3 Afs 319/2021 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 319/2021- 39 - text  3 Afs 319/2021 - 42 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: městská část Praha 7, se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o přezkoumání rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 10. 2019, č. j. ÚOHSR0049/2019/VP26746/2019/310/MDo, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 30 Af 64/2019  98, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž zamítl její žalobu proti výše specifikovanému rozhodnutí předsedy žalovaného. Tímto rozhodnutím předseda žalovaného zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2019, č. j. ÚOHSS0047/2017/VP06806/2019/420/VHo, kterým byla uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 8a odst. 2 písm. b) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje (dále jen „zákon č. 215/2004 Sb.), neboť v 226 v rozhodnutí specifikovaných případech nedodržela lhůtu stanovenou v § 3a odst. 4 zákona č. 215/2004 Sb. pro zápis podpor malého rozsahu do centrálního registru podpor malého rozsahu (dále jen „centrální registr“). Žalobkyně byla tímto rozhodnutím dále shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 8a odst. 2 písm. a) zákona č. 215/2004 Sb., neboť ve výše uvedených 226 případech neuvedla název přímo použitelného předpisu Evropské unie v právním aktu o poskytnutí podpory malého rozsahu. Za tyto správní delikty byla žalobkyni uložena podle § 8a odst. 3 písm. a) zákona č. 215/2004 Sb. pokuta v souhrnné výši 100 000 Kč a dále povinnost zaplatit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že materiálním znakem správního deliktu nebylo překročení částky 200 000 EUR, která je limitem pro poskytování podpory malého rozsahu, nýbrž ohrožení zájmu na bezchybném fungování registru podpor de minimis. Nepřekročení daného limitu není důvodem pro nenaplnění materiální stránky deliktu, neboť se jednalo o kategorii ohrožujícího správního deliktu. Jednání žalobkyně vykazovalo určitou míru škodlivosti, neboť ohrozila chráněný zájem v podobě řádného fungování centrálního registru, přičemž bez řádného včasného zadávání relevantních údajů je jeho funkčnost ohrožena. Faktické nepřekročení limitu 200 000 EUR v případě poskytovaných podpor malého rozsahu bylo zohledněno při stanovování výše pokuty; pro posouzení materiální stránky však tato skutečnost nebyla podle krajského soudu podstatná. O absenci společenské škodlivosti nemůže svědčit ani vysoký počet dílčích pochybení. [3] Ohledně námitek směřujících proti výši uložené pokuty krajský soud uvedl, že uložení pokuty ve výši 100 000 Kč bylo učiněno v mezích správního uvážení, do něhož správní soud nemůže zasahovat, a zároveň bylo řádně odůvodněno. Podle krajského soudu se nejednalo o pokutu nepřiměřenou, a to ani s ohledem na použitý algoritmus (matematický výpočet pokuty s ohledem na nastavení jednotlivých pásem a s tím spojených koeficientů) a ani s ohledem na jednotlivé důvody, které žalovaný považoval za rozhodné. Krajský soud zdůraznil, že moderační právo soudu je vyhrazeno pro případy zjevného nepoměru uložené sankce vůči rozsahu, závažnosti a následkům deliktního jednání, a to s přihlédnutím k majetkovým poměrům postihované osoby. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že důvodem pro stanovení výše pokuty na samé horní hranici bylo podmíněno velkým počtem jednotlivých pochybení a pokutu tak nebylo možné považovat za zjevně nepřiměřenou. Z napadeného rozhodnutí bylo krajskému soudu rovněž zřejmé, že žalovaný vzal při svém rozhodování v potaz i majetkové poměry žalobkyně tak, aby uložený trest obsahoval i dostatečnou represivní složku. [4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. V prvé řadě nesouhlasí s naplněním materiálního znaku deliktu vzhledem k výši většiny poskytnutých podpor, které nemohly ohrozit fungování centrálního registru. [5] Stěžovatelka má dále za to, že krajský soud měl nepřiměřenou výši pokuty snížit, neboť její jednání nemělo žádný „reálný společenský dopad“. Pokuta by měla být uložena na horní hranici pouze v případě, kdy by skutečně došlo k překročení částky de minimis a bylo tak porušeno evropské právo, nikoliv v případě pozdního zaznamenání podpory de minimis výrazně pod stanoveným limitem. Dále namítá, že žalovaným zmíněné polehčující okolnosti neměly žádný vliv na výslednou výši pokuty. Nesprávnost aplikovaného matematického modelu stěžovatelka spatřovala v tom, že u polehčujících okolností by se měla výše výsledné pokuty snižovat, nikoliv nenásobit dalším koeficientem. Při takovém postupu je totiž výsledek stejný, jako by polehčující okolnosti vůbec nebyly. Žalovaným nastavený systém zohledňuje pouze přitěžující okolnosti násobením dalšího koeficientu. Stěžovatelka dále namítá, že matematický model používaný žalovaným vede v případě většího množství malých pokut k vyměření nepřiměřeně vysokých sankcí, přičemž takové jednání nemůže ovlivnit funkčnost centrálního registru. [6] Na závěr své kasační stížnosti dodala, že v současné době řádně zaznamenává poskytování všech podpor de minimis. Je jí navíc známo, že ostatní poskytovatelé své evidenční povinnosti vůbec neplní, přičemž neprovedení zápisu do centrálního registru není žalovaným postihováno vůbec, ačkoliv toto jednání je společensky více škodlivé, než provedení pozdního zápisu. [7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že překročení limitu 200 000 EUR není formálním znakem projednávaného deliktu a materiálním znakem je již samotné nezaznamenání poskytnuté podpory do centrálního registru. Chráněným zájmem totiž dle žalovaného je řádné fungování a spolehlivost centrálního registru. Pozdním zaznamenáním poskytnuté podpory vzniká riziko, že celkový limit ve výši 200 000 EUR bude překročen. Co se týče výše uložené pokuty, žalovaný upozorňuje, že matematický vzorec pro výpočet pokuty byl již v minulosti správními soudy aprobován. Má za to, že z jeho rozhodnutí je jasně patrno, jakým způsobem byly stanoveny jednotlivé části pokuty z celkově 226 dílčích pochybení stěžovatelky. Zároveň zohlednil polehčující a přitěžující okolnosti za pomocí koeficientů. Výše uložené pokuty odráží velký počet dílčích pochybení. S rostoucím počtem nezaznamenaných podpor totiž podle něj roste i společenská nebezpečnost daného jednání a logicky i výše samotné sankce. Na závěr uvedl, že stěžovatelkou uváděné polehčující okolnosti on sám za polehčující okolnosti nepovažoval, pouze výši výsledné pokuty nenásobil koeficientem určeným pro přitěžující okolnosti. [8] Než Nejvyšší správní soud přistoupí k vypořádávání jednotlivých kasačních námitek, považuje za nutné na úvod zdůraznit, že podle § 102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení domáhá jeho zrušení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že úkolem kasačního soudu je v řízení o kasační stížnosti přezkum rozhodnutí krajského soudu. Nutným předpokladem pro posouzení uplatněné argumentace jako přípustné kasační námitky je proto zpochybnění závěrů krajského soudu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019  63). Úkolem kasačního soudu ovšem není posouzení námitek nesoucích se v obecném duchu, v nichž se stěžovatel domáhá svých práv, ani opakovaný přezkum rozhodnutí správního orgánu. Naopak smyslem kasačního řízení je umožnit kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. [9] Část stěžovatelčiny argumentace je přitom pouhým zopakováním jejích předchozích námitek, které již dříve uplatňovala v rámci probíhajícího správního řízení a následně v podané žalobě. Stěžovatelka v nich nijak nereaguje na závěry učiněné krajským soudem. Takovou argumentací se proto Nejvyšší správní soud nebude zabývat, neboť není přípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. To se týká konkrétně její námitky, že matematický model používaný žalovaným vede v případě většího množství malých pokut k vyměření nepřiměřeně vysokých sankcí, přičemž takové jednání nemůže ovlivnit funkčnost centrálního registru. Stěžovatelka ve své námitce totiž vůbec nereagovala na závěry krajského soudu uvedené v odst. 28 napadeného rozsudku. V něm krajský soud připustil, že při žalovaným nastaveném algoritmu může docházet k situacím, kdy do centrálního registru pozdě zaznamenané bagatelní částky podpory malého rozsahu jsou trestány stejnou sazbou jako částky