10 As 1/2023 — Nejvyšší správní soud

10 As 1/2023- 30 - text  10 As 1/2023 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Faisala Husseiniho ve věci žalobkyně: Elelupe s. r. o., Vaníčkova 1639, Kladno, zastoupené advokátkou Mgr. Petrou Hrachy, Cihlářská 643/19, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2022, čj. 091338/2022/KUSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2023, č. j. 50 A 6/202225, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2023, č. j. 50 A 6/202225, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Kladna rozhodnutím ze dne 24. 5. 2022 uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. k) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), kterého se dopustila tím, že nejméně dne 22. 7. 2021 v 11:05 hodin a dne 30. 9. 2021 v 10:10 hodin v rozporu s § 31 odst. 2 živnostenského zákona nezajistila viditelné označení svého sídla na adrese Vaníčkova 1639, Kladno, obchodní firmou a identifikačním číslem osoby. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2022 odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně podala žalobu, které krajský soud vyhověl a rozhodnutí žalovaného i magistrátu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Krajský soud předeslal, že si je vědom dříve vydaných rozsudků téhož soudu ze dne 22. 12. 2022, č. j. 52 A 3/202236, a ze dne 27. 12. 2022, č. j. 56 A 3/202237, v nichž bylo rozhodováno o takřka identických věcech, jako je posuzovaný případ. V těchto věcech byly žaloby zamítnuty. Krajský soud se však s těmito rozsudky neztotožnil, a proto případ žalobkyně posoudil rozdílně. [4] Krajský soud na rozdíl od správních orgánů přisvědčil žalobkyni, že požadavek na viditelnost označení sídla podnikatele může být splněn i za situace, kdy označení nelze spatřit z veřejně přístupného místa. Krajský soud uvedl, že to plyne z prostého jazykového výkladu § 31 odst. 2 věty první živnostenského zákona, který stanoví toliko požadavek na viditelnost označení, a nikoliv viditelnost z veřejně přístupného místa. Opačný výklad je podle názoru krajského soudu příliš extenzivní. To je ovšem nepřípustné zejména v řízení trestní povahy, jímž je také řízení o přestupku. [5] Požadavek viditelnosti bude dle názoru krajského soudu splňovat takové označení, které obsahuje základní identifikační údaje ve zřetelné a srozumitelné formě a které se nachází na obvyklém místě (např. na dveřích nebo fasádě objektu, na informační ceduli před vstupem do objektu či v recepci objektu). Naproti tomu za viditelné nebude možno zejména považovat označení nečitelné, zakryté nebo schované. Krajský soud provedl také výklad systematický, při němž porovnal povinnost označení sídla s povinností označení provozovny dle § 17 odst. 7 věty první živnostenského zákona, dle které musí být provozovna označena nejen viditelně, ale také trvale a zvenčí. Zaměňování účelu sídla a provozovny vůči veřejnosti dle názoru krajského soudu způsobuje chybný výklad zastávaný správními orgány. Dle definice sídla podnikatele uvedené v § 429 odst. 1 občanského zákoníku určuje podnikatel své sídlo vlastním rozhodnutím. Zákon nevyžaduje, aby podnikatel sídlo skutečně využíval. Za účelem styku s veřejností totiž podnikateli slouží provozovna, tedy prostor, kde je živnost provozována. Od této skutečnosti se tak odvíjí odlišné požadavky na označování sídla a provozovny. [6] Krajský soud dále rozvedl, že povinnost označit objekt, v němž má podnikatel sídlo, viditelně z místa přístupného veřejnosti nepředchází vzniku tzv. fiktivních společností. Používání formálních (virtuálních) sídel je v obchodním styku běžným jevem, který sám o sobě nesvědčí o reálné podnikatelské činnosti. Stejně tak krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci správních orgánů stran dosažitelnosti sídla podnikatele pro orgány veřejné moci. Krajský soud připomněl, že od 1. 11. 2009 byla všem právnickým osobám zřízena datová schránka, čímž se význam dosažitelnosti sídla podnikatele pro orgány veřejné moci podstatně snížil. Povinné zřízení datových schránek se až do 31. 12. 