6 As 213/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 213/2023- 21 - text  6 As 213/2023 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška a soudců Tomáše Kocourka a Tomáše Blažka v právní věci žalobce: S. S., zastoupen JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 21, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. října 2022 č. j. MHMP 1851405/2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 17 A 96/202270, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) byl od roku 1981 nájemcem bytové jednotky č. 1209/10, vymezené v budově č. p. X, stojící na pozemcích p. č. XA a XB v k. ú. K., obec Praha (dále jen „byt“). V roce 2013 dostal od tehdejšího vlastníka bytu výpověď z nájmu a podle na věc dopadající právní úpravy mu náležela v takovém případě bytová náhrada ve formě přístřeší. Stěžovatel tvrdí, že přístřeší mu od předešlého ani od stávajícího vlastníka bytu nebylo zajištěno. [2] Současný vlastník bytu pan V. T. podal dne 7. února 2022 žádost o zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu. [3] Z předloženého správního spisu (soudních rozhodnutí v něm založených) je zřejmé, že stěžovatel dlouhodobě neplnil své povinnosti, neplatil vlastníkovi bytu nájemné ani povinné platby s bytem související a byt poškodil do té míry, že se stal neobyvatelný. [4] Stěžovatel vede s vlastníkem bytu (v současnosti s panem T.) dlouholeté spory, přičemž podstatu části z nich Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) pro přehlednost a nastínění kontextu právě řešeného případu stručně shrne. [5] Zaprvé se jednalo o řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 1. 11. 2013, v němž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „obvodní soud“) rozsudkem ze dne 9. září 2019 č. j. 17 C 7/2014202 a Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 13. února 2020 č. j. 53 Co 393/2019233 tak, že se žaloba zamítá. [6] Zadruhé se jednalo o spor ohledně vyklizení bytu, o kterém rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 7. srpna 2020 č. j. 27 C 30/202071 a městský soud rozsudkem ze dne 1. prosince 2020 č. j. 51 Co 351/2020107. Soudy uložily stěžovateli povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od zajištění přístřeší. [7] Následně bylo vedeno exekuční řízení pro vyklizení bytu a pro peněžité plnění. V rámci tohoto řízení stěžovatel coby povinný podával řadu návrhů směřujících proti provedení exekuce (návrhy na odklad a zastavení exekuce), kterým nebylo vyhověno. [8] Pan T. nevyčkal provedení exekuce soudním exekutorem a dne 5. února 2022 vypáčil dveře bytu, do bytu vniknul a za pomoci výměny zámku ve dveřích znemožnil stěžovateli další užívání bytu. [9] Vzhledem ke způsobu vyklizení bytu podal stěžovatel žalobu na ochranu před vypuzením z držby, které obvodní soud původně usnesením ze dne 10. března 2022 č. j. 18 C 65/202210 vyhověl a uložil panu T., aby byt vyklidil, předal jej stěžovateli a zdržel se dalšího rušení držby bytu. Proti tomuto rozhodnutí podal pan T. odvolání, kterému městský soud usnesením ze dne 8. června 2022 č. j. 55 Co 151/202232 vyhověl a změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá, neboť stěžovatelova držba byla nepravá. Proti posledně zmíněnému rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. prosince 2022 sp. zn. IV. ÚS 2247/22 odmítl. Ústavní soud uvedl, že „[a]probovalli městský soud stav, kdy vedlejší účastník [tedy pan T., pozn. NSS] vypudil stěžovatele z nepravé držby svépomocí, postupoval v souladu s čl. 12 odst. 3 Listiny, kdy šlo ze strany vedlejšího účastníka o zásah, který byl v demokratické společnosti nezbytný pro ochranu jeho práv, která byla dlouhodobě zásadním způsobem porušována stěžovatelem“. [10] Stěžovatel se bránil rovněž proti zrušení údaje o místu trvalého pobytu na adrese bytu. Této větve sporu se týká právě projednávaná kasační stížnost. Úřad městské části Prahy 14 (dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 27. července 2022 č. j. UMCP14/22/29813/OSAP/RUZ zrušil údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu. Dle jeho názoru byly splněny všechny tři podmínky pro zrušení trvalého pobytu, které stanoví § 12 odst. 1 písm. c) a § 12 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech (zákon o evidenci obyvatel). Správní orgán I. stupně měl především za prokázané, že nájemní vztah stěžovatele k bytu zanikl již ke konci února 2014, a to výpovědí z nájmu ze dne 1. 11. 2013, dále že zaniklo užívací právo stěžovatele k bytu, neboť mu bylo zajištěno přístřeší, a že stěžovatel byt neužívá od 5. února 2022, kdy došlo k vyklizení bytu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 14. října 2022 č. j. MHMP 1851405/2022 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť se zcela ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně. [11] Stěžovatel posledně zmíněné rozhodnutí napadl žalobou, o které rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 12. června 2023 č. j. 17 A 96/202270 (dále jen „napadený rozsudek“) tak, že ji zamítl. Městský soud vyšel z toho, že jak rozhodnutí soudů o návrhu stěžovatele na odklad provedení exekuce a na zastavení exekuce, tak rozhodnutí soudů o žalobě stěžovatele na ochranu před vypuzením z držby shodně a jednoznačně konstatují, že pan T. pro stěžovatele zajistil přístřeší, čímž zaniklo užívací právo stěžovatele k bytu. Soud se plně ztotožnil se závěry správních orgánů v tom, že byly splněny všechny podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [12] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [13] Stěžovatel v kasační stížnosti zaprvé namítá, že navrhl řadu důkazů, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci. Dle jeho názoru se městský soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal dostatečně s tím, proč žádný z navržených důkazů neprovedl. Podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro neprovedení navržených důkazů, a pokud podmínky splněny přeci jen byly, pak se městský soud nedostatečně vypořádal s tím, proč je neprovedl. Městský soud ani nedostál své povinnosti plynoucí z § 75 odst. 2 s. ř. s., podle níž musí soud přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek. [14] Zadruhé stěžovatel namítá, že vyklizení bytu bylo nezákonné, neboť proběhlo, aniž by stěžovateli bylo zajištěno přístřeší, jak to stanoví § 712 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). [15] Dále stěžovatel spatřuje nezákonnost v tom, že přestože městský soud rozhodnutím ze dne 15. prosince 2021 č. j. 55 Co 342/202189 nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu, vlastník bytu pan T. toto vyklizení provedl sám bez účasti soudního exekutora. [16] Nakonec stěžovatel poukazuje na to, že městský soud usnesením ze dne 8. června 2022 č. j. 55 Co 151/202232 pouze zamítl žalobu na ochranu držby. Toto rozhodnutí tudíž věc neposuzovalo konečným způsobem, ale pouze prozatímně. Soud se v tomto usnesení zabýval toliko ochranou posledního faktického stavu, nikoli tím, jestli užívání bytu stěžovatelem bylo oprávněné ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. K této předběžné otázce tak měl soud provést své vlastní dokazování. [17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Podle žalovaného by se NSS vůbec neměl zabývat otázkami patřícími do občanského práva, jako je zajištění přístřeší pro stěžovatele. NSS by se měl zaobírat pouze naplněním podmínek potřebných pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu. III. Posouzení kasační stížnosti [18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté NSS zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [19] Předmětem sporu je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zrušení údaje o trvalém pobytu. Dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel musí být pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu splněna jednak podmínka zániku užívacího práva osoby, jejíž údaj o místu trvalého pobytu má být zrušen k danému objektu (stav právní), jednak podmínka neužívání tohoto objektu dotčenou osobou (stav faktický). Dle třetího odstavce téhož ustanovení musí n