6 As 225/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 225/2023- 40 - text  6 As 225/2023 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudců Filipa Dienstbiera a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390, sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, zastoupen Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2021, č. j. JMK 176887/2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 29 A 20/2022  65, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2023, č. j. 29 A 20/202265, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2021, č. j. JMK 176887/2021, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 8 000 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Františka Korbela, Ph.D., advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2021, č. j. JMK 176887/2021, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Břeclav (dále jen „stavební úřad“) ze dne 1. 10. 2021, č. j. MUBR 141626/2021, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Stavební úřad žalobci nařídil podle § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), provedení nutných zabezpečovacích prací na nadjezdu dálnice D2 na pozemku p. č. 4242 v katastrálním území Kostice, který propojuje pozemky p. č. 5311 a 4418 v témže katastrálním území. Zabezpečovací práce spočívají v opravě zábradlí na nadjezdu, které již dle stavebního úřadu s ohledem na svůj technický stav nemůže plnit funkci záchytného zařízení, v důsledku čehož je ohroženo zdraví zde procházejících osob a zvířat. [2] Podle § 135 odst. 2 stavebního zákona nutné zabezpečovací práce je možné uložit toliko vlastníku stavby. Správní orgány v této otázce učinily ve smyslu § 142 odst. 4 stavebního zákona vlastní úsudek a naznaly, že vlastníkem stavby je právě žalobce, jemuž náleží právo hospodaření s tímto majetkem státu. V rozhodnutí žalovaného je k tomu uvedeno, že argumentace stavebního úřadu není přiléhavá, nicméně ze spisu lze seznat, že vlastníkem nadjezdu je Česká republika, „respektive nelze dovodit, že by jím nebyla“. Nadjezd byl vybudován stavebníkem, resp. investorem Ředitelství dálnic Praha v roce 1982 a předán k užívání Místnímu národnímu výboru (MNV) Tvrdonice. Dle názoru žalovaného však na obec nepřešlo vlastnické právo k nadjezdu podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), neboť ta s ním nikdy reálně nehospodařila (za celých 39 let existence na něm nevykonala žádné udržovací práce). Žalovaný žalobce poučil o možnosti podat žalobu na určení vlastnictví u obecného soudu (podle § 142 odst. 4 stavebního zákona). Žalovaný dovodil, že nadjezd není součástí pozemku p. č. 4242 a je samostatnou věcí (samostatnou účelovou komunikací) v právním smyslu. Odmítl tvrzení žalobce, že nadjezd je součástí komunikace na něj navazující, a tedy že může být jeho vlastníkem právní nástupce JZD Československokorejského přátelství Lanžhot nebo obec Kostice jakožto vlastník této účelové pozemní komunikace. Odkázal přitom na dle jeho názoru obdobný případ, který řešil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 28 Cdo 2528/2012. Nejvyšší soud naznal, že dotčený dálniční nadjezd překlenující D1 je samostatnou účelovou komunikací a samostatnou věcí v právním smyslu. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Namítl, že nadjezd je součástí účelové komunikace jako samostatné věci, přičemž tato komunikace nikdy nebyla ve vlastnictví žalobce. Zda je účelová komunikace samostatnou věcí, či nikoli, je třeba posuzovat vždy individuálně. Účelové komunikace jsou samostatnou věcí v právním smyslu, a jejich vlastnictví tedy nelze přímo odvozovat od vlastnictví pozemku, na nichž se nachází. Žalobce dále uvedl, že věc sp. zn. 28 Cdo 2528/2012 vykazovala oproti nynější věci ze skutkového a právního hlediska odlišnosti, přičemž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu nejsou kategoricky použitelné na všechny obdobné případy. [4] Nadjezd byl po vybudování předán do hospodaření MNV Tvrdonice. I kdyby ho tedy bylo možné považovat za samostatný předmět právních vztahů, pro což ve spise neexistují důkazy, nemůže být žalobce jeho vlastníkem. Správní orgány neprokázaly, že by byl žalobce