5 Ads 314/2022 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 314/2022- 38 - text  5 Ads 314/2022 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: AM INTERIÉR, a.s., se sídlem Záhumení V 322, Zlín, zastoupen JUDr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem Obrovského 2407, Praha 4, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 30 Ad 14/202182, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, JUDr. Víta Kučery, advokáta. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 19. 6. 2020, č. j. 39648/9.30/199, byla společnost STAVRSPOL s.r.o. (nyní v likvidaci), se sídlem Novákových 970/41, Praha 8, uznána vinnou ze tří přestupků: 1. podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v relevantním znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustila tím, že na pracovišti žalobce umožnila sedmi fyzickým osobám, cizincům ukrajinské státní příslušnosti výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, když umožnila výkon závislé práce těchto cizinců bez patřičného povolení k zaměstnání, 2. podle § 140 odst. 1 písm. e) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila tím, že na pracovišti žalobce umožnila výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bodu 3 zákona o zaměstnanosti třem fyzickým osobám, cizincům ukrajinské státní příslušnosti bez platného oprávnění k pobytu na území České republiky, 3. podle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti, v relevantním znění, kterého se dopustila tím, že zastřeně zprostředkovala zaměstnání dle § 5 písm. g) zákona o zaměstnanosti. [2] Za uvedené přestupky byla společnosti STAVRSPOL s.r.o. dle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti ve spojení s § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena pokuta ve výši 710 000 Kč. [3] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj následně oznámením ze dne 17. 9. 2020, č. j. 24646/9.30/203, s žalobcem zahájil správní řízení dle § 141a odst. 2 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2021, č. j. 24646/9.30/2016, správní orgán I. stupně určil, že žalobce ručí za úhradu pokuty ve výši 710 000 Kč uložené společnosti STAVRSPOL s.r.o. za přestupek dle § 140 odst. 1 písm. e) zákona o zaměstnanosti, a to v rozsahu dle § 141a odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 9. 2021, č. j. 2485/1.30/214, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 30 Ad 14/202182, rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud zvažoval, jakým způsobem měl žalovaný postupovat za situace, kdy se společnost STAVRSPOL s.r.o. dopustila jednočinným souběhem tří přestupků, za které jí byla uložena úhrnná pokuta, přičemž § 141a odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023, omezoval ručení za pokutu pouze na přestupky dle § 139 odst. 1 písm. f) nebo § 140 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Dle názoru krajského soudu zákonodárce opomněl upravit situaci, kdy dojde k souběhu přestupků a pokuta se ukládá ve společném řízení. Jakkoliv to totiž zákon přímo neuvádí, musí mít správní orgán, který rozhoduje o vzniku ručení podle § 141a odst. 2 zákona o zaměstnanosti, možnost rozhodnout o tom, v jaké výši ručení vzniká, neboť v nyní posuzované věci vznikl stav, kdy žalobce v rozporu se zákonem ručí za pokutu uloženou i za takové přestupky, u nichž zákon vznik ručení nepředpokládá. Důsledné uplatnění absorpční zásady při ukládání pokuty vylučuje, že by bylo možné pokutu zpětně nějakou jednoduchou úvahou či matematickou operací rozdělit na části, jež by připadaly na jednotlivé přestupky, za které byl úhrnný správní trest uložen. Správní orgán, který rozhoduje o vzniku ručení, by tedy měl stanovit též výši pokuty, která by byla uložena za přestupek, u něhož ze zákona vzniká ručení, pokud by za něj přestupce dostal samostatný trest. Správní orgán tedy ve svém rozhodnutí o vzniku ručení musí „simulovat“ úvahu přestupkového orgánu pro případ, že by nedošlo k souběhu přestupků, přičemž musí vyjít z rozpětí sazby pokuty za přestupek, u něhož je dáno ručení, musí zohlednit všechna