8 Afs 94/2021 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 94/2021- 87 - text  8 Afs 94/2021-96 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Paradise Casino Admiral, a. s., sídlem Komořany 146, Komořany, zastoupená Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 616/4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2019, čj. 37907/19/5100-41453-711400, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, čj. 62 Af 87/2019-35, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2021, čj. 62 Af 87/2019-49, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 12 705 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Ing. Radka Lančíka, daňového poradce. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, čj. 31 Af 59/2015-88, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2015, čj. 27893/15/5200-11435-711305, a jemu předcházející dodatečný platební výměr tehdejšího Finančního úřadu ve Vyškově ze dne 15. 11. 2006, čj. 81826/06/341910/6679, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004. V důsledku toho vznikl žalobkyni vratitelný přeplatek ve výši 2 225 160 Kč, který jí byl 12. 6. 2017 vrácen na její bankovní účet. [2] V návaznosti na to dne 7. 8. 2017 Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) v reakci na žádost žalobkyně z 12. 6. 2017 vydal rozhodnutí o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně ve výši 2 071 227 Kč, který byl dne 10. 8. 2017 poukázán na její bankovní účet. [3] Dne 21. 10. 2018 žalobkyně požádala s odkazem na § 155 odst. 2 daňového řádu o přiznání a vrácení úroku z pozdě vráceného úroku z neoprávněného jednání správce daně. Poukázala na to, že úrok ve výši 2 071 227 Kč jí měl být vrácen do patnácti dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o stanovení daně (zde rozsudku krajského soudu čj. 31 Af 59/2015-88). Tímto patnáctým dnem byl podle žalobkyně den 16. 3. 2017. Protože tak správce daně nepostupoval, náleží jí další úrok, tedy úrok z úroku za období od 16. 3. 2017 do 10. 8. 2017. Tento nárok žalobkyně opřela o závěry plynoucí z rozsudku NSS z 14. 12. 2017, čj. 2 Afs 148/2017-36. [4] Specializovaný finanční úřad (dále „správce daně“) rozhodnutím ze dne 10. 12. 2018, čj. 177875/18/4300-12711-105935, úrok z vratitelného přeplatku s odkazem na § 155 odst. 5 daňového řádu nepřiznal. Uvedl, že na základě rozhodnutí ze dne 7. 8. 2017 byl žalobkyni předepsán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 2 071 227 Kč, a to ke dni 11. 4. 2017, tedy k 15. dni ode dne účinnosti rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 31 Af 59/2015-88. Tento rozsudek totiž nabyl právní moci dne 25. 3. 2017. O vrácení této částky si mohla žalobkyně požádat, což učinila dne 12. 6. 2017. Správce daně měl tento vratitelný přeplatek vrátit do 30 dnů ode dne podání žádosti, tedy do 12. 7. 2017. Učinil tak ale až 10. 8. 2017, čímž se dostal do prodlení. Za toto prodlení od 13. 7. do 10. 8. 2017 ovšem žalobkyni žádný úrok z pozdě vráceného vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu nepřísluší, neboť není možné úročit částku, která je sama úrokem. Správce daně odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2009, čj. 1 Afs 80/2009-45, který dovodil, že princip zákazu anatocismu (úročení úroků) je platný i v daňovém řízení. Podle správce daně rozsudek NSS čj. 2 Afs 148/2017-36, kterého se dovolávala žalobkyně, vybočuje z dosavadní ustálené judikatury. [5] Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. Žalovaný potvrdil závěr, že rozhodným datem pro aplikaci § 254 odst. 3 daňového řádu byla právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 31 Af 59/2015-88. Uvedené ustanovení však hovoří pouze o povinnosti předepsat úrok na osobní daňový účet daňového subjektu. Tuto povinnost je třeba důsledně odlišovat od povinnosti správce daně vrátit přeplatek vzniklý na základě předepsání úroku. Tuto povinnost má správce daně až poté, co o vrácení přeplatku daňový subjekt požádá. Ačkoli byl v dané věci správce daně v prodlení, protože přeplatek skutečně nevrátil do 30 dnů ode dne podání žádosti, nebylo možné požadavku na přiznání úroku vyhovět, neboť by to bylo v rozporu se zásadou anatocistmu uplatňovanou v daňovém řízení. Žalovaný následně obsáhle vyvrací závěry rozsudku NSS čj. 2 Afs 148/2017-36. II. Rozsudek krajského soudu [6] Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. Namítala, že jí správce daně na její daňový účet nepředepsal úrok z neoprávněného jednání správce daně ve lhůtě stanovené v § 254 odst. 3 daňového řádu, tj. ke dni 15. 