9 As 1/2024 — Nejvyšší správní soud

9 As 1/2024- 37 - text  9 As 1/2024 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) M. H., b) Mgr. J.Š, oba zastoupeni JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2023, č. j. KrÚ 65000/2023/12V/OMSŘI/Kn, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2023, č. j. 52 A 47/202356, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o posouzení, zda při vyvlastnění pozemků byla splněna podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v tom, že vlastnické právo k nim za účelem uskutečnění stavby dopravní infrastruktury nebylo možné získat dohodou nebo jiným způsobem [§ 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo k stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a contrario]. Její splnění vyžadovalo, aby byl vyvlastňovaným 90 dnů před podáním žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení doručen návrh kupní smlouvy splňující zákonné požadavky. Současně se měl vyvlastnitel ve lhůtě nejméně 30 dnů před podáním této žádosti pokusit s vyvlastňovanými o návrhu smlouvy jednat [§ 3 odst. 6 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020; od 1. 1. 2024, kdy byl změněn název zákona novelou provedenou zákonem č. 465/2023 Sb., jde o zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů]. [2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) byla spoluvlastnicí pozemků parc. č. XA o výměře 2 532 m2, parc. č. XB o výměře 303 m2 a parc. č. XC o výměře 155 m2, vše v katastrálním území Trnová, obec Pardubice (dále jen „pozemky“), se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální čtvrtiny. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) byl jejich spoluvlastníkem s podílem o velikosti ideálních tří čtvrtin. [3] Magistrát města Pardubic (dále jen „vyvlastňovací úřad“) rozhodnutím ze dne 5. 4. 2023, č. j. MmP 45274/2023, sp. zn. SÚ 9329/2019/OL, odňal stěžovatelům vlastnické právo k jejich pozemkům [výrokem I tohoto rozhodnutí podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3. zákona o vyvlastnění, za použití liniového zákona]. To přešlo na Českou republiku a k hospodaření s pozemky se stalo příslušným Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace (od 1. 1. 2024 Ředitelství silnic a dálnic s. p.; dále jen „vyvlastnitel“) za účelem uskutečnění veřejně prospěšné stavby „I/36 Pardubice, Trnová – Fáblovka – Dubina“ (tj. stavby budoucího severovýchodního obchvatu Pardubic). Dalšími výroky tohoto rozhodnutí rozhodl vyvlastňovací úřad o povinnosti započít s účelem užívání vyvlastnitelem (výrok II), o náhradě za vyvlastnění pro oba stěžovatele (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV). Stěžovatelé podali proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví. [4] Následně se stěžovatelé proti rozhodnutí žalovaného bránili žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. Rozhodnutí žalovaného přezkoumal v rozsahu týkajícím se vyvlastnění pozemků, část týkající se náhrady za vyvlastnění jsou příslušné přezkoumávat soudy v občanském soudním řízení. Stěžovatelé nezpochybňovali zákonnost účelu sledovaného vyvlastněním, veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažující nad zachováním jejich dosavadních práv (§ 3 odst. 1 věta první zákona o vyvlastnění), soulad vyvlastnění s cíli a úkoly územního plánování (§ 3 odst. 2 téhož zákona) ani nezbytnost rozsahu vyvlastnění k dosažení sledovaného účelu (§ 4 odst. 1 téhož zákona). Namítali však, že vyvlastnitel zneužil svého dominantního postavení a žádost o vyvlastnění podal s jediným cílem, aby se vyhnul zákonnému požadavku poskytnout osminásobek obvyklé ceny pozemků. Krajský soud se s touto námitkou neztotožnil. Podle jeho názoru vyvlastnitel učinil nabídku osminásobku ceny zjištěné znaleckým posudkem zpracovaným v intencích § 3b odst. 2 liniového zákona a při jednáních se stěžovateli nepostupoval toliko formálně. Samotná cena stanovená v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu je předmětem jiného řízení a krajský soud ji v napadeném rozsudku nepřezkoumával. