10 As 32/2023 — Nejvyšší správní soud

10 As 32/2023- 48 - text  10 As 32/2023 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: MESANA Real s. r. o., Máchova 2161, Tachov, zastoupená advokátem JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., Kolínská 1686/13, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I. ČEZ Distribuce, a. s., Teplická 874/8, Děčín IVPodmokly, zastoupená advokátem Mgr. Radkem Pokorným, Klimentská 1216/46, Praha 1, II. MUDr. I. S., proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 15. 11. 2011, čj. 27824/2011314, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, čj. 9 A 325/2011  163, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023, čj. 9 A 325/2011  163, se ruší. II. Rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 15. 11. 2011, čj. 27824/2011314, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 41 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., advokáta. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Nejvyšší správní soud se v této věci bude zabývat otázkou dobré víry žalobkyně v práva nabytá rozhodnutím o umístění a povolení stavby fotovoltaické elektrárny. V této souvislosti se vyjádří též k výkladu § 111 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 1. Vymezení věci [2] Městský úřad Nový Knín (stavební úřad) rozhodl dne 13. 4. 2010 ve spojeném územním a stavebním řízení na základě žádosti žalobkyně o umístění a povolení stavby „Fotovoltaická elektrárna na výrobu elektrické energie (stavba dočasná)“ (FVE) na pozemku parc. č. XA v k. ú. N. H.. Krajský úřad Středočeského kraje v odvolacím řízení dne 30. 7. 2010 částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že do jeho výroku doplnil, že se stavba FVE umisťuje a povoluje též na pozemku parc. č. XB v k. ú. N. H.; jako nepřípustné zamítl odvolání osoby zúčastněné na řízení II. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2011 na základě podnětu k zahájení přezkumného řízení podaného osobou zúčastněnou na řízení II zrušil obě uvedená rozhodnutí a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalovaný vyčetl správním orgánům řadu pochybení, kterých se dopustily při rozhodování o žádosti žalobkyně. Mezi nimi též to, že stavební úřad dostatečně neověřil účinky budoucího užívání stavby ve smyslu § 111 odst. 2 stavebního zákona. Zdůvodnil, že ČEZ Distribuce (v tomto řízení osoba zúčastněná na řízení I) vydala dne 11. 8. 2009 kladné stanovisko o možnosti připojení FVE k distribuční soustavě, toto stanovisko však označila za předběžné s tím, že konečné stanovisko bude vydáno po předložení studie o připojitelnosti. Dne 22. 3. 2010 vydala ČEZ Distribuce další stanovisko, v němž žalobkyni sdělila, že stavbu FVE nelze připojit do distribuční sítě. Stavební úřad přesto dne 13. 4. 2010 vydal kladné rozhodnutí o povolení stavby. Připojení k distribuční soustavě je přitom pro funkčnost stavby FVE, tedy výrobny elektrické energie, klíčové. Jednoznačné stanovisko provozovatele distribuční soustavy tedy bylo pro rozhodování stavebního úřadu v dané věci nezbytné. Krajský úřad toto pochybení k odvolání ČEZ Distribuce nenapravil, vycházel totiž z tehdy nepravomocného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (ERÚ), které stanovilo, že ČEZ Distribuce je povinna uzavřít s žalobkyní smlouvu o připojení. Pravomocné rozhodnutí ale bylo nezbytným podkladem pro rozhodnutí ve věci. Krajský úřad potvrdil stavební povolení, i přestože mu bylo známo, že v té době probíhá řízení o rozkladu proti rozhodnutí ERÚ. Žalovaný v závěru svého rozhodnutí dodal, že újma, která vznikla žalobkyni na jejím subjektivním právu zrušením rozhodnutí stavebního úřadu, není ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu pravomocným rozhodnutím vydaným v rozporu s právními předpisy. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad, v němž mj. namítla, že práva z rozhodnutí stavebního úřadu nabyla v dobré víře a pochybení zapříčinily správní orgány. Současně jiným účastníkům řízení nevznikla žádná újma v souvislosti s rozhodnutím stavebního úřadu. Naopak žalobkyně vyčíslila svou újmu vzniklou zrušením tohoto rozhodnutí na částku 280 000 000 Kč. Žalovaný měl přezkumné řízení zastavit podle § 94 odst. 4 správního řádu. Ministr pro místní rozvoj zamítl rozklad žalobkyně rozhodnutím ze dne 15. 