1 As 264/2021 — Nejvyšší správní soud

1 As 264/2021- 138 - text  1 As 264/2021 - 147 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobkyně: rutland & partners, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Panská 895/6, Praha 1, správkyně pozůstalosti po zemřelé JUDr. Emilii Bednářové, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupen JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Metrostav Vackov a. s., se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8, zastoupen Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, II) Goedel s.r.o., se sídlem Vrbčanská 2074/6, Praha 10, III) B. K., IV) artpatent, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7, V) H. V., zastoupena JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, VI) J. Š., VII) L. P., VIII) Ing. R. P. K., IX) Mgr. I. L., X) K. Z., XI) Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 2, Praha 1, zastoupeno JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, XII) Městská část Praha 10, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 3. 2018, č. j. SPU 124998/2018, a č. j. SPU 125006/2018, v řízení o kasačních stížnostech osob zúčastněných na řízení I), V) a XI) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 10 A 64/2018 – 365, takto: I. Kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení I), V) a XI) se zamítají. II. Osoby zúčastněné na řízení I), V) a XI) jsou povinny společně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Prvním napadeným rozhodnutím žalovaný prohlásil za nicotné rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 27. 12. 2012, č. j. PU 1112/12 (dále jen „rozhodnutí ze dne 27. 12. 2012“). Tímto rozhodnutím pozemkový úřad mimo jiné rozhodl dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), že původní žalobkyně JUDr. E. B. (pokud se bude dále hovořit o žalobkyni, je tím míněna právě původní žalobkyně, nikoliv její nástupkyně uvedená v záhlaví tohoto rozsudku) je vlastnicí pozemků p. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XCH, XI a XJ, vše v k. ú. Ž.. Druhým napadeným rozhodnutím žalovaný prohlásil za nicotné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 721/12 (dále jen „rozhodnutí ze dne 13. 12. 2012“; obě rozhodnutí společně též jen „rozhodnutí o vydání pozemků“). Tímto rozhodnutím pozemkový úřad mimo jiné dle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. XK, XL, XM, XN,XO a XP, vše v k. ú. S.. [2] V napadených rozhodnutích žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně o vydání shora označených pozemků nepožádala ve lhůtě stanovené zákonem o půdě a zároveň je zcela nesporné, že ve vztahu k pozemkům v majetku původního vlastníka J. M. B. žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 téhož zákona, neboť není jeho neteří (jak je uvedeno v rozhodnutí pozemkového úřadu), nýbrž toliko závětní dědičkou JUDr. J. B., bratra původního vlastníka. Rozhodnutí o dotčených nemovitostech tak nespadalo pod rozhodovací pravomoc pozemkového úřadu, neboť ten je oprávněn rozhodnout jen o vlastnictví oprávněné osoby. Tato vada obou rozhodnutí pozemkového úřadu je tak závažná, že je dle žalovaného činí nicotným. [3] Proti napadeným rozhodnutím se žalobkyně bránila žalobou. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2020, č. j. 10 A 64/2018  262, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by ve věci provedl ústní jednání. Podle Nejvyššího správního soudu však nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání, proto uvedený rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1 As 150/2020  107, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [4] Městský soud následně napadeným rozsudkem znovu zrušil obě rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejdříve podrobně shrnul skutkový stav a obsah zjištění vyplývajících ze spisu. Ačkoliv posouzení zákonnosti rozhodnutí o vydání nemovitostí náleží civilním soudům rozhodujícím o příslušných žalobách, městský soud konstatoval, že žalobkyně s pravděpodobností hraničící s jistotou nebyla oprávněna k získání dotčených pozemků podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, jelikož nebyla příbuznou ani dědičkou původního vlastníka J. M. B.. Jakkoliv jsou tedy rozhodnutí o vydání nemovitostí pravděpodobně nezákonná, i taková rozhodnutí však požívají tzv. presumpce správnosti a vyvolávají zamýšlené účinky, aby byla chráněna důvěra jednotlivců v pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008  128, a ze dne 21. 