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [5] Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhují jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Rozsudek i předcházející rozhodnutí správních orgánů považují za věcně nesprávná, nespravedlivá a ve vztahu k nim diskriminující. [6] V právním státě by se podle stěžovatelů mělo přistoupit k vyvlastnění nemovitého majetku jen zcela mimořádně, např. za situace, kdy dotčená osoba nekomunikuje, skrývá se nebo obstruuje. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že práva k pozemkům potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění nebylo možné získat dohodou nebo jiným způsobem, což je podle § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění a contrario podmínkou přípustnosti vyvlastnění. Zdůrazňují (a to i s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2023, č. j. 10 As 358/2022104), že se o dohodu s budoucím vyvlastnitelem snažili velmi intenzivně. Seděli s ním v sídle jeho pardubické správy, byť schůzka nepřinesla žádný konkrétní posun. Bylo nicméně v silách vyvlastnitele dosáhnout s nimi dohody (povinnost zkoumat, zda tomu tak bylo, shledal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/201444, č. 3188/2015 Sb. NSS). Postačovalo, aby souhlasil se jmenováním nezávislého znalce soudem, načež by bylo možné vyčkat na znalecké závěry a dospět k mimosoudní dohodě. [7] Pod pojmy „dohoda nebo jiný způsob“ podle § 3 odst. 1 věty druhé zákona o vyvlastnění stěžovatelé zařazují nejen „klasickou“ smlouvu kupní uzavřenou v režimu liniového zákona, nýbrž i tzv. prétorský smír uzavřený před soudem postupem podle § 67 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), anebo mediační dohodu uzavřenou podle zákona o mediaci, popřípadě klasický soudní smír v zahájeném řízení sporném. Připomínají, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen „okresní soud“) v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 172/2018 rozhodoval o jejich žalobě proti vyvlastniteli o splnění povinnosti učinit návrh na získání potřebných práv k pozemkům dohodou podle § 3 odst. 2 liniového zákona. V tomto řízení stěžovatelé usilovali také o to, aby jejich pozemky ocenil znalec ustanovený soudem, a nikoli znalec oslovený vyvlastnitelem. Stěžovatelé byli připraveni akceptovat závěry soudem ustanoveného znalce. Uvedené řízení však bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci. Kromě toho bylo vedeno i řízení o návrhu stěžovatelů na uzavření a schválení tzv. prétorského smíru, které ve výsledku zmařil vyvlastnitel tím, že si stál na závěrech jím oslovených znalců. [8] Stěžovatelé si nedokážou dost dobře představit, jaké další aktivity, včetně oslovení jimi zvoleného soudního znalce, měli vyvíjet, aby příslušné instituce přesvědčili, že nechtějí vyvlastňovacímu návrhu čelit. Právě ze znaleckých závěrů jimi osloveného znalce nakonec vycházela i výše náhrady za vyvlastnění. Tento znalec ocenil pozemky ve vyvlastňovací fázi na hodnotu o 3 354 % větší, než jak byly oceněny před vyvlastněním. Podle stěžovatelů mohla být celá záležitost vypořádána uzavřením kupní smlouvy, obsahovalali by kupní cenu určenou v souladu s § 10 odst. 1 zákona o vyvlastnění jako cenu obvyklou [podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňovaní majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů] vynásobenou koeficientem 8 ve smyslu § 3b odst. 1 písm. a) liniového zákona. [9] Jeli stěžovatelům vytýkáno, že v žalobě bez znalosti odkazovali na případ bývalého ministra zemědělství, krajskému soudu uniklo, že stěžovatelé tento případ dobře znají a se žádostí o ocenění svých pozemků se obrátili na obchodní společnost Česká znalecká, a.s., která v něm vyhotovila znalecký posudek (což vyplývá ze str. 33 rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu). Velmi je proto mrzí závěrečná poznámka krajského soudu, že se nemohou „domáhat toho, aby i v jejich případě byl porušen zákon“. Nejsou si vědomi toho, že by si ve věci v minu