7 As 146/2023 — Nejvyšší správní soud

7 As 146/2023- 48 - text  7 As 146/2023 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. E. C., zastoupen JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupen Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Radobyčická 1313/14, Plzeň, II) Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupen JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, III) Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6, IV) Karlovarský kraj, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2023, č. j. 77 A 66/2021140, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2023, č. j. 77 A 66/2021140, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2021, č. j. SPU 087121/2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 28 570 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2021, č. j. SPU 087121/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí), žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 2. 2021, č. j. SPU 032598/2021/129/Lou (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). [2] Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto o obnově řízení „podle § 100 odst. 4 správního řádu, v němž byla vydána rozhodnutí s č. j.: 192/2001203 ze dne 18. dubna 2001, které nabylo právní moci dne 17. ledna 2003, 68571/2012MZE130724 ze dne 16. dubna 2012, které nabylo právní moci ode dne 18. dubna 2012, 76785/2012MZE130724 ze dne 25. dubna 2012, které nabylo právní moci dne 27. dubna 2012, 82145/2012MZE130724 ze dne 7. května 2012, které nabylo právní moci dne 11. května 2012 a 84582/2012MZE130724 ze dne 21. května 2012, které nabylo právní moci dne 25. května 2012, kterými bylo rozhodnuto dle ust. § 9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákona o půdě), o části majetku v tomto rozhodnutí blíže specifikovaném v k. ú. V.“ Prvoinstanční rozhodnutí rovněž specifikovalo, kterých pozemků v žalobcově vlastnictví nacházejících se v k. ú. V. a zapsaných na LV č. X se obnova řízení týká. [3] Důvodem obnovy řízení podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla skutečnost, že vydání původních rozhodnutí o restitučních nárocích potomků J. C. bylo dosaženo trestným činem, o němž bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 3 T 40/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 67 To 208/2019, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2020. II. [4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 77 A 66/2021140. [5] Krajský soud shledal nepřiléhavou žalobcovu argumentaci předchozím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 114/2015216, a na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 5 As 221/201852. Tato soudní rozhodnutí se totiž zabývala důvodem obnovy podle § 100 odst. 1 a 3 správního řádu v situaci, v níž žalovaný nesprávně vycházel z toho (krom jiných pochybení), že jeli vedeno trestní řízení s úřednicemi Magistrátu hl. m. Prahy, může si učinit úsudek o zákonnosti rozhodnutí o státním občanství J. C. [6] Krajský soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů, že byl v žalobcově věci dán důvod obnovy podle § 100 odst. 4 správního řádu. Trestní soudy v rozsudcích shledaly příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním obou úřednic a vznikem škody, kterou byla zejména škoda na majetku České republiky způsobená vydáním majetku potomkům J. C. Bez vydání osvědčení o státním občanství J. C. by její potomci nemohli o vydání majetku vůbec žádat. Tuto skutečnost, ze které je zřejmá přímá příčinná souvislost mezi trestním jednáním daných úřednic a naplněním základního předpokladu pro restituci majetku (občanství), považoval krajský soud za zásadní pro posouzení toho, zda ve smyslu § 100 odst. 4 správního řádu bylo původních restitučních rozhodnutí dosaženo trestným činem. [7] K námitce žalobce, že k vytýkané trestné činnosti úřednic došlo v řízení před Magistrátem hl. m. Prahy, tedy v jiném řízení, krajský soud uvedl, že ze znění § 100 odst. 4 správního řádu nelze vysledovat požadavek, aby byl trestný čin spáchán výhradně ve správním řízení, o jehož obnově se rozhoduje. Podle předmětného ustanovení správního řádu je rozhodující, že „rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem“, což podle krajského soudu nelze vyložit jinak, že zde musí být přímá příčinná souvislost mezi trestným činem a samotným vydaným rozhodnutím. Tato podmínka byla v posuzované věci splněna. [8] Podle krajského soudu není důvodná ani námitka, že žalobce a jeho právní zástupce postupovali v dobré víře a správní orgány by měly mít na zřeteli i ochranu práv nabytých v dobré víře. Správní orgány se otázkou dobré víry, ochranou práv nabytých v dobré víře a ani otázkou veřejného zájmu explicitně nezabývaly. Z rozhodnutí žalovaného je však zřejmé, že (ne)existence dobré víry žalobce byla implicitně řešena, stejně implicitně byl v kontextu trestních rozsudků řešen veřejný zájem na zákonném rozhodování správních orgánů bez ovlivnění jakoukoli trestnou činností. Žalovaný na str. 14 a 15 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že o důvodech nezákonnosti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se, musel právní předchůdce žalobce a jeho právní zástupce vědět, neboť jim bylo známo, že J. C. nemůže být československou občankou, když ani její manžel nebyl československým občanem. Přesto bylo rozhodnutí magistrátu uplatněno v restitučním řízení. Tím žalovaný implicitně vyvrátil dobrou víru právního předchůdce žalobce, jeho právního zástupce a zprostředkovaně i samotného žalobce. [9] Pokud jde o námitku uplatněnou ve vyjádření ze dne 7. 12. 2022, podle které může být důvodem obnovy řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu pouze úmyslný trestný čin, krajský soud uvedl, že tato byla uplatněna opožděně, a proto se jí nezabýval. Obiter dictum krajský soud konstatoval, že ze znění § 100 odst. 4 správního řádu ani judikatury správních soudů nevyplývá, že by podmínkou obnovy řízení bylo spáchání toliko „úmyslného“ trestného činu, jak tvrdil žalobce. III. [10] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [11] Stěžovatel v podané kasační stížnosti zejména namítal, že s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu nelze důsledně aplikovat ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s., které stanoví, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatel tento právní názor opíral o vydání nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3296/21, a ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 3322/21, jimiž bylo vyhověno ústavním stížnostem I. O. a M. S., a kterými byla odsuzující trestní rozhodnutí obecných soudů týkající se vydání rozhodnutí magistrátu ze dne 6. 1. 1999 označena za protiústavní a byla zrušena. Z výše uvedeného potom stěžovatel dovozoval, že vydání rozhodnutí magistrátu ze dne 6. 1. 1999 nebylo trestným činem a nejsou tedy naplněny podmínky pro obnovu řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu. [12] Stěžovatel dále v podané kasační stížnosti argumentoval tím, že krajský soud nesprávně nepřihlédl ke skutečnostem, ke kterým byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, a s odkazem na § 100 odst. 4 správního řádu dovozoval, že se v případě obnovy řízení musí jednat o úmyslný trestný čin. Krajský soud se ale touto námitkou stěžovatele nezabýval, když ji označil za nepřípustnou z důvodu její opožděnosti. [13] V další části kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že krajský soud nesprávně interpretoval podmínky obnovy řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu. V tomto smyslu zejména poukázal na skutečnost, že nedbalostní trestný čin spáchaný úřednicemi magistrátu nebyl spáchán v rámci obnovovaného správního řízení. Stěžovatel zdůraznil, že rozhodnu