4 Azs 44/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 44/2024- 49 - text 4 Azs 44/2024-54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. N. S., zast. opatrovníkem Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2020, č. j. MV-93242-42/OAM-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 9 A 115/2020 – 93, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 9 A 115/2020–93, se zrušuje. II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 8. 2020, č. j. MV-93242-42/OAM-2018, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Soudem ustanovenému opatrovníkovi žalobce, Mgr. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 4.114 Kč. Tato částka bude opatrovníkovi žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 9 A 115/2020-29, odmítl pro opožděnost žalobu proti nadepsanému rozhodnutí žalovaného. Tím žalovaný rozhodl o žádosti žalobce ze dne 22. 2. 2018 o určení statusu osoby bez státní příslušnosti tak, že žalobce není osobou bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti vyhlášené pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále též „Úmluva“), a žádost zamítl. [2] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 4 Azs 253/2022-48, usnesení městského soudu č. j. 9 A 115/2020-29 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Shledal, že žalobce podal žalobu včas, neboť v případě podání žaloby proti rozhodnutí o žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti se neuplatní zvláštní lhůta pro podání žaloby upravená pro řízení ve věcech mezinárodní ochrany (§ 32 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), ale obecná lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 72 s. ř. s. [3] Městský soud následně ve věci znovu rozhodl a rozsudkem ze dne 28. 7. 2023, č. j. 9 A 115/2020-50, žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 4 Azs 310/2023-59, rozsudek městského soudu č. j. 9 A 115/2020-50 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že městský soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by předtím účastníkům řízení zaslal výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s., či aniž by shledal důvody pro rozhodnutí bez jednání podle § 51 odst. 2 s. ř. s. [4] Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu městský soud v dalším řízení nařídil jednání a následně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu opět zamítl. Shledal, že z pohovoru se žalobcem, jakož i z dalších shromážděných podkladů řízení nebylo ze strany žalobce na jisto prokázáno, ani žalovaným zjištěno, že by žalobce během svého pobytu v České republice podle právních předpisů Angolské republiky pozbyl angolskou státní příslušnost a že by mu dle Úmluvy svědčily podmínky definice osoby bez státní příslušnosti. Nebylo zjištěno, že by důvodem pro přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti byla dle českých, ale ani angolských právních předpisů délka pobytu v České republice nebo ztráta cestovního pasu. Původní rodinné a osobní poměry žalobce svědčí o tom, že žalobce po příchodu do České republiky nebyl osobou bez státní příslušnosti. K žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti přistoupil až ve chvíli, kdy se neúspěšně snažil získat pobyt v České republice prostřednictvím azylového řízení, v němž mimo jiné uváděl, že je státním příslušníkem Angoly. V jakém okamžiku tedy svou státní příslušnost pozbyl dle právních předpisů Angoly, neuvedl. Pozbytí státní příslušnosti nelze dovodit ani z toho, že Velvyslanectví Angolské republiky v Berlíně jako úřad země původu žalobce nereagovalo na dotazy státních orgánů ČR ani mezinárodních organizací (IOM). Žalobce zároveň svým odmítavým postojem k návštěvě zastupitelského úřadu Angoly v Berlíně za asistence pracovníků žalovaného, nadto bez přijatelného vysvětlení, proč se neobrátil na svou sestru žijící v Angole, popřel zájem na opatření dokladů, které by jeho státní příslušnost pro účely řízení osoby bez státní příslušnosti objasnily. [5] K aplikaci pravidla „v pochybnostech ve prospěch žadatele“ nemohl správní orgán přistoupit, neboť toto pravidlo nelze z řízení o azylu automaticky přebírat. V situaci žalobce správní orgán neměl důvod pouze na základě tvrzení žalobce nabýt pochybnosti o tom, zda žadatel je či není osobou bez státní příslušností. Bylo především na žalobci, aby svou výpovědí a součinností přispěl ke zjištění, zda jej Angola již za svého občana nepovažuje a z jakých právních důvodů. Pozbytí osobního statusu příslušníka určitého státu nelze dovozovat pouze z domněnek žadatele, z dosavadní nečinnosti zastupitelského orgánu nebo ze ztráty cestovního dokladu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl posledně uvedený rozsudek městského soudu kasační stížností. Namítl, že žalovaný si v řízení neobstaral relevantní podklady, týkající se např. právních předpisů Angoly upravujících otázky státního občanství a jeho ztráty, vydávání cestovních dokladů apod. Důkazní břemeno přenesl správní orgán výhradně na stěžovatele, což je v rozporu s principy, které formuluje příručka UNHCR o ochraně osob bez státní příslušnosti. Žalovaný ani nevzal v potaz stěžovatelem tvrzené skutečnosti, které byly zčásti doložené i podklady. Není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že by Úmluva požadovala po žadateli o přiznání statusu prokázání skutečnosti, že občanství pozbyl. S poukazem na odbornou literaturu stěžovatel namítl, že žalovaný neobstarával podklady o posuzované zemi. Není tudíž zřejmé, z čeho městský soud dovodil vlastní zjištění týkající se angolských předpisů. Odborná literatura, stejně jako příručka UNHCR dává stěžovateli zapravdu v tom, že žalovaný byl povinen být v řízení aktivní. Ve spise jsou doloženy opakované neúspěšné snahy jak nevládní organizace IOM, tak sociálních pracovníků SUZ a Policie ČR o kontakt se zastupitelským úřadem Angoly. Soud však tyto podklady (a nečinnost angolského úřadu) navzdory výše uvedenému a bez konkrétní právní argumentace odmítl považovat za relevantní, aniž by měl (stejně jako žalovaný) jakékoliv informace týkající se angolské právní úpravy či praxe. Naopak stěžovateli přičetl k tíži, že na nekontaktní úřad v Berlíně nedojel osobně. Stěžovatel však bez cestovního dokladu a pouze s potvrzením žadatele o přiznání statusu pochopitelně nemůže do Berlína cestovat osobně, a právě proto se snaží úřad kontaktovat na dálku. Městský soud založil své závěry pouze na z kontextu vytrženém tvrzení stěžovatele, že se do Angoly nechce vrátit, a rezignoval na jakékoliv další dokazování. Závěry soudu ohledně důkazního břemene jsou přitom podstatně přísnější, než jak je tomu v řízení o mezinárodní ochraně. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při rozhodování přihlédl ke skutečnostem tvrzeným stěžovatelem. Postupoval s respektem nejen k zákonným normám, ale rovněž ke stěžovatelem zmiňované příručce UNHCR. Stěžovatel svým postojem zřetelně demonstroval nezájem na řádném zjištění skutkového stavu a získání dokumentů dokládajících jeho státní občanství. Nedoložil, že by sám osobně iniciativně usiloval o získání dokumentů dokládajících jeho angolské občanství, a z důvodu oddálení návratu do země původu odmítl návštěvu zastupitelského úřadu. Angolská republika neprošla žádným územním dělením či změnami ve státním uspořádání, které by měly dopad na státní občanství příslušníků Angoly. Žalovaný tak neshledal důvod k pochybnostem o státní příslušnosti stěžovatele, kterou stěžovatel sám v minulosti opakovaně deklaroval v rámci proběhnuvších řízení o jím podaných žádostech o mezinárodní ochranu. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen opatrovníkem, kterým je advokát. [9] Před zahájením meritorního přezkumu věci musel Nejvyšší správní soud posoudit též přípustnost kasační stížnosti. Jedná se totiž již o v pořadí třetí kasační stížnost téhož účastníka - stěžovatele. Přitom z § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vyplývá, že kasační stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je nepřípustná, ledaže je kasační stížností namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasačn