8 As 276/2022 — Nejvyšší správní soud

8 As 276/2022- 59 - text  8 As 276/2022-63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Mgr. V. V., proti žalovaným: 1) Městský úřad Přibyslav, 2) rada města Přibyslav, oba se sídlem Bechyňovo náměstí 1, Přibyslav, oba zastoupeni Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 20, Polná, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných a žalobě proti usnesení žalovaného 2) ze dne 28. 2. 2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2022, čj. 30 A 34/2022-189, takto: I. Kasační stížnost se v části směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2022, čj. 30 A 34/2022-189, odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2022, čj. 30 A 34/2022-189, se v rozsahu výroků I., II. a IV. ruší. III. Žaloba se v části týkající se ochrany před nezákonnými zásahy žalovaných odmítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v projednávané věci zabývá především otázkou, zda přemístění sochy vojáka z pomníku na místě válečného hrobu může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., vůči němuž se lze domáhat ochrany u správního soudu. [2] Žalovaný 2) usnesením ze dne 28. 2. 2022 rozhodl o dočasném přemístění sochy vojáka Rudé armády, která je součástí pomníku padlých v 1. a 2. světové válce na Bechyňově náměstí v Přibyslavi, do depozita města Přibyslav. Dne 8. 3. 2022 došlo k sejmutí a přemístění sochy. [3] Žalobce se obrátil na Krajský soud v Hradci Králové s žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, v níž navrhl (ve znění úprav petitu při jednání u soudu), aby žalovanému 1) byla uložena povinnost navrátit sochu vojáka Rudé armády „na památník padlých v 1. a 2. světové válce do parčíku Bechyňovo náměstí města Přibyslav, okres Havlíčků Brod, k místu hrobů vojáků Rudé armády Vladimíra Leonidoviče Fomina, Klima Petroviče Kočeruga a kapitána Maslova a jeho tří neznámých druhů, a tím zaručit žalobci obstrukčně nerušený přístup k původnímu stavu památníku, tedy uvést památník do stavu ke dni 7. března 2022“. Pro případ, že by žalovaný 1) upustil od uvedeného jednání, navrhl žalobce určit, že daný zásah byl nezákonný. Vedle toho se žalobce domáhal určení nezákonnosti zásahu žalovaného 2), na základě kterého byla uvedená socha přemístěna. Žalobce současně „z procesní opatrnosti“ žalobou napadl i výše označené usnesení žalovaného 2). [4] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu v části týkající se ochrany před nezákonným zásahem zamítl [výrokem I. ve vztahu k uložení povinnosti žalovanému 1) navrátit sochu na původní místo, výrokem II. ve vztahu k určení nezákonnosti usnesení žalovaného 2)]. Výrokem III. odmítl žalobu v části směřující proti rozhodnutí [výše zmíněnému usnesení žalovaného 2)]. Rozhodl současně o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). [5] Krajský soud vyšel z toho, že vlastníkem pomníku i pozemku, na němž se pomník nachází, je město Přibyslav. Pomník je válečným hrobem ve smyslu zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o válečných hrobech“). V případě části žaloby týkající se ochrany před nezákonným zásahem žalovaného 1) soud neshledal důvody pro její odmítnutí. Jde zde totiž podle něj o faktické jednání správního orgánu, které je způsobilé vyvolat konkrétní právní následky. Nakládání s pomníkem spadá pod samostatnou působnost obce, není ale omezeno jen zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ale také zákonem o válečných hrobech. Na jeho základě je nakládání s pomníkem podmíněno souhlasem Ministerstva obrany. Nejedná se tedy o úkon obce při nakládání s majetkem, tedy o úkon spadající ryze do samostatné působnosti, při němž má obec postavení účastníka soukromoprávního vztahu. Odmítnout žalobu v této části nelze ani z důvodu, že by žalobce tvrdil zásah do neexistujícího veřejného subjektivního práva. Na základě § 3 odst. 3 zákona o válečných hrobech a čl. 21 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 99/1996 Sb.) nelze vyloučit existenci veřejného subjektivního práva na přístup k válečným hrobům za účelem vzdání úcty. Jde-li však o věcné posouzení této části žaloby, dospěl krajský soud k tomu, že odstraněním sochy z pomníku žalobce nebyl na svém veřejném subjektivním právu přímo zkrácen a dané jednání nebylo zaměřeno přímo proti