10 As 254/2023 — Nejvyšší správní soud

10 As 254/2023- 50 - text  10 As 254/2023 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudců Faisala Husseiniho a Martina Jakuba Bruse v právní věci žalobce: Ing. V. R., zastoupen advokátem Pavlem Uhlem, Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Správa Pražského hradu, příspěvková organizace Kanceláře prezidenta republiky, Hrad I. nádvoří 1, Praha 1, zastoupená advokátem prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Rybná 9, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2021, čj. MV 570012/OBP2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, čj. 5 A 44/2021152, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Žalobce dne 1. 3. 2021 oznámil Magistrátu hl. m. Prahy shromáždění. Podle tohoto oznámení se shromáždění za účelem „vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel“ mělo konat dne 18. 4. 2021, od 12:00 do 14:00 h, a to na místě „náměstí U Svatého Jiří, Praha 1 – Hradčany; u Carratiho kašny, zhruba mezi katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha a bazilikou sv. Jiří“. [2] Magistrát usnesením ze dne 11. 3. 2021 žalobce vyzval, aby ve lhůtě 5 pracovních dnů doplnil oznámení ve smyslu § 5 odst. 4 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (dále jen „zákon o shromažďování“), o písemný souhlas toho, kdo je vlastníkem, případně uživatelem pozemku, kde se má shromáždění konat, tj. Správy Pražského hradu (osoba zúčastněná na řízení). Žalobce požadovaný souhlas ve stanovené lhůtě nedoložil, magistrát tedy oznámení usnesením ze dne 29. 3. 2021 podle § 5 odst. 6 zákona o shromažďování odložil. V usnesení magistrát konstatoval, že náměstí U svatého Jiří, kde se mělo shromáždění konat, není veřejným prostranstvím, a proto byl nutný souhlas vlastníka s konáním shromáždění. [3] Proti usnesení podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný dne 8. 4. 2021 tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 16. 4. 2021 rozhodnutí žalovaného zrušil. Dospěl k závěru, že správní orgány zaujaly ve věci nesprávný právní názor, neboť pouze na základě poukazu na částečné terénní omezení a na přijatá režimová opatření v areálu Pražského hradu posoudily náměstí U svatého Jiří jako neveřejný prostor. Po žalobci správní orgány tedy nesprávně požadovaly doložení písemného souhlasu Správy Pražského hradu s konáním shromáždění. [5] Proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 4. 2021 podal žalovaný a Správa Pražského hradu kasační stížnost. Správa Pražského hradu namítala, že nebyla vyzvána k tomu, aby uplatňovala práva osoby zúčastněné na řízení. [6] NSS rozsudkem ze dne 30. 8. 2021, čj. 10 As 210/202189, rozhodl tak, že rozsudek městského soudu ze dne 16. 4. 2021 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS vytkl městskému soudu, že nevyzval Správu Pražského hradu k uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení. Městskému soudu uložil, aby v dalším řízení se Správou Pražského hradu jednal jako s osobou zúčastněnou na řízení a přihlédl k argumentaci osoby zúčastněné na řízení, kterou uvedla v řízení o kasačních stížnostech, a považoval ji za její vyjádření k věci. [7] Městský soud v dalším řízení jednal se Správou Pražského hradu jako s osobou zúčastněnou na řízení a ve věci znovu rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. [8] Městský soud se zabýval tím, zda náměstí, na kterém se mělo shromáždění konat, je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Podle městského soudu dané náměstí splňuje první znak veřejného prostranství podle § 34 obecního zřízení, který spočívá v jeho územní přístupnosti pro veřejnost (bod 75 napadeného rozsudku). Naopak podle městského soudu dané náměstí nesplňuje materiální kritérium veřejného prostranství, neboť se nejedná o prostor, který by tzv. „od nepaměti“ sloužil k určitému veřejně prospěšnému účelu (bod 76 napadeného rozsudku). Městský soud neshledal u daného náměstí ani naplnění třetího definičního znaku veřejného prostranství podle § 34 obecního zřízení, a to souhlasu vlastníka s jeho užíváním jakožto veřejného prostranství (bod 78 napadeného rozsudku). 2. Kasační řízení Kasační stížnost [9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu ze dne 26. 7. 