7 Afs 187/2023 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 187/2023- 34 - text  7 Afs 187/2023 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Ing. Martin Divišek s.r.o., se sídlem Zapečská 68, Chlumec nad Cidlinou, zastoupen JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2023, č. j. 31 Af 33/2022232, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] V roce 2015 žalovaný zahájil u žalobce daňové kontroly na DPH za zdaňovací období únor až prosinec 2012. Na základě skutečností zjištěných v průběhu těchto daňových kontrol žalovaný nejprve dne 4. 5. 2015 vydal zajišťovací příkazy k zajištění dosud nestanovené DPH za uvedená zdaňovací období. Dne 23. 3. 2016 pak žalovaný vydal dodatečné platební výměry, kterými žalobci doměřil DPH za únor až prosinec 2012 a zároveň za únor 2013. Odvolání žalobce proti těmto dodatečným platebním výměrům zamítlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 18. 12. 2017. Dodatečné platební výměry nabyly právní moci dne 28. 12. 2017. [2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 1. 2020, č. j. 31 Af 13/201873, zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství poté dne 14. 3. 2022 rozhodlo o odvolání ve věci DPH za únor a březen 2012, a to tak, že podanému odvolání vyhovělo a příslušné dodatečné platební výměry zrušilo. [3] V návaznosti na toto rozhodnutí žalovaný předepsal žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu („daňový řád“), ve znění účinném do 31. 12. 2020, a úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021. Úrok byl předepsán v celkové výši 3 990 200 Kč. Žalovaný informoval žalobce o předpisu úroku vyrozuměním ze dne 5. 4. 2022 („vyrozumění I.“). [4] O odvolání ve věci DPH za duben až červenec 2012 odvolací finanční ředitelství rozhodlo dne 10. 5. 2022. Také v tomto případě vyhovělo odvolání a zrušilo příslušné dodatečné platební výměry. Rovněž v návaznosti na toto rozhodnutí žalovaný předepsal žalobci úrok podle § 254 daňového řádu, v daném případě v celkové výši 13 562 072 Kč. Žalovaný informoval žalobce o předpisu tohoto úroku vyrozuměním ze dne 24. 5. 2022 („vyrozumění II.“) [5] Žalobce podal proti vyrozumění I. a II. námitky ve smyslu § 159 daňového řádu, o nichž žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 8. 9. 2022, č. j. 104819/22/430012711208880, kterým námitky proti vyrozumění I. a II. zamítl. II. [6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2022, č. j. 104819/22/430012711208880, žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“), místně příslušenému podle § 12a zákona č. 456/2011 Sb., který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Mezi stranami nebylo sporné, že žalobci vznikl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně, resp. z nesprávně stanovené daně. Nesporná byla také částka, ze které měl být úrok vyplácen. Sporným bylo odkdy a v jaké výši nárok na úrok vznikl. Krajský soud aproboval závěr žalovaného, že žalobci měl být přiznán úrok od okamžiku, kdy žalobci vznikla na základě později zrušených dodatečných platebních výměrů povinnost uhradit daň. Aproboval i určení data splatnosti dodatečných platebních výměrů. Nesouhlasil s žalobcem, že mu měl být přiznán úrok ode dne, kdy žalobci poprvé vznikla povinnost částku uhradit na základě zajišťovacích příkazů. Krajský soud akcentoval, že zajišťovací příkazy byly potvrzeny v odvolání a doposud nebyly zrušeny či změněny. Z nezákonnosti pozdějších dodatečných platebních výměrů nelze dovozovat nezákonnost zajišťovacích příkazů. Zajišťovací příkazy proto nepředstavovaly neoprávněné jednání správce daně ani nesprávně stanovenou daň. Z toho důvodu také krajský soud shledal, že nebylo na místě žalobci přiznat vyšší úrok jako kompenzaci za neoprávněnou exekuci. Exekuční úkony, jakož i úkony označené žalobcem jako úkony „exekuční povahy“, správce daně prováděl v souvislosti se zákonnými zajišťovacími příkazy. Krajský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním námitkám a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (jakož i všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost odkazuje. III. [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného identifikoval Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. V prvním okruhu stížních námitek stěžovatel dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť z odůvodnění nevyplývá, proč stěžovatel podle krajského soudu nemá nárok na zvýšenou úrokovou sazbu. V druhém okruhu pak stěžovatel dovozoval nezákonnost zajišťovacích příkazů. Bylyli zrušeny navazující dodatečné platební výměry jako nezákonné, nelze za zákonné považovat ani zajišťovací příkazy. Krajský soud si měl o jejich zákonnosti učinit vlastní úsudek a nevycházet ze skutečnosti, že doposud nebyly prohlášeny za nezákonné. V souvislosti s uvedeným stěžovatel dovozoval, že na základě nezákonných zajišťovacích příkazů nebylo možné vést zákonnou exekuci. Podle stěžovatele ze spisu vyplývá, že některé finanční prostředky z této exekuce byly později využity na úhradu nezákonně stanovené daně. Podle stěžovatele tak počátek úročení měl být spojen již se zajišťovacími příkazy, resp. výše úroků měla být ovlivněna skutečností, že probíhala neoprávněná exekuce. Stěžovatel také upozornil na exekuční povahu některých dalších úkonů žalovaného, zejm. převod peněz deponovaných u celní správy a započtení částky vrácené na základě zrušení dodatečných platebních výměrů za období v roce 2009. V třetím okruhu stížních námitek pak stěžovatel namítal, že i kdyby byl platný názor o započetí úročení až ke dni splatnosti dodatečných platebních výměrů, žalovaný jejich splatnost posuzuje nekonzistentně a libovolně. Odkaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu pro podporu právního názoru nemůže sloužit k zakrytí libovůle. Krajský soud v této souvislosti také nezákonně odmítl žalobní bod o „přetitulování“ deponace finančních prostředků jako opožděnou žalobní námitku. Jednalo se však jen o rozšíření žalobní argumentace o účelovém určení splatnosti dodatečných platebních výměrů. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svých právních i skutkových závěrech a ztotožňuje se s právním posouzením krajského soudu v napadeném rozsudku. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Ztotožňuje se i s posouzením zákonnosti zajišťovacích příkazů a související exekuce. Podle jeho názoru nelze souhlasit s tím, že exekuce pokračovala i po vydání dodatečných platebních výměrů. Stěžovatel se také mýlí, pokud dovozuje, že na úhradu daně byl použit přeplatek ze zrušených dodatečných platebních výměrů pro zdaňovací období v roce 2009. Nesouhlasí ani s tím, že by účelově posoudil splatnost dodatečných platebních výměrů. Odlišný postup ve stěžovatelem zmíněných případech byl ovlivněn odlišnou skutkovou, resp. procesní situací. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. V. [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, byloli by současně napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné. [12] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které je kasační soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Dle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž neby