němu, ani v jeho důsledku nebylo proti žalobci přímo zasaženo. Pomník jako takový nebyl odstraněn (byla odstraněna jen jeho část – socha vojáka Rudé armády). Každý proto může pomník navštívit a vzdát náležitým způsobem úctu. Žalovaný úkon navíc působí v podstatě proti komukoliv. Co se týče druhé části zásahové žaloby, směřující proti tvrzenému zásahu žalovaného 2), na základě něhož došlo přemístění sochy z pomníku do depozita, ani zde nelze ve shodě s výše uvedeným žalované jednání posoudit tak, že by z povahy věci nemohlo být nezákonným zásahem. I v tomto případě však soud dospěl k závěru, že tímto jednáním nebylo zkráceno právo žalobce na přístup k pomníku a daný úkon ani nebyl zaměřen přímo proti žalobci, resp. nebylo proti němu přímo zasaženo. [6] Odmítnutí části žaloby pak krajský soud odůvodnil tím, že usnesení žalovaného 2) nenaplňuje formální ani materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jak plynou mimo jiné i z judikatury. Úkony správních orgánů, které nejsou rozhodnutím, jsou ze soudního přezkumu vyloučeny [§ 70 písm. a) s. ř. s.] a žaloba je tedy v této části nepřípustná [§ 68 písm. e) s. ř. s.]. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaných [7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížnosti. Tvrdí, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil, neboť žalované jednání bylo nezákonným zásahem. Usnesení o odstranění sochy z pomníku a jeho faktické odstranění bylo zprostředkovaně zaměřeno proti stěžovateli. V důsledku toho byl přímo zasažen, neboť odstraněním sochy bylo porušeno jeho veřejné subjektivní právo na nerušený přístup k pomníku. Krajský soud nevyjevil, který subjekt by mohl řádnou žalobu proti nezákonnému zásahu úspěšně podat. Dále přehlédl, že stěžovatel má právo podat žalobu ve veřejném zájmu (actio popularis) za účelem prosazení dodržení práva v rámci ústavně právní zásady, že Česká republika je právní stát, aniž by byl stěžovatel sám činností veřejné správy přímo anebo zprostředkovaně postižen. Opačný výklad svědčí usnadnění porušování veřejného práva ze strany orgánů veřejné moci. [8] Žalovaní ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhli, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. V meritu se ztotožňují s napadeným rozsudkem (byť mají za to, že žaloba měla být i ve výrocích I. a II. odmítnuta). Na straně stěžovatele není splněna podmínka zkrácení na právech nezákonným zásahem a jím tvrzený zásah nebyl zaměřen přímo proti němu. Tvrzený zásah je hypotetický a účelově vykonstruovaný. Žalovaní jsou nadále přesvědčeni, že nemají pasivní věcnou legitimaci v této věci podle § 83 s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti, které by měly na závěrech krajského soudu cokoliv změnit. Úvaha o tom, že by soudy měly připustit podání žaloby ve veřejném zájmu, je v přímém rozporu s § 82 s. ř. s. Žalovaní nesouhlasí s výrokem IV. napadeného rozsudku, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Byli procesně úspěšní a měl jim být přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. Jedná se o věc obsahově složitou, která netvoří běžnou správní agendu úředníků malého města [žalovaný 1) nemá právní odbor a nikdo na daném úseku nemá právní vzdělání, žalovaný 2) nemá ani právní subjektivitu, jak uznal sám krajský soud]. [9] Aby Nejvyšší správní soud předešel případné překvapivosti svého rozhodnutí, předestřel účastníkům po prvotním seznámení se s podstatou věci svou předběžnou právní úvahu, zda jednání žalovaných mohou skutečně představovat nezákonný zásah, proti němuž se lze domáhat ochrany u správního soudu. Poukázal jednak na existující judikaturu k obdobné situaci (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020, čj. 17 A 66/202027), a jednak upozornil na to, že se též nabízí dosud neřešená otázka, zda povinnost vlastníka hrobu umožnit k němu přístup podle § 3 odst. 3 zákona o válečných hrobech nepředstavuje spíše zvláštní věcné břemeno, v jehož případě by ochrana právům z něj plynoucím měla být poskytována v občanském soudním řízení. [10] Na to reagoval pouze stěžovatel, a to tak, že věc podle něj náleží do kompetence správních soudů. Jednalo o zásah veřejné moci a předchozí soudní rozhodnutí neodůvodňují zamítnutí kasační stížnosti. Dodal, že žalovaný 2) je navíc podezřelý ze spáchání trest