2023 kasační stížností. [10] Stěžovatel poznamenal, že městský soud odkazuje na § 34 obecního zřízení. Tento odkaz je formálně nesprávný, ale bez věcných a faktických důsledků. Ve vztahu k hlavnímu městu Praze platí speciální právní úprava podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Právní úprava je ovšem identická. Stěžovatel dále uvedl, že k otázce veřejného prostranství existuje judikatura, která však řeší pouze dílčí otázky, ale neřeší koncepčně jádro problému nyní projednávané věci. [11] Podle stěžovatele výčet tří podmínek veřejného prostranství, které musí být splněny kumulativně, tedy formální znak – veřejně přístupné náměstí, a materiální znaky – po časově relevantní období sloužilo k sociálnímu či jinému veřejně prospěšnému účelu veřejnosti a souhlas vlastníka, nemá oporu v zákoně ani v jeho výkladu. Stěžovatel souhlasí s městským soudem, že se jedná z urbanistického hlediska o náměstí, které je veřejně přístupné. To by mělo postačit k tomu, aby byl určitý prostor označen jako náměstí. Stěžovatel to dovozuje z jazykového výkladu § 14b zákona o hlavním městě Praze. [12] Stěžovatel uvedl, že pojem obecné užívání v § 14b zákona o hlavním městě Praze je pojem teoretický. Používá se k popisu určitého režimu, který je odlišný od využívání soukromého a zvláštního užívání. [13] Druhý a třetí definiční znak veřejného prostranství dovozuje městský soud z rozsudku NS ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, který k definici veřejného prostranství přidal materiální aspekt. Stěžovatel poznamenal, že daný spor podle jeho názoru nespadal do jurisdikce Nejvyššího soudu. V citované věci nebyl spor o podstatě soukromého práva, ale spor o jeho omezení právem veřejným. Občanský zákoník zná pouze pojem veřejný statek jako důsledek obecného užívání a váže k němu některé právní odlišnosti. Veřejné právo pak má nástroje, jak tyto otázky řešit a nezákonné stavy odstraňovat. [14] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že vlastník prostranství musí souhlasit s jeho obecným užíváním. Pokud zákon uvádí „…a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“, znamená to, že vlastnictví jako forma právního panství ustupuje veřejnému právu. Stěžovatel se domnívá, že souhlas vlastníka je třeba pouze k nastolení situace, kdy se věc stává veřejným prostranstvím. Vlastník následně nemůže svůj názor libovolně měnit. [15] Ke splnění všech podmínek veřejného prostranství, které uvedl městský soud, stěžovatel konstatoval, že městský soud nesprávně v bodě 77 napadeného rozsudku dovodil, že stěžovatel nedoložil užívání prostoru k sociálnímu či jinému veřejně prospěšnému účelu veřejnosti. Tento závěr je v rozporu s poznatky soudu a předchozím dokazováním před vydáním prvního rozsudku městského soudu v této věci. Sám městský soud uvedl, že se jedná o průchozí prostor, který je součástí pěší dopravní sítě, je zde pošta, hospoda a dva kostely. Z prvního dokazování vyplývá, že se podle územního plánu jedná o oblast zvláštních komplexů občanského vybavení. Z analýzy Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy vyplývá, že územně analytické podklady řadí sporný prostor do pěší dopravní sítě a veřejně přístupné infrastruktury. Takto s ním počítá do budoucna i pořizovatel územního plánu. [16] Stěžovatel podotkl, že i Ústavní soud považuje vnímání prostoru za historicky dané zvykově a dlouhodobým užíváním. Pokud vzniklo veřejné prostranství v době, kdy vlastnické právo nepožívalo ochrany jako v současnosti, je současný vlastník prostoru povinen respektovat historicky dané omezení vlastnického práva. [17] Moderní stavební právo založené zákonem z roku 1976 vychází z předpokladu, že dosavadní určení užívání staveb se odvozuje od dokumentace, popřípadě od obvyklého užití. Viz § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), či § 125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Tím stavební právo respektuje a fixuje historicky daný stav a nadále připouští pouze změny podle svých vlastních, nových a zcela odlišných pravidel. [18] Stěžovatel odkázal na nařízení č. 55/1954 Sb., které platí doposud a v § 1 mj. uvádí, že Pražský hrad náleží všemu československému lidu. Podle územně plánovací dokumentace je náměstí U svatého Jiří veřejné prostranství. Z toho je zřejmé, že od nepaměti je dané nám