11. 2011. Sdělil, že ve věci převážil veřejný zájem na zákonnosti rozhodnutí správního orgánu nad zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře, a to zejména proto, že o existenci práv nabytých v dobré víře lze důvodně pochybovat. Žalobkyně si musela být s ohledem na negativní stanovisko ČEZ Distribuce vědoma, že stavba FVE nesplňuje požadavky uvedené v § 111 odst. 2 stavebního zákona. Z rozhodnutí o umístění a povolení stavby jasně vyplývá účel FVE: „Systém bude vyrobenou elektrickou energii o celkovém výkonu 1950kW dodávat do rozvodu 22kV ČEZ Distribuce a. s.“ Tento účel ale nemohl být vzhledem k zamítavému stanovisku ČEZ Distribuce naplněn. Ministr doplnil, že ERÚ po novém projednání věci zamítl návrh žalobkyně na stanovení smlouvy o připojení; rozklad proti tomuto rozhodnutí předseda ERÚ zamítl. Ministr dále konstatoval, že ochranné pásmo FVE zasahuje do sousedních pozemků, čímž jsou ve smyslu § 46 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), výrazně omezena vlastnická práva majitelů těchto pozemků. V tom lze jednoznačně spatřovat újmu vzniklou jiným účastníkům řízení. Podmínky pro zastavení přezkumného řízení proto nebyly naplněny. [5] Žalobkyně se bránila proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj u městského soudu, jenž její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 3. 2015. Stejně tak NSS zamítl kasační stížnost podanou proti rozsudku městského soudu, a to rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, čj. 10 As 106/2015  108. Správní soudy se přiklonily k názoru žalovaného, že si žalobkyně musela být vědoma nemožnosti připojit FVE k distribuční soustavě, a nemůže se proto dovolávat nabytí práv v dobré víře. Současně dovodily, že podmínkou pro to, aby se správní orgány mohly dostatečně zabývat budoucími účinky stavby ve smyslu § 111 odst. 2 stavebního zákona, je prvotní zhodnocení, zda stavba může (fakticky i právně) vůbec fungovat z hlediska účelu, pro který má být na území umístěna a povolena. [6] Proti rozsudkům správních soudů brojila žalobkyně u Ústavního soudu, který vyhověl její ústavní stížnosti a nálezem ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, zrušil rozsudek městského soudu i rozsudek NSS. Ústavní soud vyčetl správním soudům, že spojily posouzení otázek významných pro řízení podle stavebního zákona s podmínkami a postupy podle energetického zákona, aniž by pro to byl zřejmý důvod a aniž by vysvětlily, proč žalobkyně měla takovýto postup předpokládat a z tohoto důvodu nebýt v dobré víře. Z okolností věci (sporné řízení o uzavření smlouvy o připojení před ERÚ a civilními soudy) je přitom zjevné, že žalobkyně byla po celou dobu řízení v přesvědčení, že má ČEZ Distribuce zákonnou povinnost připojit FVE k distribuční soustavě a mít pro tento účel rezervovanou kapacitu. To, že žalobkyně musela vědět, že nemá smlouvu o připojení k distribuční soustavě, nemohlo být pro posouzení její dobré víry bez dalšího významné. Aby tato skutečnost vylučovala dobrou víru žalobkyně, „muselo by v řízení být zjištěno nejen [její] povědomí o tom, že nemá smlouvu o připojení, ale i její povědomí o tom, že uzavření této smlouvy je kritériem významným pro postup stavebního úřadu podle § 111 odst. 2 stavebního zákona a že jím vydané rozhodnutí není věcně správné či v souladu s právními předpisy“. Nic takového ale nebylo v předcházejícím soudním řízení ani správním řízení zjišťováno (bod 25 nálezu). Ústavní soud tedy uzavřel, že za současného důkazního stavu nemůže obstát závěr, že dobrá víra stěžovatelky není dána. [7] Co se týče výkladu § 111 odst. 2 stavebního zákona učiněného správními soudy, Ústavní soud uvedl, že účinky budoucího užívání stavby ve smyslu uvedeného ustanovení lze zpravidla ověřit bez toho, že by již předem byly splněny všechny veřejnoprávní podmínky pro její provozování. Pokud by však správní soudy setrvaly na svém stanovisku, že podle § 111 odst. 2 stavebního zákona je povinností stavebního úřadu hodnotit i schopnost stavby dosáhnout jejího účelu nejen ze stavebnětechnických hledisek, je podle Ústavního soudu nezbytné, aby se správní soudy zabývaly i rozsahem takového hodnocení a uplatnitelností tohoto požadavku v praxi (body 2829 nálezu). [8] Městský soud poté dospěl i při druhém posouzení věci k závěru, že žaloba není důvodná,