6 As 4/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 4/2024- 35 - text  6 As 4/2024 - 37 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: Ayvens s.r.o. (dříve ALD Automotive s.r.o.), sídlem U Stavoservisu 527/1, Praha 10, zastoupená Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 8. 2023, č. j. 092636/2023/KUSK, a ze dne 23. 8. 2023, č. j. 099349/2023/ KUSK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 56 A 14/202342, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Městský úřad Lysá nad Labem, odbor dopravy, vydal dne 15. 6. 2023 pod č. j. MULNLOD/42568/2023/Jou rozhodnutí, kterým uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 83a odst. 2 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o podmínkách provozu“), za který jí uložil pokutu ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně se vytýkaného přestupku dopustila tím, že dne 6. 2. 2023 v 9:47 hodin provozovala vozidlo tov. zn. Dacia Duster, RZ 7AJ 5168, ačkoli u něj platnost pravidelné technické kontroly skončila ke dni 29. 1. 2023 a technická způsobilost vozidla nebyla řádně ověřena podle § 38 odst. 1 písm. e) zákona o podmínkách provozu. [2] Městský úřad Kolín, odbor dopravy, vydal dne 11. 7. 2023 pod č. j. OD PŘ02738/23 8056/2023 rozhodnutí, kterým uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 83a odst. 2 písm. d) zákona o podmínkách provozu, za který jí uložil pokutu ve výši 2 000 Kč. Žalobkyně se vytýkaného přestupku dopustila tím, že dne 25. 5. 2023 ve 13:10 hodin provozovala vozidlo tov. zn. Citröen Berlingo, RZ 6AL 0844, ačkoli u něj platnost pravidelné technické kontroly skončila ke dni 11. 9. 2021 a technická způsobilost vozidla nebyla řádně ověřena podle § 38 odst. 1 písm. e) zákona o podmínkách provozu. [3] Proti uvedeným rozhodnutím se žalobkyně bránila odvoláními. Žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem a Městského úřadu Kolín tak, že opravil ve výrokové části ustanovení zákona o podmínkách provozu, podle kterého byly žalobkyni uloženy pokuty (správně § 83a odst. 11 písm. d) namísto odst. 10), ve zbytku prvostupňová rozhodnutí potvrdil. [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobami, které Krajský soud v Praze spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem označeným v záhlaví žaloby zamítl. Rozhodnutí správních orgánů neshledal nepřezkoumatelnými a ve shodě se správními orgány dospěl k závěru, že žalobkyně byla odpovědná za přestupky, neboť je provozovatelkou vozidel na základě evidence v registru silničních vozidel. Nedůvodnou krajský soud shledal námitku, že žalobkyni nelze přičítat protiprávní jednání řidičů. V této souvislosti uvedl, že neověření technické způsobilosti vozidla je objektivním stavem, u kterého není podstatné, z jakého důvodu k němu došlo. Skutečnost, kdo reálně pochybil, není dle krajského soudu z pohledu naplnění skutkové podstaty přestupku rozhodná, neboť dle zákona je za to, že technická způsobilost vozidla bude řádně ověřena, odpovědný provozovatel. Krajský soud doplnil, že na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že technická způsobilost vozidel byla ověřena dodatečně. Krajský soud taktéž nepřisvědčil námitce porušení zásady ne bis in idem, kterou žalobkyně spatřovala v jejím potrestání a potrestání řidičů vozidel. Uvedl, že řidiči byli potrestáni za přestupek podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítala, že není provozovatelkou vozidel, a tedy není odpovědnou za spáchání přestupků. Stěžovatelka jako poskytovatelka leasingových služeb pronajímá vozidla na základě nájemních smluv nájemcům, kteří vozidla fakticky provozují a užívají. Stěžovatelka nemá k vozidlům přístup, nemůže s nimi disponovat. Nemůže být proto ani provozovatelkou vozidel a dopustit se vytýkaných přestupků. Pojetí, dle kterého se za provozovatele považuje osoba zapsaná v registru silničních vozidel jako vlastník, nenaplňuje dle stěžovatelky účel podle § 83a odst. 2 písm. d) zákona o podmínkách provozu, kterým je zajištění bezpečného silničního provozu. Dle stěžovatelky je nutno za provozovatele vozidla pokládat toho, kdo má právní a faktickou možnost dispozice s vozidlem. Stěžovatelka v této souvislosti s odkazem na § 12 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), namítala, že nenaplnila jeden z formálních znaků skutkové podstaty přestupku, neboť nemá zvláštní vlastnost, způsobilost či povahu, kterou je postavení provozovatele. [6] Stěžovatelka taktéž namítala, že jí nelze přičítat protiprávní jednání řidičů. Nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že v daném případě není přičitatelnost jednání rozhodná. Naopak trvala na tom, že otázka, kdo pravidelnou technickou kontrolu nezajistil (včetně vztahu řidiče ke stěžovatelce), je v daném případě zásadní. Neztotožnila se tak se závěrem krajského soudu, že pro posouzení věci je podstatný objektivní stav, tj. že technická způsobilost vozidla nebyla ověřena. Stěžovatelka zároveň s odkazem na § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky namítala, že učinila vše, aby přestupku zabránila. V čl. 3.2.2. všeobecných smluvních podmínek má upraveno, že je to nájemce, kdo zajišťuje v termínech stanovených právními předpisy provedení technické kontroly vozidla. Porušení této povinnosti jí proto nelze klást k tíži. [7] Dále stěžovatelka zopakovala námitku, že uložením pokut jak jí, tak řidičům vozidel došlo k porušení zásady ne bis in idem. Dle stěžovatelky pak nebyla krajským soudem řádně vypořádána ani námitka nepřezkoumatelnosti vydaných správních rozhodnutí. Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem krajského soudu, že žalovaný v jím vydaných rozhodnutích dílčí nedostatky napravil a že z odůvodnění je patrné, z jakých důvodů nepokládal argumenty stěžovatelky za důvodné. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nepřijatelnost kasační stížnosti, jejíž obsah nepřináší žádnou novou otázku, kterou by judikatura Nejvyššího správního soudu dosud neřešila. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu stran evidenčního principu při definování pojmu provozovatele vozidla a jeho odpovědnosti za ověření technické způsobilosti vozidla. Stěžovatelčiny námitky nepovažoval za důvodné. [9] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou, v níž upozornila, že v nyní posuzovaném případě kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy jednak z důvodu zásadního pochybení krajského soudu při hodnocení otázky přičitatelnosti jednání řidičů stěžovatelce, jednak z toho důvodu, že otázka provozování vozidla dosud nebyla Nejvyšším správním soudem judikována. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. [11] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, která se uplatní též na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je proto přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/202123, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/202131). V daném případě však Nejvyšší správní soud naplnění žádného z uvedených kritérií přijatelnosti kasační stížnosti neshledal. [12] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že stěžovatelkou namítané nevypořádání se s žalobními námitkami by v případě důvodnosti vedlo k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je však v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstat