3 Afs 187/2022 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 187/2022- 42 - text  3 Afs 187/2022 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně CZT a. s., se sídlem Čáslav, Lísková 1513, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 672, proti žalovanému Celnímu úřadu pro Pardubický kraj, se sídlem Pardubice, Palackého 2659, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, ze dne 15. 6. 2022, č. j. 52 Af 50/2016  228, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 8 228 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Zbyška Malíka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalovaný vydal dne 8. 3. 2016 pod č. j. 14693/201659000042, exekuční příkaz, kterým nařídil podle § 178 daňového řádu daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně vedeného u Komerční banky a.s., a to k vymožení částky v celkové výši 9 076 357 Kč, představující spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období měsíce února, března a dubna 2006 a s ní související penále a pokuty. Námitku žalobkyně proti tomuto exekučnímu příkazu žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 22. 6. 2016, č.j. 1469317/201659000011 (dále jen „rozhodnutí o námitce“). [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí o námitce žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 52 Af 50/2016  177. Nejvyšší správní soud tento rozsudek následně zrušil svým rozsudkem ze dne 23. 8. 2019, č. j. 3 Afs 132/2017  65, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve věci dodatečných platebních výměrů ze dne 21. 11. 2007, č. j. 9203/07066300024, č. j. 9204/07066300024 a č. j. 9205/07066300024 (dále jen „DPV ze dne 21. 11. 2007“ nebo „exekuční tituly“), jež byly podkladem pro vydání exekučního příkazu, vedle sebe existují dvě navzájem obsahově rozporné trojice odvolacích rozhodnutí, přičemž jednou trojicí byly DPV fakticky potvrzeny, a jednou trojicí byly zrušeny. Jedinou cestou, jak by mohly být DPV ze dne 21. 11. 2007 i přes své zrušení exekučními tituly, by bylo jejich „obživnutí“ na základě zákonné úpravy, která by takový důsledek předpokládala. Takovou zákonnou úpravou by obecně mohl být § 124a daňového řádu; v nyní posuzované věci však s ohledem na okolnosti věci k jeho uplatnění nemohlo dojít. Část exekučních titulů, jež byly podkladem pro vydání exekučního příkazu, tedy ve skutečnosti exekučními tituly být nemůže. Z tohoto důvodu nemohl první rozsudek krajského soudu, který tuto skutečnost nezohlednil, z hlediska zákona obstát. [3] Krajský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí o námitce zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 3 Afs 132/2017  65, korigoval jeho názor ohledně otázky existence DPV ze dne 21. 11. 2007. Otázka existence exekučních titulů vyvstala tím, že tyto byly odvolacím orgánem zrušeny jeho rozhodnutími z 10. 5. 2013 a 13. 5. 2013, a to na základě právního názoru uvedeného ve zrušujícím rozsudku krajského soudu ze dne 29. 1. 2013, č. j. 30 Af 6/2011334 (který však byl posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 17/2013179). Z tohoto důvodu tak ve zde projednávaném případě vedle sebe existují dvě navzájem obsahově rozporné trojice odvolacích rozhodnutí, a to jednak rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové z 22. 10. 2010, č. j. 26943/2010060100021, č. j. 26773/2010060100021 a č. j. 26783/2010060100021 (která byla nejprve zrušena rozsudkem krajského soudu č. j. 30 Af 6/2011  334, aby pak obživla po zrušení tohoto rozsudku rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 17/2013  179), a jednak rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 10. 5. 2013, č. j. 180732/2013900000304.3, a ze dne 13. 5. 2013, č. j. 180733/2013900000304.3 a č. j. 180734/2013900000304.3, kterými Generální ředitelství cel, vázáno názorem vyjádřeným v (posléze zrušeném) rozsudku krajského soudu č. j. 30 Af 6/2011  334, zrušilo DPV ze dne 21. 11. 2007 a řízení zastavilo. Obě trojice odvolacích rozhodnutí jsou existentní a vyvolaly či vyvolávají právní účinky. Nejvyšší správní soud tedy v rozsudku č. j. 3 Afs 132/2017  65 zavázal krajský soud pro další rozhodování tím, že bude nejdříve nutno se vypořádat se vzniklou nežádoucí situací ohledně rozporných rozhodnutí žalovaného. [4] Krajský soud dále uvedl, že podkladem pro exekuční příkaz, proti kterému směřovala námitka žalobkyně, byly mj. DPV ze dne 21. 