4 As 30/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 30/2022- 47 - text 4 As 30/2022-51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: F. H., zast. JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/4B, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2018, č. j. 4300/ZPZ/2018/ODV-552, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2021, č. j. 15 A 30/2019-72, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Magistrát města Mostu, odbor stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. OSÚ/113127/2015/EF/J-2300, č. j. MmM/026146/2018/OSÚ/EF, podle § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o vodách“), a podle § 129 odst. 3 zákona 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017, (dále jen „stavební zákon“), dodatečně povolil stavbu „Kanalizace a ČOV Malé Březno“ (dále též jen „stavba“) na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, 36/41, 36/48, 36/56, 61/1, XD, XE, 71/1, 224/7, XF, 241/1, 251/6, XG, sestávající z objektu splaškové kanalizace na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, 36/48, 61/1, XD, XE, 71/1, 224/7, XF, 241/1, XG, 251/6, objektu dešťové kanalizace na pozemcích parc. č. 36/41, 36/48, 36/56, XE, 71/1, 241/1, XG, a části přístupové panelové komunikace (účelové komunikace neveřejně přístupné) k přečerpávací stanici splaškové kanalizace na pozemcích 71/1, XG, vše v katastrálním území M. B. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. II. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud předně nedal za pravdu žalobním námitkám směřujícím proti tomu, že se stavební úřad nevypořádal s nesouhlasem jiného účastníka stavebního řízení (Státního pozemkového úřadu) s dodatečným povolením stavby. Upozornil totiž, že žaloba v nynější věci je výlučně prostředkem k ochraně veřejných subjektivních práv žalobce a nejde o actio popularis. Žalobce tudíž není aktivně legitimován k ochraně práv jiného subjektu. [5] V souvislosti s další žalobní argumentací krajský soud uvedl, že účinností § 59a vodního zákona, tedy od 1. 1. 2014, vzniklo zákonné věcné břemeno k pozemkům ve vlastnictví žalobce (terminologií zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pozemková služebnost), a to v prospěch vodního díla, zřízeného přede dnem 1. 1. 2002. V důsledku toho žalobci nezbývá, než vodní dílo umístěné i na jeho pozemcích (parc. č. XC a XG), jakož i jeho užívání, strpět. K námitce spočívající v tom, že žalobce nedal ke stavbě souhlas, krajský soud připomněl, že z důvodu existence uvedeného zákonného věcného břemene (služebnosti) nebyl pro vydání dodatečného povolení stavby podmínkou žalobcův souhlas. [6] V souvislosti s namítaným nárokem na poskytnutí náhrady za věcné břemeno k žalobcovým pozemkům krajský soud uvedl, že vznik zákonného věcného břemene není a nemůže být závislý na poskytnutí této náhrady a současně zákon nezavazuje vlastníka stavby (obec Malé Březno) k aktivitě v otázce stanovení náhrady, jak žalobce požadoval. Z uvedeného závěru pak krajský soud dále dovodil, že není povinností správních orgánů v řízení o dodatečném povolení stavby rozhodnout o náhradě za zřízení zákonného věcného břemene, neboť k takovému rozhodnutí je dle zákona příslušný výlučně civilní soud, a to pro případ, že mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby nedojde ke vzájemné dohodě. Krajský soud uzavřel, že pokud se žalobce dosud se svým nárokem neobrátil na civilní soud a náhrada za věcné břemeno mu (prozatím) nebyla poskytnuta, nemůže mít tato skutečnost vliv na správnost závěru správních orgánů obou stupňů o existenci věcného břemene k jeho pozemkům. [7] Krajský soud se konečně neztotožnil ani s názorem žalobce, že řízení o dodatečném povolení stavby bylo nadbytečné, neboť shledal, že v něm byly správní orgány povinny podanou žádost přezkoumat také přiměřeně podle § 90 a § 110 až § 114 stavebního zákona. Z dodatečného povolení stavby dle krajského soudu vyplývá, že správní orgán prvního stupně zkoumal mimo jiné, zda je projektová dokumentace zpracována