celkové kapacity spalovny městský soud uvedl, že stěžovatelka vede ve svých provozních řádech i tuto linku – i když v nich uvádí, že je tato linka mimo provoz, pro posouzení nutnosti vydání integrovaného povolení je rozhodující celkový součet maximálních projektovaných kapacit všech linek (celého zařízení – spalovny). Sama stěžovatelka přitom předkládala příslušným správním orgánům podklady, v nichž opakovaně uváděla v popisu zařízení také linku č. 102, tedy požadovala povolení k provozu i pro tuto linku. Nedoložila přitom žádný relevantní důkaz pro to, že tato linka byla fakticky odpojena od celého systému spalovny, resp. fyzicky odstraněna či zakonzervována tak, aby nemohl být obnoven její provoz (aby nemohla být po nezbytných technických úpravách opět spuštěna). Nadto městský soud dovodil, že i bez započítání linky č. 102 přesahuje kapacita spalovny 10 t/den, což vyplývá z materiálů založených ve správním spise týkajících se spaloven průmyslového odpadu značky HOVAL. [8] Městský soud dále uvedl, že integrované povolení je správní rozhodnutí stanovující závazné podmínky k provozu zařízení z hlediska znečišťování a zátěže životního prostředí. Jeho účelem je nahradit povolení (správní akty) podle jednotlivých složkových právních předpisů. Z právní úpravy zákona o integrované prevenci přitom vyplývá povinnost každého provozovatele zařízení zkoumat, zda druhem a kapacitou své činnosti podléhá tomuto zákonu. Řízení o vydání integrovaného povolení je řízením návrhovým, proto sám žadatel musí podat kvalifikovanou žádost příslušnému správnímu orgánu. Před učiněním této žádosti má navíc provozovatel možnost obrátit se na příslušný orgán a požádat jej o předběžnou informaci o žádosti (§ 3a zákona o integrované prevenci). Krajské úřady sice v některých případech vyzývají provozovatele zařízení k podání žádosti o vydání integrovaného povolení [§ 33 písm. d) zákona o integrované prevenci], primární posouzení nutnosti disponovat integrovaným povolením pro danou činnost je však na samotném provozovateli. I když stěžovatelka nebyla krajským úřadem vyzvána k podání žádosti o vydání integrovaného povolení, o nutnosti disponovat tímto povolením prokazatelně věděla, neboť v minulosti již byla za toto pochybení sankcionována. Skutečnost, že stěžovatelka disponuje platným složkovým povolením, ji automaticky nezbavuje povinnosti zkoumat, zda k provozu svého zařízení nepotřebuje integrované povolení. III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [9] Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka uvedla v podané kasační stížnosti 3 námitky. [10] Zaprvé namítala, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno místně nepříslušnou dekoncentrovanou regionální složkou ČIŽP. Byť stěžovatelka zopakovala, že oblastním inspektorátům nebyla zákonem svěřena rozhodovací pravomoc, městský soud dle jejího názoru přehlédl, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno právě oblastním inspektorátem, který postavení správního orgánu nemá. Za této situace nemá ani pravomoc vydávat jakékoli rozhodnutí, v důsledku čehož je prvostupňové rozhodnutí nicotné. Nicotností je stiženo rovněž rozhodnutí žalovaného, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud měl proto postupovat podle § 76 odst. 2 s. ř. s., tj. i bez návrhu vyslovit nicotnost ro