3 As 137/2024 — Nejvyšší správní soud

3 As 137/2024- 52 - text  3 As 137/2024 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Statek Vodňanský s. r. o. , se sídlem Blíževedly 34, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti žalované: Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s., se sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 11 A 78/2022  127, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 11 A 78/2022  127, se zrušuje. II. Žaloba se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 11 A 78/2022 – 127, vyhověl žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované a rozhodl tak, že „zásah žalované spočívající v zadržování finanční podpory ve výši 207 766,80 Kč ze smlouvy o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 2115026231 uzavřené 8. 11. 2021 je nezákonný“ (výrok I.), a že „žalované se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně spočívajícím v zadržování finanční podpory ve výši 207 766,80 Kč“ z téže smlouvy (výrok II.); výrokem III. městský soud rozhodl o nákladech řízení. [2] Městský soud nejprve rekapituloval dosavadní průběh věci: Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytnutí finanční podpory pojištění č. 2115026231 (dále jen „smlouva o podpoře“). Předmětem smlouvy o podpoře bylo poskytnutí finanční podpory pojištění – úhrada části nákladů vynaložených žalobkyní na platbu pojistného u pojištění plodin a pojištění hospodářských zvířat. Žalovaná odmítla podporu ze smlouvy o podpoře žalobkyni vyplatit, neboť žalobkyně podle ní nesplnila podmínku bezdlužnosti, protože dlužila VZP na pojistném částku 7 184 Kč a penále. [3] Městský soud v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že žalovaná vystupovala při poskytování podpory jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Smlouvu o podpoře městský soud považoval za veřejnoprávní smlouvu. Vzhledem k tomu, že příslušná zákonná úprava vylučuje aplikaci správního řádu, městský soud připustil, že spor mezi žalobkyní a žalovanou nelze řešit jako spor z veřejnoprávní smlouvy dle § 141 a § 169 správního řádu a nezbývá, než jej řešit cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. [4] Samotnou žalobu pak městský soud shledal důvodnou; žalovaná nebyla oprávněna odepřít výplatu podpory, neboť se žalobkyně nedopustila „závažného porušení“ Zásad pro poskytování finanční podpory pojištění žalovanou, čj. PGRLF, a.s. 53434/2017 (dále jen „zásady“), které jsou přílohou smlouvy o podpoře. Dlužila pouze relativně nízkou částku (7 184 Kč a penále) a tato částka nebyla včas poukázána VZP kvůli uzavření poboček Sberbank CZ, a.s. v likvidaci, kde měla žalobkyně svůj bankovní účet. Bližší rekapitulace argumentace městského soudu bude uvedena (v míře, v jaké je to relevantní pro vypořádání kasačních námitek) dále v posuzovací části tohoto rozsudku. [5] Proti rozsudku městského soudu podává žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. [6] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že v projednávané věci vystupovala v pozici správního orgánu. Připouští, že judikatura Nejvyššího správního soudu (především rozsudek ze dne 28. 4. 2011, č. j. 1 As 22/2011  64, č. 2343/2011 Sb. NSS, ve věci žalobkyně Novosedelská vinice, s.r.o., dále jen „rozsudek NSS ve věci Novosedelská vinice“) dospěla ke shodnému závěru jako městský soud. Tehdy posuzovaná věc se však týkala rozhodnutí stěžovatelky o zamítnutí žádosti o podporu podle § 2da odst. 8. a 9 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství (dále jen „zákon o zemědělství“). V nyní projednávané věci jde naopak o uplatnění smluvního práva stěžovatelky na neposkytnutí podpory. Uplatnění „smluvního práva“ stěžovatelky není jejím autoritativním rozhodnutím a stěžovatelka zde nevystupuje v pozici správního orgánu. [7] Dále tvrdí, že smlouva o podpoře má soukromoprávní charakter, což dovozuje z § 2da zákona o zemědělství. Stěžovatelka je totiž „koncovým spotřebitelem“ dotace dle § 2da odst. 4 zákona o zemědělství; v tomto ohledu stěžovatelka polemizuje s rozsudkem NSS ve věci Novosedelská vinice. Stěžovatelka je sice příjemcem dotace dle § 7 odst. 