6 As 163/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 163/2023- 47 - text  6 As 163/2023 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudců Filipa Dienstbiera a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: RRS JELENOVSKÁ, a.s., IČO 48910554, sídlem Jelenovská 511, Valašské Klobouky, zastoupena Mgr. Markem Davidem, advokátem, sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2018, č. j. MZP/2018/570/816, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 5 A 138/2019115, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2018, č. j. MZP/2018/570/816, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána odpovědnou za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, spočívající v porušení povinností podle § 8 odst. 1 písm. c) a § 38 odst. 3 vodního zákona. Tohoto správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že ve dnech 29. 9. 2015, 21. 10. 2015, 22. 10. 2015, 22. 6. 2016, 19. 7. 2016, 3. 8. 2016 a 4. 8. 2016 vypouštěla předčištěné odpadní vody z čistírny odpadních vod (dále jen „ČOV“) do vodního toku Smolinka v rozporu s povolením k nakládání s vodami, které bylo žalobkyni uděleno rozhodnutím Městského úřadu Valašské Klobouky ze dne 30. 7. 2007, č. j. 17307/2007. Ve výše uvedených dnech bylo totiž zjištěno překročení maximálních povolených hodnot znečištění vod ve sledovaných ukazatelích CHSKCr, BSK5, NL a NNH4+. Za tento správní delikt byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100.000 Kč. [2] Ze správního spisu vyplývá, že ČOV je ve vlastnictví města Valašské Klobouky. Žalobkyně (provozovatelka horského hotelu) obdržela povolení k nakládání s vodami vztahující se k užívání ČOV v roce 2001, přičemž toto povolení bylo roku 2007 prodlouženo. K žádosti z roku 2007 žalobkyně přiložila smlouvu o výpůjčce z téhož roku, kterou uzavřela s městem Valašské Klobouky a kterou jí byla ČOV přenechána k užívání, a souhlas města s vyřízením žádosti. V roce 2017 (tedy poté, co byla provedena měření relevantní pro nynější věc) žalobkyně smlouvu o výpůjčce vypověděla, a to z důvodu opakovaného ukládání pokut ČIŽP za překračování povolených emisních limitů. [3] Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že pro dovození objektivní odpovědnosti za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona je klíčové, zda je žalobkyně subjektem, který fyzicky provozoval či užíval ČOV. Uvedl, že provozování ČOV bylo realizováno žalobkyní, a to včetně financování. Žalobkyně je držitelkou povolení k nakládání s vodami, a tudíž je logicky i tím, kdo je odpovědný za správní delikt spočívající v provozování ČOV v rozporu s tímto povolením. [4] V žalobě žalobkyně namítala, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu je za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona odpovědný ten subjekt, který má k ČOV nejblíže právně, nikoli fakticky, přičemž totožnost osoby, která fakticky ČOV provozuje, není rozhodná (poukázala na rozsudky č. j. 7 As 110/201159 a č. j. 4 As 2/201530). Uvedla, že není vlastníkem, ani provozovatelem ČOV, kterou užívala toliko na základě smlouvy o výpůjčce s městem Valašské Klobouky. Tato smlouva je však absolutně neplatná, neboť ji ve smyslu § 102 odst. 2 písm. m) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neodsouhlasila rada města. Žalobkyně dle svého názoru není držitelkou povolení k provozování ČOV; tímto subjektem je město Valašské Klobouky, jelikož ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, je součástí kanalizace i ČOV. Právě město je tedy subjektem, který k ČOV má nejtěsnější právní vztah. Povolení k nakládání s vodami nemělo být nikdy vydáno, neboť předpokladem pro jeho vydání byla absolutně neplatná smlouva o výpůjčce, což měl Městský úřad Valašské Klobouky sám odhalit. Žalobkyně tedy byla pouze jedním z řady uživatelů ČOV, aniž by disponovala platným užívacím titulem. [5] Žalobkyně dále poukázala na to, že na ČOV je napojena i městská část Lipina, a žalobkyně tak neměla reálnou možnost ovlivnit dodržování emisních limitů ze strany ostatních subjektů, které do ČOV vypouští splašky. Poukázala na znění § 38 odst. 3 vodního zákona, ze