4 Azs 411/2023 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 411/2023- 60 - text 4 Azs 411/2023-67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: T. T. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2022, č. j. MV-161192-4/SO-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 55 A 49/2022-60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 15. 7. 2022, č. j. OAM1758314/PP2021, zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobkyně nebyla v době podání žádosti oprávněna podle tohoto zákona pobývat na území České republiky. Současně byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí, resp. ode dne oznámení rozhodnutí. [2] Žalovaná shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. II. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] Krajský soud nejprve zrekapituloval pro posouzení věci relevantní skutkové okolnosti a uvedl, že je nesporné, že žalobkyně v době podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu byla v postavení žadatelky o mezinárodní ochranu, resp. byla na území strpěna podle § 78b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud připustil, že žalobkyně na území ode dne podání žádosti o mezinárodní ochranu až do dne odmítnutí její kasační stížnosti ve věci žádosti o mezinárodní ochranu Nejvyšším správním soudem nepobývala nelegálně, avšak pouze na základě zákona o azylu. Zákon o pobytu cizinců však vyžaduje, aby cizinec měl v době podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU oprávnění k pobytu právě podle zákona o pobytu cizinců, a nikoliv podle jiného právního předpisu. Krajský soud tudíž shledal, že za situace, kdy bylo postaveno na jisto, že žalobkyně v době podání žádosti nebyla oprávněna pobývat na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců, nebyly správní orgány dále povinny zkoumat trvalost tvrzeného partnerského vztahu žalobkyně s občanem EU. Zkoumání této podmínky již totiž postrádalo jakýkoliv smysl a žádost žalobkyně musela být podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců bez dalšího zamítnuta. Zabývat se existencí partnerského vztahu žalobkyně tak krajský soud považoval za nadbytečné, neboť jakákoliv zjištění v této otázce by nemohla na rozhodnutí ve věci ničeho změnit. [5] Za nedůvodné pak krajský soud považoval i žalobní námitky týkající se upření práva na svobodný pohyb na území členských států EU ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38“). Krajský soud zdůraznil, že v případě rodinných příslušníků občanů EU ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců (oprávněných osob upravených v čl. 3 odst. 2 směrnice), kterým byla i žalobkyně, bylo ponecháno na členských státech, jakou úpravu zvolí. Českým zákonodárcem zvolenou podmínku oprávněnosti pobytu podle zákona o pobytu cizinců při podání žádosti tak podle krajského soudu nelze mít za rozpornou s požadavky směrnice 2004/38 ani s ústavním pořádkem. [6] V souvislosti s námitkami nedostatečného a nesprávného posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně krajský soud poukázal na to, že v řízení před správním orgánem prvního stupně žalobkyně žádný nepřiměřený zásah do jejího soukromého či rodinného života netvrdila. Správní orgán prvního stupně tak podle krajského soudu nepochybil, když se přiměřeností nezabýval. Žalobkyně námitku nepřiměřeného dopadu rozhodnutí vznesla poprvé až v odvolacím řízení, jednalo se však o relativně obecná tvrzení a žalovaná se jimi podle krajského soudu zabývala dostatečně. Soud zdůraznil, že žalobkyně navázala vztahy s oběma tvrzenými partnery až po propuštění z trestu odnětí svobody, tedy v době, kdy nebyla oprávněna pobývat na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců a byla jí uložena povinnost opustit území, kterou nerespektovala. Pobyt žalobkyně v České republice tak byl s ohledem na uvedené značně nejistý, a pokud v takovém případě navázala partnerský vztah, musela si být vědoma skutečnosti, že jeho kvalita je přímo ohrožena jejím možným nuceným vycestováním z území. [7] Krajský soud se závěrem napadeného rozsudku věnoval i námitce týkající se toho, že správní orgány nejednaly s partnerem žalobkyně jako s účastníkem řízení. Uvedl, že procesní pochybení spočívající v opomenutí určité osoby jako účastníka řízení může v žalobě v zásadě namítat výlučně opomenutý účastník, ledaže ji vznese jiný účastník řízení v kontextu dalších žalobních bodů, které souvisí s jeho právy. V projednávaném případě žalobkyně námitku opomenutí jejího partnera coby účastníka řízení namítala ve spojení s námitkou o nedostatečně zjištěném stavu věci a nepřiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Krajský soud s ohledem na to uvedenou námitku posoudil se závěrem, že správní orgány pochybily, když s partnerem žalobkyně nejednaly jako s účastníkem řízení. I přesto se však podle krajského soudu nejednalo o vadu s vlivem na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož zamítnutí žádosti žalobkyně podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců bylo v projednávané věci nevyhnutelné. Nebylo proto namístě jakkoliv doplňovat skutkový stav ohledně existence trvalého partnerského vztahu. Současně žalobkyní tvrzené skutečnosti k nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života nebyly dostatečné pro závěr, že by k takovému zásahu vůbec mohlo dojít. Krajský soud tudíž uzavřel, že neúčast partnera žalobkyně ve správním řízení se mohla dotknout výlučně jeho práv, které by však musel napadnout žalobou on sám. Naopak tato procení vada neměla žádný dopad do veřejných subjektivních práv žalobkyně, a nemohla proto ani vést k jinému posouzení její žádosti. III. [8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. [9] Stěžovatelka namítá, že v době podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU pobývala v České republice podle zákona o azylu, a její pobyt tak nelze považovat za neoprávnění či nelegální. Má za to, že na ni nelze aplikovat § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců, neboť to odporuje smyslu a účelu uvedeného ustanovení, jak byl deklarován zákonodárcem v důvodové zprávě k této právní normě. Správní orgány a krajský soud přísně a formalisticky vykládají příslušné zákonné ustanovení, což odporuje i požadavku na usnadnění svobodného pohybu oprávněných osob podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38. Stěžovatelka má za to, že ji správní orgány tím, že jí znemožnily podat žádost přímo na území České republiky, postavily naroveň jakémukoliv jinému cizinci z třetí země, a to aniž by k tomu v jejím případě měly jakýkoliv legitimní cíl. Nemohlo se totiž jednat o boj proti zneužívání postavení rodinného příslušníka občana EU, když v době podání žádosti byla na území strpěna z titulu vedeného řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvádí, že napadené rozhodnutí má za následek významné narušení soukromého a rodinného života jí samotné i jejího partnera. Ten je přitom chráněn čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 7 ve spojení s čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. [10] Dále stěžovatelka poukazuje na § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, který Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, a uvádí, že primárním důvodem protiústavnosti tohoto ustanovení bylo vynětí rodinn