3 Ads 39/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 39/2023- 61 - text  3 Ads 39/2023 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Mgr. A. P., Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému nejvyššímu státnímu tajemníkovi, se sídlem Praha 1, Jindřišská 34, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 14 Ad 17/2021  101, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 8. 7. 2021, č. j. MV764582/SR2021, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu vnitra ze dne 22. 3. 2021, č. j. MV1709356/SST2020 (dále také jako „prvostupňové rozhodnutí“), nímž bylo rozhodnuto, že žalobci nenáleží částka 280 899 Kč s příslušenstvím za výkon státní služby v rámci programu Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (dále jen „EASO“) v Itálii za období od 20. 1. 2016 do 22. 4. 2016. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 14 Ad 17/2021  101, zamítl. [2] Městský soud v úvodu rozsudku nejprve vyložil změnu právní úpravy, na jejímž základě se v souladu s § 69 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) stal žalovaným nejvyšší státní tajemník, ačkoliv v posledním stupni rozhodoval ve správním řízení náměstek ministra vnitra pro státní službu. Dále uvedl, že k projednání dané věci byla založena pravomoc správního soudu dle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož se jedná o rozhodnutí v oblasti veřejné správy, konkrétně ve věci služebního poměru žalobce dle § 10 odst. 2 služebního zákona. Správní orgány rozhodovaly o náhradě výdajů vzniklých v souvislosti s působením žalobce u EASO v rámci jeho zahraniční služební cesty, kde vykonával státní službu. Ačkoliv § 159 odst. 1 služebního zákona výslovně neuvádí, že se ustanovení o řízení ve věcech služby vztahují na rozhodování o náhradě výdajů vzniklých státním zaměstnancům v souvislosti s výkonem státní služby v zahraničí dle § 112 služebního zákona, neznamená to, že se nejedná o rozhodování ve věcech státní služby. Jde pouze o úpravu právního rámce rozhodování služebního orgánu, nikoli o vymezení jeho kompetencí. [3] Projednání žaloby taktéž nebránilo ani vedení řízení u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 271/2020, jelikož z doplnění vyjádření žalovaného vyplynulo, že ačkoliv se zde jednalo o žalobcem požadovanou náhradu totožné částky (280 899 Kč), oba uplatněné nároky (tj. i nárok uplatněný ve správním řízení) jsou založeny na základě odlišných právních důvodů; v nyní projednávané věci se jedná o doplacení náhrady výdajů vzniklých při působení žalobce v programu EASO v období od 27. 2. 2016 do 22. 4. 2016, zatímco v civilním řízení se jednalo náhradu škody v důsledku nezákonného zmaření účasti žalobce na následné zahraniční misi od 23. 4. 2016 do prosince 2019. [4] Městský soud následně přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Nepřisvědčil tvrzení žalobce, že by se žalovaný nezabýval námitkou opožděného rozhodnutí ve věci náhrady požadované částky, neboť marným uplynutím lhůt pro vydání rozhodnutí dle § 71 správního řádu se žalovaný zabýval na str. 8 svého rozhodnutí. Městský soud k tomu dodal, že prodlení s vydáním meritorního rozhodnutí, případně zahájení správního řízení až na základě usnesení soudu, není samo o sobě takovou vadou řízení, jež by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí. Městský soud rovněž neshledal potřebné provádět výslech žalobcem navrhovaných svědků za účelem prokázání vědomosti úředních osob o jejich povinnosti včas rozhodnout o žádosti žalobce, jelikož se nejednalo o skutečnosti týkající se merita žaloby. [5] Námitkou ohledně „odvetných opatření“ uplatněných vůči žalobci za jeho upozornění na „zločineckou skupinu“ působící na Ministerstvu vnitra, se žalovaný zabýval na str. 6, 7 a 9 svého rozhodnutí, kde uvedl, že ty nebyly předmětem řízení o přiznání požadované částky, a že žalobce byl vyslán do zahraničí na služební cestu, za níž mu dle § 112 služebního zákona náležela náhrada výdajů při výkonu služby v zahraničí; nejednalo se o vyslání národního experta dle § 109 služebního zákona, jelikož nešlo o obdobu studijního pobytu. V této souvislosti městský soud nepovažoval za důvodné provést výslech žalobcem navrhovaných svědků na podporu tvrzení ohledně nevraživosti služebního orgánu a s tím spojených učiněných opatření vůči jeho osobě. [6] Následně se městský soud zabýval otázkou, zda byly žalobci nahrazeny výdaje spojené s jeho působením v EASO v Miláně v plném rozsahu. Nejdříve proto zkoumal, v jakém právním režimu byl žalobce do Itálie vyslán. [7] Městský soud uvedl, že rozhodným předpisem pro přidělování národních expertu do EASO bylo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 439/2010 ze dne 19. 