9 As 259/2023 — Nejvyšší správní soud

9 As 259/2023- 32 - text  9 As 259/2023 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 856/2, Karlovy Vary, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Ostrov nad Ohří, se sídlem Vykmanov 22, Ostrov, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2023, č. j. 57 A 172/2018148, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Předmětem projednávané věci je zásah spočívající v odebrání a neposkytování léčebné výživy „dieta D2“ žalobci ze strany věznice, která byla nahrazena stravou označenou jako „NS“ – nedráždivá strava. [2] Žalobou ze dne 10. 12. 2018 se žalobce domáhal před krajským soudem ochrany před nezákonným zásahem žalované ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který měl spočívat v neposkytování léčebné výživy „dieta D2“ ode dne 13. 10. 2018, ačkoliv mu byla předepsána lékařem (gastroenterologem) v roce 2017 a do dne 12. 10. 2018 ve věznici poskytována. Konkrétně žalobce navrhl, aby krajský soud prohlásil uvedený zásah za nezákonný, zakázal žalované v něm pokračovat a přikázal jí, aby žalobci příslušnou dietu zase poskytovala. [3] Krajský soud ve věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 57 A 172/201864, kterým žalobu zamítl. Zjistil, že žalovaná postupovala v souladu s aktuálním rozhodnutím ošetřujícího lékaře. Pokud měl žalobce za to, že ošetřující lékař učinil nesprávné rozhodnutí stran jeho léčebného režimu, měl se proti němu bránit jako pacient prostředky k tomu určenými právními normami, které regulují poskytování zdravotnických služeb, nikoliv žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalované. [4] Tento první rozsudek krajského soudu ke kasační stížnosti žalobce zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 2 As 133/2019154, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Druhý senát se před rozhodnutím věci obrátil na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, neboť měl za to, že jeho názor o zásahové žalobě jako vhodném prostředku ochrany práva žalobce koliduje s právním názorem čtvrtého senátu tohoto soudu. Rozšířený senát usnesením ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 As 133/2019146, č. 4455/2023 Sb. NSS, tvrzenou kolizi právních názorů neshledal, jelikož poskytování stravy vězeňskou službou odsouzeným nepředstavuje poskytování zdravotní péče, jež byla předmětem věci řešené čtvrtým senátem. Věc proto vrátil druhému senátu k rozhodnutí. Druhý senát následně shledal nesprávným názor krajského soudu založený toliko na tom, že porovnal soulad faktického postupu žalované s rozhodnutím žalobcova vězeňského ošetřujícího lékaře, aniž by se ovšem tímto podkladovým aktem jakkoli zabýval a podrobil jej kritickému zhodnocení z pohledu jednoznačnosti, určitosti, úplnosti a přesvědčivosti. Krajský soud se měl blíže věcně zabývat skutkovými okolnostmi odebrání dietního režimu D2 žalobci, včetně způsobu jeho obrany proti takovému přístupu (viz odst. [30] rozsudku č. j. 2 As 133/2019154). Nejvyšší správní soud krajskému soudu též vytkl, že se vůbec nezabýval předchozím vyčerpáním právních prostředků ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s., a zavázal jej, aby zvážil další možnosti dokazování ohledně toho, jestli žalobci bylo doručeno vyřízení jeho stížnosti Krajským státním zastupitelstvím v Plzni, případně zda podal žádost o přezkoumání způsobu (ne)vyřízení této stížnosti u nejbližšího vyššího státního zastupitelství. Pokud by však krajský soud dospěl k závěru, že žalobce žádost o přezkoumání způsobu vyřízení stížnosti u nejbližšího vyššího státního zastupitelství nepodal, měl se dále zabývat tím, zda to po něm bylo možné, v kontextu individuálních okolností projednávaného případu, spravedlivě požadovat (viz odst. [31] až [33] rozsudku č. j. 2 As 133/2019154). [5] Krajský soud tak ve věci rozhodoval znovu. Jelikož v průběhu řízení o kasační stížnosti došlo k propuštění žalobce z výkonu trestu (dne 14. 10. 2021), tj. trvání zásahu již bylo pojmově vyloučeno, připustil krajský soud usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 57 A 172/2018101, změnu žaloby s tím, že jejím předmětem bude nadále nezákonný zásah spočívající v odebrání a neposkytování léčebné výživy „dieta D2“ žalobci od 13. 