2 As 153/2022 — Nejvyšší správní soud

2 As 153/2022- 35 - text  2 As 153/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: KOMFORTCity, s.r.o., se sídlem Křenová 478/72, Brno, zastoupená JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem Křenová 478/72, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 25. 3. 2020, č. j. MK 11442/2020 OLP, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. 18 A 18/202056, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Kasační stížnost se zamítá. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 4.114 Kč, a to k rukám její zástupkyně, advokátky JUDr. Lenky Štěpánkové, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 2. 5. 2019, č. j. MK 36394/2019 OPP, zamítlo žádost žalobkyně o příspěvek ve výši 1.661.000 Kč na pokrytí zvýšených nákladů souvisejících se zachováním archeologického nálezu pozůstatků rotundy nacházejících se v místě realizace stavebního záměru žalobkyně na Vídeňské ulici v Brně. Proti zamítnutí žádosti podala žalobkyně rozklad, který ministr kultury rozhodnutím označeným v záhlaví (dále „napadené rozhodnutí“) zamítl. Žalobkyně proti němu brojila žalobou, které Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví (dále „městský soud“ a „napadený rozsudek“) vyhověl a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud o této věci rozhodoval znovu poté, co předchozí zamítavé rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2015, č. j. MK 76093/2015 OLP, zrušil rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 9 A 35/201643. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [2] Žalovaný (dále „stěžovatel“) nesouhlasí s tím, jak městský soud v napadeném rozsudku vyložil § 176 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Argumentaci městského soudu navíc považuje za nepřezkoumatelnou. Nejedná se o relevantní náklady ve smyslu § 176 odst. 6 stavebního zákona, neboť nedošlo ke změně stavebního povolení z iniciativy stavebního úřadu na základě prohlášení archeologického nálezu za kulturní památku podle odst. 4 téhož ustanovení, ani k uzavření dohody se stěžovatelem, jak předvídá odst. 5 téhož ustanovení. Městský soud v bodě 27 napadeného rozsudku neuvážil, že orgánem památkové péče je v tomto případě odbor památkové péče Magistrátu města Brna a stěžovatel pouze poskytuje náhradu nákladů. [3] Existence dohody mezi stěžovatelem a stavebním úřadem je klíčová, neboť stěžovateli umožňuje posoudit nezbytnost nákladů hrazených ze státního rozpočtu. Její absence je v tomto případě důsledkem postupu žalobkyně, která sice zadala provedení záchranného archeologického výzkumu, avšak až poté, co začala s realizací umístěného, nikoliv však povoleného stavebního záměru. Stavební povolení bylo vydáno až následně dne 29. 3. 2013. I městský soud v bodě 28 napadeného rozsudku připustil, že prohlášení nálezu za kulturní památku neproběhlo v režimu § 176 odst. 4 stavebního zákona. V souvislosti s nálezem sice žalobkyni byla stanovena omezení a požadavky, avšak bez součinnosti stěžovatele, který se v rámci řízení o prohlášení nálezu za kulturní památku zabýval toliko jeho památkovou hodnotou, a nikoliv náklady spojenými s jeho zachováním. [4] Městský soud sice uznal vázanost správních orgánů zněním § 176 odst. 5 a 6 stavebního zákona, poskytl však ochranu postupu jimi výslovně nepředvídanému (body 29 a 30 napadeného rozsudku), čímž překročil meze svého uvážení. Důsledkem je „nežádoucí benevolence“ vůči žalobkyni. Stěžovatel zdůraznil vázanost zákonem při nakládání s finančními prostředky ze státního rozpočtu (zásada legality). Městský soud měl vysvětlit, proč má náklady hradit stěžovatel, a ne odbor výstavby Úřadu městské části Brnostřed, který stavební povolení vydal bez konzultace se stěžovatelem. Nárok na náhradu nákladů není možné odvozovat přímo od prohlášení nálezu za kulturní památku, jak učinil městský soud v bodě 32 napadeného rozsudku, čímž stěžovatele postavil do „pasivní role subjektu, který hradí náklady, které žalobkyně aktivně sama vyjednala, aniž by měl stěžovatel jakýkoli nástroj, jak do tohoto procesu vstoupit“. Stěžovatel nesouhlasil, že by měl na základě spisu stavebního úřadu sám posoudit, které náklady mají být žalobkyni v souvislosti s nálezem nahrazeny, neboť k tomu na rozdíl od stavebního úřadu není způsobilý. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit. [5] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasila s tím, jak městský soud vyložil § 176 stavebního zákona. Předpokladem pro postup podle jeho odst. 5 a 6 je prohlášení nálezu za kulturní památku, což v tomto případě stěžovatel učinil rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014, tedy po vydání stavebního povolení dne 29. 3. 2013 (právní moci nabylo dne 7. 5. 2013). V důsledku prohlášení nálezu za kulturní památku došlo ke změně tohoto stavebního povolení, a to spojeným rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městské části Brnostřed ze dne 13. 11. 2014 o změně územního rozhodnutí a změně stavby před jejím dokončením. Smyslem a účelem § 176 stavebního zákona je podle žalobkyně vyjádření veřejného zájmu na zachování archeologických nálezů učiněných při přípravě a provádění staveb, s čímž je spojeno právo stavebníků na náhradu nákladů či ztráty vzniklých v souvislosti s jejich ochranou a zabezpečením. Na formálně nesvázaném principu odškodnění újmy způsobené archeologickým výzkumem nebo opatřením na ochranu nálezu je postaven i zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Z vymezení kompetencí jednotlivých orgánů vyplývá, že zatímco potřebný rozsah změn projektu za účelem ochrany či ošetření nálezu stanovuje orgán památkové péče, stěžovatel „pouze“ poskytuje náhradu. Činí tak ve správním řízení s tím, že v případě pochybností o uplatněných nákladech má žadatele vyzvat k doložení jejich oprávněnosti. To stěžovatel neučinil, ale poprvé žádost zamítl s tím, že nález nebyl nepředvídaný (což městský soud posoudil jako nezákonné), a nyní ji zamítl proto, že nebyly dodrženy podmínky stanovené § 176 odst. 5 a 6 stavebního zákona. Stěžovatelův výklad tohoto ustanovení nicméně vede k neudržitelnému závěru, že náhrada má být přiznávána pouze stavebníkům konajícím na základě „donucujícího“ rozhodnutí stavebního úřadu vydaného z moci úřední, zatímco stavebníkům aktivně řešícím ochranu nálezu nikoliv. Žalobkyně navrhla kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [6] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [7] Po zrušení napadeného rozhodnutí městským soudem vydal stěžovatel dne 18. 5. 2023 rozhodnutí nové, načež žalobkyně navrhla kasační stížnost zamítnout, neboť pominul důvod v řízení o ní pokračovat. Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. 2 As 153/202232, přerušil z důvodu řízení vedeného před rozšířeným senátem o otázce týkající se určení předmětu řízení o kasační stížnosti [§ 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.”)]. Rozšířený senát rozhodl rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 172/202066, tak, že „předmětem řízení o kasační stížnosti proti konečnému rozhodnutí krajského soudu je toto rozhodnutí. Dokud napadené rozhodnutí krajského soudu existuje, nelze kasační stížnost odmítnout pro odpadnutí předmětu řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“ Předmět řízení tedy v této věci neodpadl, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku podle § 48 odst. 6 ve spojení s § 120 s. ř. s., že se v řízení pokračuje. [8] Stěžovatel namítl, že závěry městského soudu považuje za nepřezkoumatelné pro jejich nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Konkrétně se má tato vada týkat úvah městského soudu, který v bodě 30 napadeného rozsudku připustil vázanost správního orgánu zněním § 176 odst. 5 a 6 stavebního zákona, současně však přiznal ochranu postupu tam výslovně nepředvídanému. [9] Za rozporný a nepřezkoumatelný stěžovatel označil i závěr v bodě 32 napadeného rozsudku, podle něhož měl oprávněnost nákladů žalobkyně posoudit stěžovatel. Městský soud totiž nevzal v potaz, že k posouzení potřebnosti změn projektové dokumentace v souvislosti s nálezem je příslušný stavební úřad. Podle stěžovatele to vede k faktickému závěru, že náhradu nákladů podle § 176 odst. 6 stavebního zákona lze uplatnit již na základě rozhodnutí o prohlášení nálezu za kulturní památku. [10] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, ani neshledal jiný důvod pro jeho zrušení z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). [11] Podstatou argumentace městského soudu v bodě 30 napadeného rozsudku je, že stěžovatelem zastávaný výkla