6 As 146/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 146/2024- 31 - text  6 As 146/2024 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: X. Y., zastoupená JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2023, č. j. MSP18/2023ODSKOTC/27, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 8 A 116/202361, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 8 A 116/202361, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2023, č. j. MSP18/2023ODSKOTC/27, se ve výroku II ruší a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 20 570 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný přiznal žalobkyni jako oběti trestného činu peněžitou pomoc dle § 24 odst. 1 písm. a), § 24 odst. 2 a § 28 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) ve výši 16 049,94 Kč (výrok I), ve zbytku žádost co do částky 297 342 Kč zamítl (výrok II). V žádosti žalobkyně žádala o poskytnutí peněžité pomoci v celkové výši 313 391,94 Kč, skládající se z částky 200 000 Kč představující bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s ublížením na fyzickém zdraví, částky 89 342 Kč jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění spojeného s ublížením na psychickém zdraví a částky 24 049,94 Kč coby nákladů na léčení vynaložených v souvislosti s trestným činem. K žádosti žalobkyně připojila mj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 3 T 7/20222654, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2022, č. j. 7 To 82/20222773. [2] Žalovaný posuzoval nárok žalobkyně dle znění zákona o obětech trestných činů účinného ode dne 28. 6. 2022, kdy nabyl účinnosti zákon č. 130/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novelizační zákon“). Žalovaný vycházel z toho, že po účinnosti novelizačního zákona byla z právní úpravy vypuštěna možnost dovozovaná dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu, aby obětem trestné činnosti byla poskytována rovněž peněžitá pomoc v souvislosti s nemajetkovou újmou, jejíž náhradu žalobkyni v daném případě rovněž přiznal soud v trestním řízení. Protože žalobkyně podala žádost o poskytnutí peněžité pomoci dne 1. 2. 2023, tedy až po účinnosti novelizačního zákona, postupoval žalovaný podle novelizované právní úpravy a část nároku na peněžitou pomoc odvozovanou od nemajetkové újmy, kterou žalobkyně prokazovala trestními rozsudky, vyhodnotil jako neoprávněnou. [3] Žalobkyně se proti zamítavému výroku II rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Nepřisvědčil námitce, že žalovaný porušil zákaz retroaktivity tím, že aplikoval novou právní úpravu (zákon o obětech trestných činů ve znění účinném od 28. 6. 2022) na právní vztah, který vznikl mezi žalobkyní a státem ještě za účinnosti dřívějšího znění zákona, a sice v době, kdy se stala obětí trestného činu, resp. kdy jí vznikla újma na zdraví. Městský soud se přidržel závěrů vyslovených v jiném svém rozsudku vydaném v obdobné věci (rozsudek ze dne 25. 5. 2023, č. j. 6 A 7/202324), dle kterých žalovaný správně aplikoval nové znění zákona o obětech trestných činů, neboť rozhodující právní úpravou bylo znění účinné v době vydání správního rozhodnutí, resp. v době podání žádosti, nikoli okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o újmě na zdraví způsobené jí trestným činem. Dle městského soudu je nepravá retroaktivita obecným znakem působení právního řádu. Pokud ji tedy zákonodárce nechce uplatnit, musí užít intertemporální právní normu (přechodné ustanovení). Vzhledem k tomu, že novelizační zákon žádné přechodné ustanovení neobsahoval, městský soud uzavřel, že žalovaný nemohl dřívější znění zákona aplikovat. II. Kasační stížnost [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Dle jejího názoru nemůže napadený rozsudek obstát, neboť je založen na nesprávných závěrech jiného rozsudku městského soudu č. j. 6 A 7/202324, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2024, č. j. 8 As 122/202328, a sice z důvodu nepřípustné retroaktivní aplikace novelizovaného znění zákona, jak shodně v podané žalobě argumentovala též stěžovatelka. S ohledem na závěry vyslovené v rozsudku č. j. 8 As 122/202328 je dle stěžovatelky nyní postaveno najisto, že žalovaný i městský soud měli aplikovat zákon o obětech trestných činů ve znění účinném do 27. 6. 2022, dle kterého by uplatněné nároky byly posouzeny ve stěžovatelčin prospěch. Napadený rozsudek stěžovatelka označila rovněž za nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s jejími zásadními námitkami, které byly pro rozhodnutí věci klíčové. [5] Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná. [7] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí nelze pojímat natolik široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každý dílčí argument účastníka řízení (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, N 3/36 SbNU 19, či ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, N 108/41 SbNU 349). Dle závěrů Ústavního soudu „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). Podobně k obsahu odůvodnění vydaných rozhodnutí přistupuje též judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Afs 27/201739, ze dne 10. 10. 2017, č. j. 7 Azs 217/201720, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/201250, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/201330). Postačuje, jeli možné názor soudu na určitou otázku (či námitku) seznat z kontextu odůvodnění. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Městský soud dostatečně odůvodnil (byť s odkazem na jiný svůj rozsudek) závěr, proč dle jeho názoru ve věci mělo být aplikováno novelizované znění zákona. Těmto důvodům stěžovatelka v kasační stížnosti oponovala. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelností zatížen, a Nejvyšší správní soud proto mohl přikročit k posouzení věci samé v rozsahu zbývajících kasačních námitek. [8] Mezi účastníky řízení je veden spor o to, které znění zákona o obětech trestných činů, resp. jeho konkrétních (dále citovaných) ustanovení, mělo být aplikováno na daný případ, a sice zda znění původní (účinné do 27. 6. 2022), anebo znění novelizované (účinné od 28. 6. 2022). Je nesporné, že stěžovatelka je obětí s nárokem na peněžitou pomoc dle zákona o obětech trestných činů, neboť jí bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona]. [9] Podle § 28 odst. 1 písm. a) zákona ve znění účinném do 27. 6. 2022 platilo, že peněžitá pomoc se poskytne na žádost oběti uvedené v § 24 odst. 1 písm. a) v paušální částce 10 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč. [10] Podle § 28 odst. 2 zákona ve znění účinném do 27. 6. 2022 jestliže o náhradě škody nebo nemajetkové újmy bylo již rozhodnuto pravomocným rozsudkem, je výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto. [11] S ohledem na znění § 28 odst. 2 zákona, v němž je opakovaně užito rovněž pojmu nemajetková újma, Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 As 423/201829, č. 3857/2019 Sb. NSS, dovodil, že je nutné oba odstavce § 28 vykládat ve vzájemné souvislosti tak, aby nebyl § 28 odst. 2 zákona zcela vyprázdněn (bod 12). V citovaném rozsudku N