5. 2010, o zřízení Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu, platné do 18. 1. 2022 (dále jen „nařízení EASO“). Označení osoby jako „národního experta“ samo o sobě nevypovídá o právním rámci jeho činnosti pro EASO (čl. 15 odst. 1 a 2 nařízení EASO). Tito odborníci mohou při EASO působit ve dvou režimech, a to i) v rámci vyslání týmů dle čl. 16 nařízení EASO (deployment), a ii) jako zaměstnanci dle čl. 38 odst. 4 nařízení EASO (secondment). První režim [ad i)] je krátkodobý a slouží k rychlému a účinnému zvládnutí mimořádného tlaku na azylový systém členského státu EU, zatímco druhý režim [ad ii)] předpokládá zaměstnanecký vztah mezi EASO a národním expertem. Městský soud dospěl k závěru, že žalobce byl do Itálie vyslán jako odborník dle čl. 16 nařízení EASO (což plyne z emailové zprávy ze dne 4. 2. 2019, tvořící přílohu č. 12 žaloby). Ani samotné nařízení EASO neurčuje, jak má členský stát upravit právní režim takto vyslaných odborníků, v čl. 23 pouze stanoví, které náklady hradí EASO vysílacímu státu. [8] Služební zákon pak upravuje dva způsoby poskytnutí národního experta do EASO: i) zahraniční služební cesta dle § 45 odst. 1 tohoto zákona, za níž dle § 112 služebního zákona náleží náhrada výdajů dle zákoníku práce, a ii) dle § 109 odst. 2 služebního zákona, který stavěl vyslání národního experta na roveň vyslání na studijní pobyt, za níž příslušelo zaměstnanci služební volno s náhradou platu ve výši průměrného výdělku. Žalobce současně nemohl být v lednu 2016 vyslán dle § 67a služebního zákona, jelikož toto ustanovení bylo do služebního zákona vloženo až novelou provedenou zákonem č. 114/2017 Sb. s účinností od 1. 6. 2017. [9] Městský soud dále uvedl, že je irelevantní, zda v dokumentu „Cestovní náhrady zaměstnance při zahraniční pracovní cestě“, který žalobce 15. 1. 2016 podepsal, bylo uvedeno „pracovní“ namísto „služební“ (cesta), jelikož se žalobce nacházel ve služebním poměru a ze správního spisu nevyplývalo, že by byl s EASO v jakémkoliv pracovněprávním vztahu. Ministerstvo vnitra poskytlo žalobci zálohu na cestovní náhrady dle § 183 zákoníku práce, která připadá v úvahu v případě výkonu zahraniční služební cesty dle § 112 služebního zákona, nikoli při zaslání experta do instituce dle § 109 odst. 2 téhož zákona, kdy státní zaměstnanec nevykonává službu, ale má služební volno. Žalobce rovněž podepsal dne 28. 4. 2016 vyúčtování zahraniční služební cesty ve smyslu § 183 odst. 4 věty druhé zákoníku práce, kdy mu byla doplacena částka 101 866 Kč sestávající z rozdílu prokázaných cestovních výdajů 11 955,25 EUR a zálohy 8 318 EUR, ve výši 98 297 Kč, a z částky 3 569 Kč za nutné vedlejší výdaje. [10] Městský soud proto uzavřel, že žalobci muselo být zřejmé, že nečerpá služební volno, ale byl vyslán na zahraniční služební cestu, za níž obdržel plat a zálohu na své cestovní výdaje. V období od 20. 1. 2016 do 22. 4. 2016 tak vykonával státní službu dle § 45 odst. 1 služebního zákona v Itálii, kde vypomáhal EASO dle příkazu představeného. Ustanovení § 45 odst. 1 služebního zákona neomezuje výkon služby místně, a proto lze státního zaměstnance vyslat k výkonu státní služby dle § 112 tohoto zákona i do zahraničí. [11] Pokud jde o samotný nárok žalobce, městský soud konstatoval, že skutečnost, že Česká republika obdržela od EASO náhradu nákladů spojených s vysláním žalobce do Itálie, nezakládá žalobci nárok na vyplacení totožné částky. Náhrada výdajů vynaložených žalobcem byla určena dle § 183 zákoníku práce. Tento závěr vyplývá také z čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 dokumentu Decision No 16 detailing the rules on costs relating to the implementation of operating plans for the deployment of asylum support teams [rozhodnutí správní rady EASO č. 16/2012 (dále jen „rozhodnutí č. 16/2012“)], dle něhož o náhradu výdajů národních expertů žádá členský stát a EASO je poskytne dle čl. 6 tohoto rozhodnutí na ban