3. 2017, ale učinil tak až 10. 8. 2017. Za toto období proto žalobkyni dle jejího přesvědčení přísluší (další) úrok z výše uvedeného úroku z neoprávněného jednání správně daně. Svůj nárok odůvodňovala opět závěry rozsudku NSS čj. 2 Afs 148/2017-36. [7] Krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyložil, že ze samotného textu § 254 daňového řádu i z marginální rubriky je zřejmé, že obsahem tohoto ustanovení je v prvé řadě úprava úroku z neoprávněného jednání správce daně. Při nastoupení podmínek stanovených v § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu správce daně z úřední povinnosti předepíše v dané lhůtě úrok z neoprávněného jednání správce daně na osobní daňový účet daňového subjektu. Tento úrok by správce daně měl v souladu s § 254 odst. 3 daňového řádu předepsat na osobní daňový účet daňového subjektu do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno. V posuzované věci se jednalo o rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 31 Af 59/2015-88, který nabyl právní moci dne 25. 3. 2017. Právě tohoto dne se rozsudek stal účinným ve smyslu § 254 odst. 3 daňového řádu a tímto dnem začíná běžet zákonná patnáctidenní lhůta pro předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na osobní daňový účet žalobkyně. V této lhůtě měl správce daně posoudit, zda bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu, a zjistit, jaké částky žalobkyně na základě zrušeného rozhodnutí o stanovení daně nebo v souvislosti s ním již dříve uhradil. Při splnění podmínek pak měl v téže lhůtě předepsat na žalobkynin osobní daňový účet úrok z neoprávněného jednání správce daně, a posléze se měl zabývat tím, zda „v důsledku“ zrušení rozhodnutí o stanovení daně nevznikl vratitelný přeplatek. Pokud pak správce daně dospěl k závěru, že takový vratitelný přeplatek vznikl, měl jej bez žádosti a stále ještě ve lhůtě stanovené § 254 odst. 3 daňového řádu žalobkyni vrátit. Pokud jde o povinnost správce daně předepsat tento úrok bez žádosti daňového subjektu, odkázal na závěry uvedené ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2019, čj. 29 Af 90/2016-50. [8] V dané věci lhůta podle § 254 odst. 3 daňového řádu uplynula v pondělí 10. 4. 2017, avšak správce daně předepsal úrok z neoprávněného jednání ve výši 2 071 277 Kč na osobní daňový účet žalobkyně až rozhodnutím ze dne 7. 8. 2017 a tento vratitelný přeplatek žalobkyni vrátil až dne 10. 8. 2017. Dostal se tedy v souvislosti se splněním zákonných povinností spočívajících v předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně a vrácení přeplatku žalobkyni do prodlení. [9] Krajský soud se dále věnoval tomu, zda je žalobkyně oprávněna po správci daně požadovat úroky za toto prodlení. S odkazem na rozsudek NSS čj. 2 Afs 148/2017-36 dospěl k závěru, že se žalobkyně může po správci daně domáhat úroku z takového prodlení, neboť i ve vztahu k částce úroků podle § 254 odst. 1 daňového řádu zákon správci daně ukládá povinnosti ohledně jeho předepsání na osobní daňový účet a vyplacení, jde-li o vratitelný přeplatek. III. Obsah kasační stížnosti [10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) obsáhlou kasační stížnost. Předmětem sporu je podle něj především to, zda byl správce daně povinen vyplatit žalobkyni vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroků postupem podle § 254 odst. 3 daňového řádu bez žádosti, tedy ve lhůtě 15 dnů ode dne zrušení rozhodnutí o stanovení daně v režimu § 254 odst. 4 daňového řádu. Posouzení této otázky pak je podstatné pro vyřešení navazující sporné právní otázky, a to zda a případně v jakém rozsahu bylo možné účastníku řízení přiznat další úrok z takto již přiznaného a vyplaceného úroku. [11] Prvním okruhem kasačních námitek tedy stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávný právní názor spočívající v tom, že správce daně byl povinen vrátit žalobkyni vratitelný přeplatek vzniklý předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně bez žádosti. Takovou povinnost totiž zákon nestanoví, což