11. 2007, které však již právně neexistují, jelikož byly odvolacím orgánem zrušeny a nedošlo k jejich obživnutí dle § 124a daňového řádu. Rozhodnutí o námitce je tedy z tohoto důvodu nezákonné. Nadále však existují rozporné trojice odvolacích rozhodnutí, a to jednak rozhodnutí z 22. 10. 2010, a jednak rozhodnutí ze dne 10. 5. 2013, a ze dne 13. 5. 2013, přičemž první trojice DPV potvrzuje a druhá trojice ruší. [5] Dle názoru krajského soudu je na prvním místě nutné ze strany daňových orgánů vyřešit vzniklou nežádoucí situaci ohledně rozporných odvolacích rozhodnutí proti DPV ze dne 21. 11. 2007, a to například postupem, který nastínil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015  41, a zákonným způsobem tak napravit neexistenci vykonatelných rozhodnutí, které byly podkladem pro námitkou napadený exekuční příkaz. Z tohoto důvodu krajský soud rozhodnutí o námitce zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dodal, že pokud k této nápravě došlo v průběhu soudního řízení, nemělo by to žádný vliv na rozhodnutí soudu, jelikož soudy v řízení dle § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), rozhodují ke skutkovému a právnímu stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (žalovaného). [6] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [7] Stěžovatel namítá, že se krajský soud mýlí, dospělli k neexistenci DPV ze dne 21. 11. 2007 na základě názoru, že nedošlo k jejich obživnutí dle § 124a daňového řádu. Krajský soud si špatně vyložil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 249/2019  66. Ustanovení § 124a daňového řádu nelze aplikovat pouze tehdy, pokud kasační soud zrušil rozsudek krajského soudu do 1. 1. 2015. Zrušíli kasační soud rozsudek krajského soudu po tomto datu, § 124a daňového řádu se uplatní. Ke zrušení rozsudku krajského soudu přitom dochází právní mocí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tedy jeho doručením poslednímu z účastníků. Žalovanému byl rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 17/2013179 doručen dne 6. 1. 2015. Byť je datován dne 19. 12. 2014, nemohl působit právní účinky před svou právní mocí, neboť s. ř. s. pojem „vydání“ nezná. Dospělli proto krajský soud k závěru o neaplikovatelnosti § 124a daňového řádu, a tím k (přetrvávající) existenci odvolacích rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 10. 5. a 13. 5. 2013 (jež se ovšem na základě § 124a daňového řádu stala neúčinnými), pochybil při právním hodnocení věci; tím, že nepřihlédl k tomu, že účinky rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 17/2013  179 nastaly až jeho právní mocí dne 6. 1. 2015, je napadený rozsudek též nepřezkoumatelný a řízení před krajským soudem bylo zatíženo procesní vadou. [8] Stěžovatel „nad rámec“ dále uvedl, že krajský soud měl k existenci exekučních titulů přihlédnout rovněž na základě prolomení § 75 s. ř. s., což je dle ustálené judikatury v exekučním řízení přípustné (vždy se zkoumá existence exekučního titulu). Krajský soud měl reflektovat již proběhnuvší přezkumné řízení, jehož výsledkem bylo zrušení odvolacích rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 10. 5. a 13. 5. 2013 (na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 23. 12. 2019 o nařízení přezkumu, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7. 2. 2020 o přezkumu, rozhodnutí ministryně financí ze dne 12. 8. 2020 o zamítnutí rozkladu žalobkyně proti nařízení přezkumu, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 19. 1. 2021 o zamítnutí odvolání žalobkyně proti přezkumu). Rozhodnutí o přezkumu jsou platná a vyvolávají právní účinky, což ostatně aproboval též Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2022, č. j. 1 Afs 356/2020  145. Stěžovatel konečně vysvětlil, že přezkumné řízení proběhlo řádně, v časových normách stanovených v § 122 odst. 3 daňového řádu. [9] Žalobkyně v replice uvedla, že Nejvyšší správní soud již opakovaně vyjádřil svůj názor na účinnost § 124a daňového řádu, a krajský soud se tímto názorem správně řídil. K polemice stěžovatele s pojmem „vydání“ uvedla, že tento termín nemůže být bezobsažný. Pojem „vydání“ užívá s. ř. s. v § 113