2022 netýkalo podnikajících fyzických osob, to však nepředstavuje důvod pro rozšíření povinnosti viditelného označení sídla podnikatele. Současně krajský soud zohlednil také právo orgánů veřejné moci při kontrolní činnosti vstupovat na pozemky, do staveb a jiných prostor, které nejsou veřejně přístupné. [7] Závěrem se krajský soud neztotožnil ani s argumentací relevancí způsobu označení sídla pro účely doručování fyzických zásilek, neboť v tomto směru má stěžejní význam údaj o adrese sídla ve veřejném rejstříku, případně údaj o adrese uvedený ve smlouvě, a nikoliv fyzické označení sídla podnikatele. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. [9] Stěžovatel uvádí, že se z jeho pohledu jedná o překvapivý rozsudek, neboť v obdobných věcech krajský soud žaloby zamítl. V posuzování sporné otázky tedy existuje rozpor v judikatuře a jeho kasační stížnost je proto přijatelná. [10] Stěžovatel uvedl, že sídlo podnikatele je zásadním identifikačním prvkem všech podnikatelů, a to i těch, co nemají provozovnu. Jedná se o jejich zákonnou povinnost, což stěžovatel dále rozvedl. Podnikatel splní povinnost viditelně označit objekt, v němž má sídlo, tím, že označení sídla umístí tak, aby veřejnost (spotřebitel) nemusela překonat překážku v podobě zahradní branky (uzamčené či odemčené), vstoupit na soukromý pozemek a obejít celý objekt sídla, aby viděla označení obchodní firmou. Stěžovateli je rovněž z úřední činnosti známo, že doručované zásilky se často vrací s poznámkou „adresát nenalezen/adresát neznámý“, právě z důvodu neoznačené poštovní schránky (resp. adresy sídla). Krajský soud vykládá otázku viditelnosti označení sídla rozporně, protože na jednu stranu za viditelné označení pokládá označení, které není nečitelné, zakryté nebo schované, současně však označení sídla žalobkyně, které se nachází mimo dosah (dohled) veřejnosti, nepokládá za schované. [11] Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nesrozumitelný a postrádá zákonné důvody pro rozhodnutí, v čemž stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku. [12] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [13] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že i v ostatních řízeních vedených u krajského soudu byl vysloven závěr, že stěžovatel činí nepřiměřeně extenzivní výklad, požadujeli, aby označení sídla bylo viditelné z veřejně přístupného místa. I v řízeních, v nichž krajský soud zamítal obdobné žaloby, jsou rozsudky v otázce nepřiměřeně extenzivního výkladu konstantní. Ve všech rozsudcích krajský soud stěžovateli vytkl, že zaměňuje povinnost označit sídlo s povinností označit provozovnu. Rozhodnutí správních orgánů jsou založena na zastaralém přístupu, při němž správní orgány předpokládají, že spotřebitel za účelem pořízení zboží či obdržení služeb přichází za podnikatelem. To však v dnešní době již není reálné. K argumentu stěžovatele, že krajský soud nevzal v úvahu, že žalobkyně nemá provozovnu, žalobkyně uvádí, že touto skutečností se nijak nezabývaly ani správní orgány ve svých rozhodnutích. Navíc existence provozovny se nijak neprojevuje na povinnosti označit sídlo dle § 31 odst. 2 živnostenského zákona. V ostatních řízeních krajský soud nerespektoval mantinely trestního/přestupkového řízení jako ultimae rationis a zákaz ukládání trestněprávních sankcí na základě extenzivně vyloženého zákona. [14] Podle žalobkyně není správné hodnocení stěžovatele, že označení jejího sídla bylo schované, jelikož se nacházelo u jediného vchodu do domu, který je situován z druhé strany domu než branka sloužící ke vstupu na pozemek. Dle názoru žalobkyně stěžovatel také opomenul způsob podnikání, při němž vůbec nedochází ke styku se spotřebitelem (např. vedení účetnictví a ekonomických služeb, které jsou poskytovány jen podnikatelům apod.) Právě žalobkyně je přitom společností, která k výkonu své podnikatelské činnosti nepotřebuje jedno stálé místo. Služby poskytuje zejména jiným podnikatelům, a to převážně elektronickou a telefonickou formou. V jejím sídle ji její klienti (a ani žádní spotřebitelé) hledat nebudou. Žalobkyně poukázala na vybranou rozhodovací činnost stěžovatele a namítá, že stěžovatel přistupuje k obdobným případům rozdílně. Závěrem žalobkyně dodává, že své zákonné povinnosti řádně plní a s orgány veřejné správy komunikuje bez obtíží. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti d