3 As 175/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 175/2023- 34 - text  3 As 175/2023 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobkyně: Chodské vodárny a kanalizace, a.s., se sídlem Bezděkovské předměstí 388, Domažlice, zastoupena Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem Husova 722/13, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí ministryně financí ze dne 9. 7. 2020, č. j. MF29775/2019/160412, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 3 Af 32/2020  63, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, č. j. 3 Af 32/2020  63, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný podal kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž městský soud vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2020, č. j. MF29775/2019/16047, a rozhodnutí ministryně financí ze dne 9. 7. 2020, č. j. MF29775/2019/160412, neboť ve věci rozhodovaly jako věcně nepříslušné správní orgány ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. [2] Žalovaný jako cenový kontrolní orgán podle § 2 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (dále jen „zákon o působnosti orgánů v oblasti cen“), provedl u žalobkyně cenovou kontrolu podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“). V důsledku kontrolních zjištění vydal rozhodnutí, jímž uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupků podle § 16 odst. 1 písm. d) a g) zákona o cenách a uložil jí pokutu ve výši 3 363 000 Kč. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně rozklad k ministryni financí, která svým rozhodnutím ze dne 9. 7. 2020 č. j. MF29775/2019/160412 rozklad žalobkyně zamítla a rozhodnutí žalovaného potvrdila. [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí ministryně žalobou. Městský soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žalovaný není oprávněn provádět cenovou kontrolu podle zákona o působnosti orgánů v oblasti cen ve znění účinném od 1. 1. 2013, ani projednávat přestupky v návaznosti na provedenou cenovou kontrolu. Podle městského soudu žalovanému nesvědčí věcná příslušnost v dané věci, neboť ta ze zákona o působnosti orgánů v oblasti cen explicitně nevyplývá, na rozdíl od příslušnosti jiných cenových kontrolních orgánů. Pravomoc žalovaného nevychází ani z jeho pozice cenového regulátora podle § 2 zákona o působnosti orgánů v oblasti cen. Městský soud uzavřel, že žádná interpretační metoda nesměřuje k závěru, že by žalovaný byl příslušný k provádění cenové kontroly a k projednávání navazujících přestupků. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud dovodil, že rozhodnutí žalovaného i ministryně financí jsou nicotná ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu z důvodu absolutního nedostatku věcné příslušnosti žalovaného. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). [6] Stěžovatel má v prvé řadě za to, že městský soud nesprávně právně posoudil případ. Městský soud chybně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného i ministryně financí jsou nicotná, neboť nereflektoval rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Podle judikatury, kterou stěžovatel cituje, lze vyslovit nicotnost rozhodnutí pro nedostatek věcné příslušnosti pouze tehdy, jestliže daný orgán k vydání daného rozhodnutí nebyl vůbec věcně příslušný. V tomto případě je však stěžovatel v pozici instančně vyššího orgánu oproti Specializovanému finančnímu úřadu, který měl ve věci podle názoru městského soudu rozhodovat. Rozhodnutí nadřízeného orgánu namísto věcně příslušného orgánu není podle správního řádu, konkrétně § 77 odst. 1 věta první za středníkem nicotné, nýbrž je pouze nezákonné, a to podle názoru vysloveného v odst. 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2023, č. j. 5 As 99/2021  60. [7] Dále stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně určil, že „výkon cenové kontroly fyzických a právnických osob obecně náleží pouze Specializovanému finanční úřadu“ (srov. odst. 38 napadeného rozsudku). Stěžovatel má za to, že je v daném případě potřeba posoudit, kterému správnímu orgánu je svěřena obecná pravomoc k výkonu cenové kontroly, neboť v důsledku mnoha regulací je působnost k výkonu stejných činností svěřena současně více správním orgánům. Stěžovatel tvrdí, že městský soud nepostupoval správně, neboť při určení působnosti v oblasti cenové kontroly nevycházel z celého znění zákona o působnosti orgánů v oblasti cen. Z toho důvodu opomenul, že pravomoc k výkonu cenové kontroly mají stěžovatel, Specializovaný finanční úřad, krajský úřad i obecní úřad. Závěr o výhradní příslušnosti Specializovaného finančního úřadu provádět cenovou kontrolu je tak nesprávný. [8] V poslední námitce stěžovatel nesouhlasí s tvrzením městského soudu, podle nějž stěžovatel nemá kompetenci k provádění cenové kontroly podle zákona o cenách, není cenovým kontrolním orgánem, a proto není způsobilý ani projednat přestupek podle zákona o cenách. Podle stěžovatele by takováto argumentace vedla k závěru, že by stěžovatel nemohl projednat přestupky podle zákona o cenách, ačkoliv je k tomu zmocněn jiným zákonem, např. § 237 odst. 4 zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku (dále jen „zákon o platebním styku“). V důsledku výkladu provedeného městským soudem by ani Odvolací finanční ředitelství a Generální finanční ředitelství nemohly projednat odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, neboť nejsou cenovým kontrolním orgánem a nemohly by rozhodovat o přestupku podle zákona o cenách. [9] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí se závěry napadeného rozsudku městského soudu a uzavírá, že výkon cenové kontroly fyzických a právnických osob obecně náleží pouze Specializovanému finančnímu úřadu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. [11] Kasační stížnost je důvodná. III. a) K nicotnosti správních rozhodnutí z důvodu věcné nepříslušnosti [12] První z námitek stěžovatele směřuje proti názoru městského soudu, který v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele i ministryně financí jsou nicotná z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti stěžovatele ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. [13] Dle § 77 odst. 1 správního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, „[n]icotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu“). [14] Nejvyšší správní soud se otázkou nicotnosti správních aktů zabýval v minulosti mnohokrát. Nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí, jež jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými, ( srov. blíže např. nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 As 107/2021 – 36, nebo ze dne 3. 11. 2023, č. j. 9 As 188/2023 – 28). Jedním z důvodů nicotnosti je tzv. absolutní věcná nepříslušnost orgánu k rozhodování ve věci. Jde o situaci, kdy příslušnost orgánu k vydání rozhodnutí ve věci není dána za žádných myslitelných okolností (např. pokud by finanční úřad vydal rozhodnutí o přestupku spáchaném účastníkem provozu na pozemních komunikacích, anebo pokud by matriční úřad rozhodl o rozvodu manželství) a kdy obecně o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2023, č. j. 3 As 263/2021  29 či ze dne 27. 1. 2005, č. j. 1 Afs 1/2004  57). [15] Věcná nepříslušnost správního orgánu, který rozhodnutí vydal, nemusí nutně zakládat nicotnost daného rozhodnutí. Nicotnost zakládá pouze absolutní nedostatek věcné příslušnosti rozhodujícího správního orgánu, který je třeba posuzovat podle judikaturních závěrů uvedených v předchozím odstavci tohoto rozsudku. Samotný § 77 odst. 1 správního řádu zmírňuje dopady věcné nepříslušnosti správního orgánu tak, že „vydáli správní orgán rozhodnutí, k jehož vydání není vůbec věcně příslušný (a jde tedy o orgán absolutně věcně nepříslušný), nelze takové rozhodnutí považovat za nicotné, pokud se jedna