10. 2015, č. j. 2 Afs 140/2015  70, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01). Jen rozhodnutí, která trpí nejzávažnějšími vadami, pro něž jsou nicotná, nepožívají presumpce správnosti. Vady způsobující nicotnost rozhodnutí jsou ovšem vzácné. Demonstrativně jsou uvedeny v § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle něhož je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Pouhá nezákonnost rozhodnutí, byť by byla relativně zjevná, nicotnost nezpůsobuje. [5] Žalovaný v napadených rozhodnutích naznačil, že přistoupil k prohlášení rozhodnutí o vydání pozemků za nicotná, neboť v minulosti neuspěl před správními soudy se snahou tato rozhodnutí zrušit v přezkumném řízení, a to pro nedodržení zákonných lhůt. Takový postup však podle městského soudu nelze akceptovat. Lhůty stanovené zákonem nelze obcházet účelovým prohlašováním nezákonných rozhodnutí za nicotná. [6] Městský soud dále s odkazem na obsah žádostí o vydání majetku či náhrady za něj uvedl, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobkyně vydání rozhodnutí pozemkového úřadu docílila na základě nepravdivých tvrzení, neboť netvrdila, že by byla příbuznou původního vlastníka nemovitostí ani jeho dědičkou. Popravdě uvedla, že je dědičkou bratra původního vlastníka a již v roce 1992 předložila listiny, z nichž jednoznačně vyplývalo, že není příbuznou rodiny B.. Bylo úkolem pozemkového úřadu posoudit splnění zákonných podmínek pro vyhovění žádosti a podle toho rozhodnout. [7] Soud se ztotožnil s žalovaným, že pokud by rozhodnutí byla vydána, aniž by došlo k řádnému zahájení příslušných řízení, jednalo by se o rozhodnutí nicotná. Řízení podle § 9 zákona o půdě bylo možné zahájit pouze na žádost podanou nejpozději dne 31. 1. 1993. Pokud by žalobkyně žádnou takovou žádost nepodala, postrádala by rozhodnutí o vydání pozemků jakýkoliv podklad. Dovodil, že žalovaný rozhodoval o nicotnosti poté, co bylo s účinností od 1. 7. 2017 novelizováno ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu tak, že správní orgán může vyslovit nicotnost z více důvodů, než tomu bylo dříve. Žalovaný mohl rozhodovat o nicotnosti podle § 77 odst. 1 správního řádu v novelizovaném znění, neboť nejde o nepřípustnou retroaktivitu. [8] Dále se zabýval obsahem 4 žádostí podaných v letech 1991 a 1992 a shledal v nich podklad pro vydání dotčených pozemků. Pozemky v k. ú. S. vydané rozhodnutím ze dne 13. 12. 2012 jsou jednotlivě specifikovány v žádosti ze dne 26. 4. 1991 a v žádosti ze dne 30. 4. 1991. Pozemky v k. ú. Ž. vydané rozhodnutím ze dne 27. 12. 2012 nejsou v žádné ze žádostí jednotlivě specifikovány. V žádosti ze dne 30. 4. 1991 však žalobkyně uvedla, že se spolužadateli (Š. F. a F. Č.) nemají odborné znalosti, aby identifikovali, co vše z majetku rodiny B. se nacházelo, nebo bylo převedeno do kat. úz. Ž., doplňují svou žádost o požadavek na vydání pozemků, které se nacházejí v kat. úz. Ž. a byly odejmuty rodině B.. Městský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které bylo třeba restituční zákony interpretovat ve vztahu k žadatelům co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku došlo k odnětí majetku. Nárok byl uplatněn, bylali podána výzva u pozemkového úřadu. V zákoně o půdě nebyly stanoveny žádné formální ani obsahové náležitosti takové výzvy (nález ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 575/03). Žádosti je třeba posuzovat vstřícně k žadateli (nález ze dne 3. 5. 19