kterého dle jejího názoru vyplývá, že podstatné je zejména určení subjektu, který fakticky vypouští odpadní vody. Uvedla, že v listopadu 2016, tedy v době, kdy byl hotel mimo provoz, a nebyly z něj vypouštěny žádné odpadní vody, provedla odběr vzorků a zjistila značné překročení emisních hodnot. Z toho vyplývá, že k překročení limitů nedošlo kvůli provozu hotelu žalobkyně. Stěžovatelka také poukázala na nevyhovující technický stav ČOV, za který je odpovědné město. Z těchto důvodů nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu. Žalobkyně rovněž namítla, že není rozhodné, zda byla v povolení k nakládání s vodami označena jako oprávněná. V replice dodala, že uvedené má vyplývat z § 11 odst. 1 vodního zákona, který upravuje přechod práv a povinností z povolení k nakládání s vodami. Kromě výše uvedeného žalobkyně namítala i částečnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. [6] Městský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že odpovědným za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona je subjekt s nejbližším vztahem k ČOV. Tím je nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, přičemž totožnost osoby, která ČOV fakticky provozuje, není pro určení odpovědnosti zásadní. Blízkostí k ČOV se tedy míní blízkost právní. Žalobkyni bylo vydáno povolení k nakládání s vodami (následně byla prodloužena jeho platnost), je tudíž provozovatelem ČOV. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani námitka neplatnosti smlouvy o výpůjčce, neboť pro správní rozhodnutí platí presumpce správnosti a žalobkyně je nenapadla opravnými prostředky, ani se nepokusila o jejich zrušení prostřednictvím správní žaloby. Výjimku z presumpce správnosti správního rozhodnutí tvoří vada nicotnosti a postup podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Neplatnost smlouvy však nemůže způsobit nicotnost rozhodnutí (maximálně nezákonnost) a pro postup podle § 75 odst. 2 s. ř. s. nejsou splněny podmínky (stěžovatelka měla možnost rozhodnutí napadnout samostatnou žalobou). Městský soud rovněž uvedl, že mu není jasné, co se žalobkyně snažila namítat odkazem na § 11 odst. 1 vodního zákona, přičemž námitku označil za zcela obecnou. Dále městský soud poukázal na skutečnost, že to byla právě žalobkyně, kdo požádal o vydání rozhodnutí podle § 8 vodního zákona ve svůj prospěch. Po vydání obou rozhodnutí proti nim nijak nebrojila, ČOV využívala od roku 2001 do roku 2016 a na začátku správního řízení o sobě prohlašovala, že je provozovatelkou ČOV, aby následně v průběhu řízení tvrdila, že provozovatelkou nikdy nebyla. Dle názoru soudu není ani rozhodné, kdo skutečně způsobil překročení emisních limitů, neboť odpovědnost za správní delikt je odpovědností objektivní. Jedná se tedy o odpovědnost nikoli za zavinění, ale za následek. Odpovědnosti se lze toliko zprostit, jestliže právnická osoba prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila (§ 125l vodního zákona). Nic takového však žalobkyně nenamítala. Závěrem městský soud sdělil, že námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného byla formulována obecně, a proto pouze v obecné míře uvedl, že rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné nepovažuje. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Navrhuje rozsudek městského soudu zrušit z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a věc mu vrátit k dalšímu řízení. [8] V kasační stížnosti namítá, že nemůže být za správní delikt podle § 125c odst. 1 písm. a) vodního zákona odpovědná pouze na základně toho, že jí bylo vydáno povolení k nakládání s vodami. Není provozovatelem, nájemcem ani vlastníkem ČOV. Není ani subjektem s nejtěsnějším vztahem k ČOV, přičemž tento vztah nelze dovodit z toho, že je formálně uvedena v povolení k nakládání s vodami. Městský soud se nijak nezabýval tím, zda jí povolení skutečně svědčí. Stěžovatelka je toho názoru, že nedisponuje platným užívacím titulem k ČOV a s ohledem na přechod práv a povinnost ve smyslu § 11 odst. 1 vodního zákona ji nelze považovat za osobu oprávněnou z vydaného povolení. Obdobnou námitkou se ve svém rozsudku městský soud vůbec nezabýval,