2 Afs 230/2023 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 230/2023- 56 - text  2 Afs 230/2023 - 66 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudkyň Sylvy Šiškeové a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: BONVER WIN, a. s., se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zast. JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2021, č. j. 44679/21/500010611712195, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2023, č. j. 22 Af 6/202263, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2023, č. j. 22 Af 6/202263, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2021, č. j. 44679/21/500010611712195, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 24.456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Stanislava Dvořáka, Ph.D., LL.M., advokáta. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 12. 2020, č. j. 193539/20/430013823704691, byl žalobkyni podle § 41f zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném pro rok 2014 (dále jen „loterijní zákon“), ve spojení s § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, doměřen odvod z loterií a jiných podobných her za kalendářní rok 2014 ve výši 1.061.610 Kč a penále ve výši 20 % z této částky. [2] Žalobkyně provozuje loterijní automaty. Sazba pevné části dílčího základu odvodu z výherních hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení (dále společně jen „herní zařízení“) byla v roce 2014 stanovena v § 41c písm. g) loterijního zákona a činila 55 Kč za každý den, ve kterém bylo herní zařízení povoleno. V prosinci 2017 u ní byla zahájena daňová kontrola, jejímž předmětem bylo ověření pevné části dílčího základu odvodu za odvodové období roku 2014. Kontrola byla později rozšířena i na období roku 2015. Správce daně během daňové kontroly zjistil, že žalobkyně v přiznání k odvodu za kalendářní rok 2014 uvedla nižší počet dní, v nichž byla herní zařízení povolena (rozdíl činí 19.302 dní). Na základě tohoto zjištění jí doměřil odvod ve výši 1.061.610 Kč (55 Kč x 19.302 dní). [3] Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. [4] V žalobě žalobkyně namítala, že správce daně neměl přistoupit rovnou k daňové kontrole, neboť při provedeném místním šetření shromáždil dostatek důkazů nasvědčujících nesprávnosti tvrzení uvedených v řádném daňovém tvrzení. Měl tak žalobkyni nejprve vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení. Tím, že přistoupil k daňové kontrole a následnému doměření odvodu, navíc předepsal žalobkyni penále. [5] Krajský soud k této námitce uvedl, že žalobkyně nespecifikovala, kterými podklady měl správce daně na základě místního šetření disponovat. Dle jeho názoru navíc není reálné, že by s ohledem na délku kontroly a rozsah kontrolního spisu mohl správce daně získat potřebné podklady již na základě jednodenního místního šetření. [6] Žalobkyně dále namítala, že jí správce daně nezaslal upravený výsledek kontrolního zjištění. Správce daně jí nejprve zaslal výsledek kontrolního zjištění. Žalobkyně na něj reagovala svým vyjádřením, v němž navrhla další důkazy. Správce daně jí poté sdělil, že kontrolní zjištění změnil, ale odmítl ji s tímto novým výsledkem seznámit. Následně žalobkyni nabídl několik termínů k projednání zprávy o daňové kontrole. Žalobkyně správci daně odpověděla, že navrhuje projednání zprávy v jejích prostorách, nicméně si nevybrala žádný z nabízených termínů. Správce daně jí následně zprávu o daňové kontrole zaslal bez předchozího projednání. Žalobkyně v tom vidí účelový postup správce daně, který spěchal na doměření odvodu z důvodu blížícího se konce lhůty pro stanovení odvodu. Samotná daňová kontrola přitom trvala nepřiměřeně dlouho – téměř 30 měsíců. Správce daně během daňové kontroly postupoval pomalu a na písemnosti žalobkyně reagoval se značným časovým odstupem. Sám však žalobkyni stanovoval nepřiměřeně krátké lhůty k provedení požadovaných úkonů. Navíc správce daně v rámci daňové kontroly a posléze i žalovaný odmítli provést důkazy navržené žalobkyní, čímž jí odňali právo na spravedlivý proces. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani těmto námitkám. V rozsudku uvedl, že žalobkyně se s výsledkem kontrolního zjištění prokazatelně seznámila, a dokonce se k němu i vyjádřila. Změna kontrolních zjištění spočívala pouze v opravě dvou chyb a na výsledek kontroly neměla vliv. Doručení zprávy o daňové kontrole krajský soud v této věci rovněž neshledal chybným, neboť žalobkyně měla možnost vybrat si termín jejího projednání, avšak nevyužila této možnosti, i když byla se správcem daně v pravidelném telefonickém a emailovém kontaktu. I kdyby krajský soud shledal postup správce daně chybným, nejednalo by se o vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Žalobkyně ostatně nevysvětlila, jak byla odepřením osobního projednání obsahu zprávy dotčena na svých právech. Krajský soud uznal, že daňová kontrola se mohla jevit jako nepřiměřeně dlouhá, nicméně z obsahu spisu neshledal, že by byla její délka ovlivněna nečinností správce daně. Dle názoru krajského soudu se délka kontroly odvíjela od složitosti podnikatelské činnosti žalobkyně. Žalobkyně nadto během kontroly nepodala žádnou stížnost na postup správce daně, kterou by brojila proti průtahům nebo příliš krátkým lhůtám k provedení úkonu. Při hodnocení námitky vzal krajský soud v úvahu i to, že k obraně proti průtahům v daňové kontrole slouží zásahová žaloba, nikoli žaloba proti výslednému rozhodnutí. Provedení navržených důkazů žalovaný odmítl z toho důvodu, že je považoval za nadbytečné, s čímž se krajský soud ztotožnil. [8] Dále žalobkyně namítala, že v jejím případě došlo ke dvojímu zdanění jednoho herního zařízení. Provoz některých herních zařízení totiž byl povolen dvěma rozhodnutími Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“). K tomu došlo tak, že v některých původních rozhodnutích ministerstva byla uvedena chybná výrobní čísla herních zařízení, tedy byl žalobkyni povolen provoz zařízení, která fakticky nikdy neexistovala. Tato rozhodnutí měla být dle názoru žalobkyně nahrazena novými rozhodnutími ministerstva, která obsahovala správná výrobní čísla. Z argumentace žalobkyně vyplývá, že tyto nesrovnalosti měly původ již v jejích žádostech o vydání povolení. Hradit odvod z něčeho, co neexistuje, dle názoru žalobkyně nelze, a rozhodnutí správce daně i žalovaného jsou z tohoto důvodu nezákonná. Žalobkyně s odkazem na informace zveřejněné na webových stránkách finanční správy tvrdila, že odvodu podléhá tzv. židlička, tj. fyzicky existující povolené (a dokonce i reálně provozované) zařízení, nikoli formální povolení k provozování zařízení. [9] Krajský soud naznal, že skutečně došlo ke zdanění totožného zařízení dvakrát kvůli jeho duplicitnímu povolení dvěma rozhodnutími, v nichž jsou však uvedena rozdílná výrobní čísla herního zařízení. Odvod podle § 41b odst. 4 loterijního zákona vychází z principu presumpce správnosti správních aktů, který je projevem ochrany dobré víry jednotlivce v práva nabytá na základě aktů veřejné moci. Bylo na žalobkyni, aby učinila kroky k opravě nesprávně uvedených výrobních čísel zařízení v povoleních ministerstva. Není úkolem správního orgánu, aby chránil nedbalost žalobkyně, která potřebné kroky neučinila. [10] Žalobkyně rovněž namítala, že žalovaný extenzivně vyložil § 41b odst. 4 loterijního zákona v její neprospěch. Žalovaný tak stanovil žalobkyni povinnost, která ze zákona nevyplývá. Konečně žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. [11] Krajský soud se neztotožnil ani s těmito námitkami. Uvedl, že orgány finanční správy nevyložily zmíněné ustanovení extenzivně, jelikož vycházely přímo z jeho jazykového znění a z premisy, že pro stanovení odvodu jsou rozhodná povolovací, změnová a zrušující rozhodnutí vydaná ministerstvem. Neztotožnil se ani s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [12] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, která má být způsobena nesrozumitelností jeho odůvodnění a nedostatečným vypořádáním žalobních bodů. Zbytek kasačních námitek v podstatě kopíruje žalobní body. Stěžovate