v souladu s územním rozhodnutím, zda je úplná, přehledná a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu, zda je zajištěn příjezd ke stavbě. Proto bylo nutné i při aplikaci § 59a vodního zákona pro legalizaci stavby zahájit řízení o dodatečném povolení stavby. III. [8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel má za to, že bylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv, zejména do jeho vlastnického práva garantovaného Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť stavba byla uskutečněna bez jeho souhlasu na jeho pozemcích. Napadeným rozhodnutím podle názoru stěžovatele dochází k legalizaci černé stavby prostřednictvím § 59a vodního zákona, což stěžovatel považuje za protiústavní. Toto ustanovení nemá nahrazovat souhlas vlastníků pozemků v řízení o dodatečném povolení stavby, ale zakotvuje náhradu za zřízené věcné břemeno. Stěžovatel trvá na tom, že řízení o dodatečném povolení stavby bylo nadbytečné, ale když už bylo zahájeno, měly správní orgány požadovat po staviteli doložení souhlasu stěžovatele s realizací stavby a zkoumat splnění všech podmínek daných § 59a vodního zákona, včetně vyplacení příslušné náhrady. Stavební úřad nemůže na jednu stranu uvést, že nepotřebuje souhlas vlastníka, neboť ho nahrazuje zákon, a na druhé straně nepřihlédnout k podmínce omezení vlastnického práva stanovené stejným zákonem, tedy k poskytnutí náhrady. V řízeních předcházejících vydání dodatečného povolení stavby však k přiznání náhrady ani udělení souhlasu stěžovatele nedošlo, a tudíž stěžovatel považuje rozhodnutí správních orgánů za nezákonné a protiústavní. [10] Dále je stěžovatel názoru, že by v řízení o dodatečném povolení stavby mělo být přihlédnuto k tomu, zda byla stavebníkem poskytnuta vlastníkovi pozemku náhrada za strpění stavby. Má totiž za to, že pouze tímto způsobem může být garantováno, že dojde k naplnění podmínek daných v § 59a vodního zákona. Jinak je dle stěžovatele vlastník pozemku znevýhodňován ve všech možných ohledech a je krácen na možnosti domáhat se ochrany svých vlastnických práv. Stěžovatel opakuje, že zásadní otázkou je, zda je možné nahradit souhlas vlastníka pozemku v rámci dodatečného povolení stavby aplikací § 59a vodního zákona a zda lze tímto ustanovením legalizovat černou stavbu, ke které nedal vlastník pozemku souhlas. Podle stěžovatele ústavně konformní výklad zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“, kterým byl § 59a vložen do vodního zákona - poznámka soudu) musí vést k závěru o tom, že lze legalizovat pouze ta vodní díla, která vznikla v souladu s platnými právními předpisy. V jeho případě se však jedná o legalizaci černé stavby vzniklé v roce 1995, aniž by byl refundován, čímž došlo k protiústavní aplikaci § 59a vodního zákona. Výsledný stav je tak protiústavní a v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Jelikož i samotný § 59a vodního zákona je podle stěžovatele protiústavní, navrhuje předložit tuto otázku Ústavnímu soudu. IV. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel zcela pomíjí, že v souvislosti s aplikací § 59a vodního zákona Nejvyšší správní soud již opakovaně rozhodoval a krajský soud tuto judikaturu shrnul v odstavci 25. napadeného rozsudku. Žalovaný trvá na tom, že byl povinen v řízení o dodatečném povolení stavby respektovat zákonné věcné břemeno, a to bez ohledu na to, zda za jeho strpění byla žalobci poskytnuta náhrada. Vzhledem k nároku stěžovatele na poskytnutí náhrady nepovažuje stěžovatelovu zákonnou povinnost strpět stavbu za protiústavní. V. [12] Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného uvádí, že judikaturu Nejvyššího správního soudu, na kterou žalovaný odkazuje, nepovažuje za relevantní. Opakuje své názory vyjádřené v kasační stížnosti a poukazuje na rozdílný přístup obce Malé Březno k různým vlastníkům pozemků, na nichž bylo vodní dílo realizováno. Poukazuje na postup obce při prodeji jiného pozemku, přes který stavba vede s tím, že v daném případě obec náhradu poskytla. [13] V prvním doplnění