1 písm. w) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), avšak není jejím poskytovatelem dle § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel (stěžovatelka odkazuje na § 12 odst. 2 rozpočtových pravidel, ten však subjekty, které mohou poskytovat dotace, nevymezuje – pozn. NSS). Stěžovatelka tedy finanční prostředky z účelově vázané dotace sama spotřebovává, jestliže je používá v souladu se stanoveným účelem na poskytování podpor. [8] Stěžovatelka zdůrazňuje, že správní řád se na smlouvu o podpoře neaplikuje (§ 2da odst. 10 zákona o zemědělství). Soukromoprávní charakter těchto smluv vyplývá z právní úpravy poskytování podpor. Pokud by smlouva o podpoře měla mít veřejnoprávní charakter, zákonodárce by aplikaci správního řádu nevyloučil. Stejně tak pokud by neměla být stěžovatelka konečným příjemcem dotace, byla by uvedena v § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel. Okamžik uzavření smlouvy o podpoře je podle stěžovatelky mezníkem mezi veřejnoprávní částí její rozhodovací činnosti o zamítnutí žádosti o podporu a soukromoprávní částí spojenou s poskytováním podpory na základě smlouvy. [9] Podle stěžovatelky jsou spory ze smluv o podpoře soukromoprávní povahy a byly rozhodovány civilními soudy podle části třetí občanského soudního řádu. V napadeném rozsudku městský soud nevysvětlil, jak by měla stěžovatelka postupovat při uplatnění svých práv ze smluv o podpoře. Stěžovatelka nesouhlasí s městským soudem, že by civilní soudy mohly nadále rozhodovat spory iniciované stěžovatelkou, zatímco správní soudy by na půdorysu zásahové žaloby rozhodovaly spory iniciované příjemci podpory. Civilní soudy během 30leté praxe stěžovatelky nikdy nevyslovily nedostatek svojí pravomoci rozhodovat spory ze smluv o podpoře. Z toho je dle stěžovatelky zřejmé, že civilní soudy tyto smlouvy implicitně vždy považovaly za soukromoprávní. [10] Dále stěžovatelka argumentuje proti závěru městského soudu, že se žalobkyně nedopustila závažného porušení zásad (což však nemá význam pro rozhodnutí o kasační stížnosti, proto zde tato argumentace není blíže rekapitulována). [11] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Upozorňuje, že judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že stěžovatelka v rámci procesu rozhodování o žádosti o poskytnutí podpory vystupuje jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. Je nelogické, aby tento závěr platil jen do okamžiku rozhodnutí o žádosti o podporu, a následně by se již jednalo o soukromoprávní vztah. Stěžovatelka poskytuje dotace dle § 2da zákona o zemědělství a právní vztah z toho vzniklý je vztahem veřejnoprávním. [12] Podle žalobkyně vyloučení aplikace správního řádu dle téhož ustanovení nemůže změnit charakter stěžovatelky jako správního orgánu. Stěžovatelka není „konečným spotřebitelem dotace“; v tomto ohledu nelze spoléhat pouze na jazykový výklad § 2da zákona o zemědělství a § 7 odst. 1 písm. w) a § 14 odst. 2 rozpočtových pravidel. Stěžovatelka též nerealizuje účel podpory – pojištění zemědělských plodin sjednává právě žalobkyně. Posledně uvedená zákonná ustanovení nevylučují, aby „konečným spotřebitelem dotace“ byly žadatelé o podporu (tedy i žalobkyně). Žalobkyně též polemizuje s názory stěžovatelky ohledně porušení smlouvy o podpoře a zásad. [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku jedná osoba s příslušným vysokoškolským vzděláním dle § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [14] Kasační stížnost je důvodná. [15] V projednávané věci je jádrem sporu otázka, zda se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, v němž stěžovatelka vystupuje jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s., a zda se stěžovatelka svým postupem – nevyplacením částky podpory dle smlouvy o podpoře – mohla myslitelně dopustit nezákonného zásahu do veřejných subjektivních práv či „právní sféry“ žalobkyně ve smyslu § 82 s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, nebyly by splněny podmínky řízení a městský soud by měl žalobu odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., případně podle § 46 odst. 2 s. ř. s. [16] Městský soud v na