7 As 274/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 274/2021- 35 - text  7 As 274/2021 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci navrhovatele: J. D., zastoupený Mgr. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem Malinovského nám. 603/4, Brno, proti odpůrci: Městský úřad Uherské Hradiště, se sídlem Masarykovo nám. 19, Uherské Hradiště, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2021, č. j. 64 A 3/202159, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Městský úřad Staré Město, odbor stavebního úřadu a územního plánu, rozhodnutím ze dne 14. 12. 2020, č. j. MeUSM/05591/2020, zamítl žádost navrhovatele o dodatečné povolení stavby zahradního domku – umístěného na pozemku parc. č. X (orná půda) v katastrálním území S. Důvodem pro zamítnutí žádosti byl rozpor stavby s podmínkami ochranného pásma stanoveného rozhodnutím Okresního národního výboru v Uherském Hradišti (dále jen „vodohospodářský orgán“) ze dne 27. 12. 1989, č. j. Vod. 2077/89, o stanovení pásem hygienické ochrany. Odvolání navrhovatele zamítl Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 30. 3. 2021, č. j. KUZL 20787/2021, a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. II. [2] Navrhovatel se návrhem podaným ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), domáhal zrušení části opatření obecné povahy – rozhodnutí Okresního národního výboru v Uherském Hradišti ze dne 27. 12. 1989, č. j. Vod. 2077/89, o stanovení pásem hygienické ochrany. Tento návrh krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 64 A 3/202159. [3] Krajský soud konstatoval, že napadené opatření obecné povahy bylo vydáno okresním národním výborem dne 27. 12. 1989, tedy orgánem, který měl pravomoc ke zřízení ochranného pásma vodního zdroje. Pravomoc ke změně předmětného opatření obecné povahy měl rovněž odpůrce, který rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010, č. j. OŽP/66248/10/10181/2010/Č, původní opatření obecné povahy změnil. Námitku nicotnosti tak krajský soud neshledal důvodnou. [4] Krajský soud dále uvedl, že v projednávaném případě vodohospodářský orgán provedl obecnou úvahu a rozhodl, že s ohledem na veřejný zájem na ochraně a zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů v ochranném pásmu nelze umisťovat žádné stavby, vyjma těch souvisejících s jímáním a čerpáním vody. Tím vyjádřil, že zájem vlastníků na realizaci staveb na jejich pozemku musí ustoupit veřejnému zájmu na ochraně kvality pitné vody. Současně krajský soud poznamenal, že § 19 odst. 5 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen „zákon o vodách z roku 1973“), zakotvuje nárok vlastníků na náhradu za případné omezení vlastnického práva související se stanovením ochranného pásma. Podmínky čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že k omezení vlastnického práva může dojít jen na základě zákona a za náhradu, tak byly splněny. Regulace obsažená v napadeném opatření obecné povahy není podle názoru krajského soudu nijak excesivní ani vybočující ze zákonem stanovených mantinelů. Zákaz všech typů staveb kromě těch sloužících k jímání a čerpání vody v ochranném pásmu nepochybně směřuje k účelu vyplývajícímu z § 19 odst. 4 zákona o vodách z roku 1973, jímž je ochrana kvality a jakosti vod. Napadené opatření obecné povahy tak nijak neodporuje zákonné úpravě, naopak je s ní v souladu. K námitce navrhovatele, že jeho stavba kvalitu vod negativně neovlivňuje, krajský soud uvedl, že k této skutečnosti nelze při přezkumu opatření obecné povahy nijak přihlížet. V tomto řízení je rozhodující toliko soulad opatření obecné povahy se zákonem, resp. jeho přiměřenost. Žádná pochybení odpůrce v tomto směru krajský soud neshledal. Krajský soud proto uzavřel, že vodohospodářský orgán při vydání napadeného opatření obecné povahy nikterak nevybočil ze zákonných mantinelů a při stanovení pásem hygienické ochrany postupoval zcela v souladu s vodním zákonem z roku 1973. Ani změna opatření obecné povahy z roku 2010 není v rozporu s úpravou obsaženou v zákoně č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). III. [5] Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatel uvedl, že vodohospodářský orgán nemůže