10. 2018 do 14. 10. 2021. Následně nyní napadeným rozsudkem žalobu opět zamítl. [6] Protože zásah již netrval, krajský soud nezkoumal, zda žalobce vyčerpal jiné prostředky nápravy (§ 85 s. ř. s.). Dále uvedl, že se mohl zabývat toliko obdobím do 20. 10. 2020, neboť tehdy byl žalobce přemístěn do Věznice Horní Slavkov, počínaje tímto dnem žalovaná již nebyla pasivně věcně legitimovaná. Následně s odkazy na stanovisko vedoucího lékaře zdravotnického střediska žalované MUDr. N. ze dne 23. 1. 2019 a vyjádření Vězeňské služby České republiky, Generálního ředitelství, odboru zdravotnické služby (MUDr. Ž.), ze dne 25. 7. 2019 dospěl k závěru, že žalovaná bezprostředně před odebráním léčebné výživy „dieta D2“ postupovala v souladu s předpisy a poskytovala žalobci odpovídající stravu s ohledem na jeho zdravotní stav (tzv. nedráždivou stravu). Vedoucí lékař MUDr. N. si sice zčásti odporoval, neboť jeho zcela obecné tvrzení o tom, že potřebná dieta se může v čase měnit, nijak nezohlednilo konkrétní zdravotní stav žalobce, zejména s ohledem na možnou recidivu onemocnění. Jednalo se však o zpětné vyjádření dřívějších úvah lékaře, který dal pokyn k odebrání diety D2, což jeho zkratkovitost relativizuje, a vágnost a „neobratnost“ tohoto stanoviska napravil MUDr. Ž., který vycházel ze zdravotní dokumentace žalobce v rozhodném období. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhl napadený rozsudek zrušit, věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení. [8] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil otázku nezákonného zásahu spočívajícího v odebrání diety D2. Stěžovateli bylo odňato právo, aby mu v souladu s § 16 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VTOS“), byla poskytována mimo jiné i strava, která bude co možná nejvhodnější pro předejití recidivy jeho gastroenterologického onemocnění. Krajský soud nedostál povinnosti uložené Nejvyšším správním soudem, aby se blíže věcně zabýval skutkovými okolnostmi odebrání diety stěžovateli. [9] Stěžovatel několikrát zopakoval, že mu byla opakovaně přiznána dieta D2 z důvodu dlouhodobých chronických problémů se zažívacím traktem, a to specialistou na základě jeho zdravotního stavu, který je bohužel nepříznivý trvale a recidivující. Dieta D2 mu pomáhala, nebyla odebrána žádným specialistou a rozhodnutí o jejím přiznání bylo zaneseno do Vězeňského informačního systému. Dieta D2 tak byla stěžovateli odebrána neoprávněně. [10] Krajský soud dle stěžovatele bagatelizoval a špatně posoudil jeho argumentaci a nesprávně přisvědčil žalované, jejíž ospravedlňování je účelové a především činěné ex post. Stěžovateli nemůže být léčebná strava odebrána, a to ani po zlepšení zdravotního stavu, neboť zlepšení zapříčinila dieta a zároveň zabraňuje recidivě onemocnění. Navíc dosud nebylo zodpovězeno, kdo o odebrání diety skutečně rozhodl. [11] Krajský soud se neřídil právním názorem kasačního soudu ani ohledně otázky, zda dieta trvale přiznaná specialistou mohla být stěžovateli vůbec odňata. I kdyby mohla, měl krajský soud posoudit zákonnost takového postupu. Lékařský závěr musí být jednoznačně a konkrétně odůvodněný. [12] Stěžovatel namítl, že mezi lékařskými zprávami či vyšetřeními a odebráním dietní stravy dne 13. 10. 2018 není žádná reálná souvztažnost. Dieta mu byla odebrána bez vyšetření, od stolu, aniž by rozhodující lékař stěžovatele viděl, nebo byl stěžovatel alespoň na svůj zdravotní stav a přínos diety dotázán. Krajský soud vycházel prakticky pouze z ex post vyjádření zaměstnanců žalované, která neodpovídají situaci. Vyjádření MUDr. N. si vnitřně odporuje a vyjádření MUDr. Ž. jen interpretuje postup žalované a ex post dává do souvislostí její postup tak, aby ho obhájilo. [13] Krajský soud dle stěžovatele též pochybil, když neprovedl jeho výslech. V souladu s názorem kasačního soudu se měl důkladně zabývat skutkovými okolnostmi, proto měl výslech stěžovatele provést. Stěžovatel jako osoba v té době omezená na svobodě má omezené možnosti, jak svá žalobní tvrzení prokázat. [14] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným rozsudkem, který považuje za věcně i právě správn