6 As 286/2021 — Nejvyšší správní soud

6 As 286/2021- 38 - text  6 As 286/2021 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: J. D., zastoupeného Mgr. Filipem Nečasem, advokátem, sídlem Malinovského nám. 603/4, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2021, č. j. KUZL 20787/2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021, č. j. 30 A 64/202145, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2020 Městský úřad Staré Město (správní orgán I. stupně) zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení stavby zahradního domku umístěného na pozemku parc. č. X (orná půda) v katastrálním území S. M. u U. H.. Důvodem zamítnutí žádosti bylo nesouhlasné stanovisko vodoprávního úřadu, podle něhož je stavba umístěna v rozporu s podmínkami ochranného pásma stanoveného v rozhodnutí Okresního národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 27. 12. 1989, č. j. Vod. 2077/89, o stanovení pásem hygienické ochrany. Tímto rozhodnutím vodoprávní úřad stanovil pásmo hygienické ochrany, v němž bylo zakázáno umisťování staveb vyjma těch souvisejících s jímáním a čerpáním vody. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V rámci odvolacího řízení bylo nesouhlasné závazné stanovisko vodoprávního úřadu potvrzeno stanoviskem nadřízeného orgánu podle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Brně. Žalobce současně s napadeným rozhodnutím brojil i proti části rozhodnutí Okresního národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 27. 12. 1989, č. j. Vod. 2077/89, jakožto opatření obecné povahy, kterého bylo ve věci užito dle § 101a odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [3] Krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného neshledal důvodnou a zamítl ji. [4] Krajský soud odkázal na rozsudek ze dne 24. 8. 2021, č. j. 64 A 3/202159, v němž samostatně přezkoumal (jako „podkladové“ opatření obecné povahy) rozhodnutí o stanovení pásem hygienické ochrany s tím, že toto opatření není nicotné (bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc), neodporuje zákonu (je souladné s § 19 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, resp. ve změněné verzi s § 30 odst. 8 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách) a že k omezení vlastnického práva došlo v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. [5] Soud konstatoval, že žalobce v minulosti realizoval svoji stavbu bez příslušného povolení, proto nyní nemůže oprávněně očekávat, že jeho stavba bude dodatečně povolena, přestože nevyhovuje podmínkám ochranného pásma vodního zdroje. I pokud by platilo, že žalobcova stavba nijak neohrožuje jakost a kvalitu pitné vody, je nutno respektovat obecnou regulaci obsaženou v opatření o stanovení pásem hygienické ochrany, podle níž v ochranném pásmu 2. stupně nelze danou stavbu povolit. Právě v opatření o stanovení pásem hygienické ochrany z roku 1989, resp. v jeho změně z roku 2010, je stanoveno, že s ohledem na veřejný zájem na ochraně kvality a jakosti pitné vody nelze v ochranném pásmu umisťovat jiné stavby než ty, které slouží k jímání a čerpání vody. Opatření o vymezení pásem hygienické ochrany nepřipouští, aby se v každém individuálním případě posuzovala otázka možného negativního ovlivnění vodního zdroje umisťovanou stavbou. Jak správně poznamenal žalovaný, ze zákazů obsažených v podkladovém opatření obecné povahy není umožněno ani udělení výjimek. Jeli žalobcova stavba postavena v rozporu s tímto opatřením, které obstálo v incidenčním přezkumu, nelze nijak zohlednit, zda respektuje účel, pro který bylo ochranné pásmo vodního zdroje vymezeno. Závazné stanovisko vodoprávního úřadu i jeho potvrzení z 15. 3. 2021 tak byla vydána v souladu se zákonem. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [7] Stěžovatel namítá, že vypořádání jeho žalobní námitky odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021, č. j. 64 A 3/202159, je nedostatečné a nepřezkoumatelné, neboť z takového rozsudku není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah či myšlenkových postupů dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že rozhodnutí o stanovení pásem hygienické ochrany zákonným a přiměřeným způsobem zasahuje do vlastnického práva stěžovatele. [8] Stěžovatel dále zopakoval své tvrzení, že rozhodnutí o stanovení pásem hygienické ochrany je nezákonné, či dokonce nicotné, resp. že zásah do vlastnického práva žalobce je zjevně nepřiměřený vzhledem k účelu (cíli), k jehož naplnění je stanoven. Tyto vady se dle jeho názoru promítají i do závazného stanoviska vodohospodářského úřadu a tím pádem i rozhodnutí žalovaného. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí o stanovení pásem hygienické ochrany bylo vydáno v souladu s právními předpisy, je platné a vodoprávní úřad byl při vydávání závazného stanoviska povinen omezení z něj vyplývající respektovat. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [11] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Soud dále ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [12] Stěžovatel namítá primárně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť dle jeho názoru se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. [13] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). [14] Vzhledem k tomu, že důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti o dodatečné povolení stavby byla regulace týkající se stanovení ochranného pásma vodního zdroje, z níž vycházel dotčený orgán a aplikoval ji ve svém stanovisku, stěžovatelovy námitky logicky směřovaly primárně proti této regulaci obsažené v rozhodnutí Okresního národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 27. 12. 1989. Stěžovatel svoji žalobu proti rozhodnutí žalovaného správně spojil též s návrhem na zrušení části daného rozhodnutí podle § 101a s. ř. s. Krajský soud si provázanosti těchto řízení byl vědom. Ač žalobou napadené rozhodnutí a podkladové opatření obecné povahy přezkoumal v samostatných řízeních, jejich vzájemnou existenci v obou svých rozsudcích deklaroval. Je tedy zcela na místě, že krajský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku k odpovědi na námitky směřující proti podkladovému opatření obecné povahy využil závěry, které soud učinil v rámci incidenčního přezkumu samotného opatření obecné povahy. Nadto soud doplnil další odůvodnění, jak je zřejmé z rekapitulační části tohoto rozsudku (srov. bod [6] výše), ve kterém stěžovateli vysvětlil, proč jeho námitky nepovažuje za důvodné. Rozsudek krajského soudu tak nelze považovat za nepřezkoumatelný. [15] Ke stěžovatelově argumentaci týkající se vad opatření obecné povahy, které se dle jeho názoru promítly i do závazného stanoviska a následně rozhodnutí správních orgánů o dodatečném nepovolení stavby, Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem je především přezkum rozhodnutí a postupu krajského soudu. Stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/201638, odst. 12, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012351, odst. 140). [16] To se však v projednávané věci nestalo. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje svoje výhrady vůči uvedenému opatření obecné povahy, ačkoliv jeho přezkum u krajského soudu řádně proběhl a soud stěžovateli v rozsudku ze dne 24. 8. 2021, č. j. 64 A 3/202159, nedal za pravdu. Stěžovatelovy argumenty týkající se namítané nicotnosti, nezákonnosti a nepřiměřeného omezení jeho vlastnického práva rozhodnutím o stanovení ochranného pásma vodního zdroje neshledal důvodnými ani Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 7 As 274/202135, zamítl kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu ve věci sp. zn. 64 A 3/2021. [17] Zákonnost rozhodnutí (opatření ob