vydat napadené opatření, které je svou povahou stavební uzávěrou a vedle staveb s potencí negativně ovlivnit kvalitu a jakost vod zakazuje také umístění staveb, které takovou potencí vůbec nedisponují. Napadené opatření tak představuje výkon veřejné moci v rozporu s veřejným zájmem vymezeným účelem zákona o vodách z roku 1973 a tedy v rozporu s požadavky čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Právní úprava v době vydání napadeného opatření, tj. § 19 odst. 2 zákona o vodách z roku 1973 akcentuje při zmocnění vodohospodářského orgánu, aby bylo omezeno pouze takové užívání nemovitostí a pouze takové činnosti, které ohrožují vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodních zdrojů. Také podle současné úpravy (§ 30 odst. 8 vodního zákona) platí, že vodoprávní úřad může v opatření o stanovení ochranného pásma vymezit (a potažmo zakázat) pouze činnosti „poškozující nebo ohrožují vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje“, nikoliv jakékoliv činnosti. Stěžovatel má za to, že vodohospodářský orgán neměl pravomoc v napadeném opatření omezit veškerou výstavbu v území, tj. včetně výstavby, která je v souladu s účelem zákona o vodách z roku 1973, pro který byla vodohospodářskému orgánu pravomoc stanovovat ochranná pásma svěřena. Vodohospodářský orgán neměl pravomoc omezit ani vyloučit napadeným opatřením užívání nemovitostí a činnosti, pokud tyto neohrožovaly vydatnost, jakost nebo zdravotní nezávadnost vodního zdroje, neboť pravomoc vodohospodářského orgánu je vždy podmíněna tím, že jsou správním aktem řešeny právní vztahy, které mají být podle účelu zákona o vodách z roku 1973 regulovány, tj. ochrana vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů. Pokud krajský soud v napadeném rozsudku přesto dospěl k závěru, že vodohospodářský orgán měl pravomoc napadené opatření vydat, pak je zcela očividné, že při tom překročil meze své působnosti, neboť v napadeném opatření omezil vlastnické právo stěžovatele nad rámec toho, co mu zákon o vodách z roku 1973 mohl umožňovat, tj. nad rámec jeho účelu. [7] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nedostatečně a nepřezkoumatelně vypořádal s žalobní námitkou, že napadené opatření nepřiměřeným způsobem zasahuje do jeho vlastnického práva, neboť toto právo omezuje v rozsahu širším, než je nezbytný pro zajištění veřejného zájmu vymezeného v § 1 zákona o vodách z roku 1973. Z napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah či myšlenkových postupů dospěl krajský soud k závěru, že napadené opatření zákonným a přiměřeným způsobem zasahuje do vlastnického práva stěžovatele. Pokud by krajský soud posoudil věc aspoň z hlediska testu proporcionality, jak ho definovala judikatura Nejvyššího správního soudu především v oblasti týkající se regulace v územně plánovací dokumentaci, musel by dospět jednoznačně k závěru, že napadené opatření do vlastnického práva stěžovatele zasahuje způsobem nepřiměřeným. [8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [9] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 3. 8. 2021, které je platné i pro řízení u Nejvyššího správního soudu. V tomto vyjádření odpůrce uvedl, že jímací území „Kněžpole“ a pásma hygienické ochrany byla stanovena k ochraně vydatnosti, jakosti nebo zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů podzemních vod určených pro zásobování pitnou vodou. Pásma hygienické ochrany se podle současných právních předpisů považují za ochranná pásma vodních zdrojů podle § 30 vodního zákona v souladu s § 127 odst. 1 vodního zákona a článkem II bod 2 zákona č. 150/2010 Sb. Vždy jsou stanovována ve veřejném zájmu. Udržení kvality pitné vody je prioritním a celospolečenským zájmem. Rozsah pásem hygienické ochrany byl stanoven na základě odborného hydrogeologického posudku jako celistvé území. Zároveň byly v rámci rozhodnutí uvedeny podmínky, za jakých lze v daném území hospodařit. Pokud se stěžovatel cítí omezen na svých právech, může podle § 30 odst. 11 vodního zákona žádat náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb. V. [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda je napadený rozsudek krajského soudu přezkoumatelný [kasační důvod podle § 103 ods