vlastníkem nadjezdu, resp. se touto otázkou zabývaly pouze nedostatečně a své závěry nezdůvodnily a neprokázaly. Žalobce dále namítl, že přeložky komunikací se budují na náklady toho, kdo jejich potřebu vyvolal. V nynější věci potřebu vyvolalo Ředitelství dálnic Praha, a to z důvodu výstavby dálnice D2. To však neznamená, že investor přeložky je automaticky jejím vlastníkem – tím je vlastník přeložené komunikace. Tento princip vyplývá z § 38 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a byl obsažen i v právní úpravě účinné v době stavby nadjezdu [§ 18 odst. 4 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon)]. I kdyby snad Česká republika byla vlastníkem nadjezdu, nejednaly správní orgány se žalobcem jako se správnou organizační složkou státu. [5] Žalobce dále uvedl, že v době výstavby nadjezdu nebyly státní organizace vlastníky komunikací, ale toliko vykonávaly jejich správu. Po roce 1989 byla otázka správy, resp. hospodaření s majetkem rozhodná pro určení vlastnictví komunikace. Správa dotčené komunikace náležela obci Tvrdonice (podle § 3 odst. 3 silničního zákona), která ji formálně převzala jako MNV do užívání v roce 1981 a využívala ji pro vlastní dopravní účely. Ta se podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. následně stala vlastníkem nadjezdu. [6] Žalobce namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, jenž na jednu stranu připustil, že obec Tvrdonice by mohla být vlastníkem nadjezdu, zároveň však za vlastníka označil žalobce. Žalovaný se rovněž nijak nevypořádal s námitkou, že by vlastníkem mohla být obec Kostice (která plochu mostu využívá pro reklamní účely a vybírá za to nájemné) nebo právní nástupce JZD v Lanžhotě (navazující komunikace se nacházela na jeho pozemcích). Závěrem žalobce žalovanému vytkl, že se nevypořádal s některými odvolacími námitkami. [7] Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že při posouzení věci vycházel zejména z § 135 odst. 2 a § 142 odst. 4 stavebního zákona, z nichž v souhrnu vyplývá, že uplatníli účastník řízení námitku občanskoprávní povahy, o které stavební úřad podle příslušných předpisů nemůže rozhodnout, a hrozíli nebezpečí z prodlení, učiní si o ní úsudek sám a rozhodne ve věci, přičemž účastníka poučí o možnosti uplatnit námitku u obecného soudu. V nynější věci není dle názoru krajského soudu otázka vlastnictví nadjezdu stěžejní; jádrem věci je nutnost provedení zabezpečovacích prací. Správní orgány nerozhodovaly o vlastnictví nadjezdu, jednalo se o předběžnou otázku, jejíž vyřešení úsudkem správního orgánu lze vztáhnout toliko na dané správní řízení. Úsudek však musí odpovídat požadavkům zásady materiální pravdy podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rámci čehož se správní orgán nesmí dopustit aplikačního či výkladového excesu. Rozhodnutí žalovaného v tomto směru obstojí. [8] Krajský soud se zabýval právní povahou nadjezdu a ztotožnil se s žalovaným v tom, že se jedná o samostatnou věc v právním smyslu a samostatnou účelovou komunikaci. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá obdobný závěr (usnesení sp. zn. 28 Cdo 2528/2012 a další) a kterou při svém rozhodování využil rovněž žalovaný. Nadjezd byl jako samostatná věc v roce 1981 předán státem do užívání MNV Tvrdonice, a sdílel tedy jiný právní osud než komunikace, které propojuje. [9] Ohledně namítaného možného převodu vlastnictví k nadjezdu od státu na obec Tvrdonice krajský soud uvedl, že taková skutečnost z ničeho nevyplývá. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. počítá (s přihlédnutím k relevantní judikatuře Ústavního soudu) s tím, že pokud mělo k přechodu vlastnictví dojít, musela obec se státem svěřeným majetkem reálně hospodařit. To však v případě obce Tvrdonice nebylo prokázáno. Vlastníkem nadjezdu byla v době jeho výstavby ČSSR, která ho předala MNV Tvrdonice toliko do užívání. [10] Kromě výše uvedeného krajský soud naznal, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné. Závěrem se věnoval otázce správného označení žalobce v rozhodnutí žalovaného (a stavebního úřadu). Oba správní orgány totiž žalobce ve správním řízení označily mírně odlišně. Krajský soud dospěl k zá