zákonná hlediska a zjištěné přitěžující a polehčující okolnosti s tímto přestupkem související, avšak nesmí brát v úvahu další spáchané přestupky. Výsledná částka by pak měla být uvedena ve výroku jeho rozhodnutí jako rozsah, v jakém ručitel za uloženou pokutu ručí. [5] K žalobní námitce, dle níž bude mít ručení na další existenci žalobce, u něhož v tu dobu probíhala na základě jeho úpadku reorganizace, likvidační dopad, krajský soud odkázal na judikaturu týkající se ručení v oblasti daní a cel, přičemž konstatoval, že ručitel musí mít k dispozici stejné prostředky obrany jako primární dlužník. To podle krajského soudu platí i pro možnost poukázat na likvidační povahu částky, kterou by měl ručitel na základě rozhodnutí o ručení uhradit. Krajský soud neopomněl, že žalobce má k dispozici i jiné právní nástroje, které by mu umožnily jeho finanční situaci určitým způsobem řešit (prostřednictvím institutů zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), jedná se však o možnosti, které by měl k dispozici i primární dlužník, a to nad rámec poukazu na likvidační charakter pokuty v původním sankčním řízení. Dané instituty tedy nemohou zajistit rovné postavení ručitele a dlužníka z hlediska ochrany před likvidačním účinkem uložené pokuty. Ručitel tudíž může žádat, aby správní orgán, který rozhoduje o vzniku ručení, uloženou pokutu zhodnotil i z hlediska zásad pro ukládání trestu i ve vztahu k ručiteli a případně omezil výši ručení. V tomto směru správní orgány doposud v řízení nic neučinily. Vzhledem k tomu, že k úvahám o možném snížení rozsahu ručení oproti uložené pokutě dosud v řízení správní orgány vůbec nepřistoupily, zrušil krajský soud obě správní rozhodnutí. [6] Naopak námitku žalobce, podle níž žalobci ručení vůbec nevzniklo, neboť o tom, že dotyční zaměstnanci přestupce, kteří vykonávali práci u žalobce, neměli oprávnění k pobytu na území ČR, žalobce ve smyslu § 141a odst. 1 zákona o zaměstnanosti nevěděl a ani vědět nemohl, krajský soud důvodnou neshledal. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [7] Žalovaný (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž vyjadřuje nesouhlas s názorem krajského soudu, že by si orgány inspekce práce měly učinit úsudek o tom, v jaké výši bude ručitel ručit za úhradu úhrnné pokuty, pravomocně uložené přestupci, ve vztahu k jednomu spáchanému přestupku. Krajský soud tak orgány inspekce práce nutí k tomu, aby v řízení o vzniku ručení za úhradu pokuty „simulovaně“ činily správní úvahu ve věci, o níž již však v danou chvíli bylo pravomocně rozhodnuto, a z takové úvahy pak vycházely, pokud se jedná o stanovení rozsahu ručení. Stěžovatel má za to, že taková úvaha popírá existenci pravomocného rozhodnutí ve věci uložení pokuty přestupci za přestupek dle § 140 odst. 1 písm. e) zákona o zaměstnanosti ve smyslu § 73 správního řádu i jeho závaznost. [8] Stěžovatel brojí i proti úvahám krajského soudu týkajícím se možnosti ručitele uplatňovat stejné námitky jako přestupce. Na nyní posuzovanou věc dopadá veřejnoprávní limit v podobě § 73 správního řádu, jakož i v podobě zákonné podmínky, podle níž správní řízení o ručitelství lze zahájit až po právní moci rozhodnutí o přestupku, tedy v době, kdy rozhodnutí o přestupku je závazné jak pro přestupce, tak pro samotný správní orgán. Žalobce nebyl v rámci přestupkového řízení v postavení obviněného, a proto neodpovídá za přestupky spáchané přestupcem. Odpovědný je pouze přestupce, který mohl v řízení veškeré námitky uplatnit. Stěžovatel k odkazu krajského soudu na judikaturu k ručení v oblasti daní a cel připomněl, že v nyní posuzované věci byl vznik ručitelství projednáván podle správního řádu, přičemž správní řád správním orgánům žádnou povinnost respektovat oprávnění ručitele vznášet vlastní námitky k již pravomocné věci nestanoví. Stěžovatel má tedy za to, že nezbývá než setrvávat na dodržení zákonné povinnosti stanovené v § 73 odst. 2 správního řádu. Žalobce může v rámci správního řízení vznášet veškeré námitky týkající se toho, že nemohl o umožnění výkonu práce bez oprávnění k pobytu v